Prázdninová próza VIII. - Smíření
Ivan Olenič

Malá skulinka pravidelného tvaru se jednou objevila uprostřed rovné , velké pláně. Nikdo si jí nevšímal a jen pár místních o ní vědělo.Pláň byla tak veliká, tak co se skulinkou. Děti jí při svých hrách vždy zašlapaly, takže vlastně ani nebyla. Ale z otvůrku se začal tvořit otvor a jedno dítě se v něm zachytilo nohou. Některé děti dostaly strach , jiné se posmívaly. Maminky udělaly kolem otvoru ohrádku z provázků a znovu usedly ke svým kávám.Jenže otvor byl stále větší a ohrádku pohltil.

Tátové přišly z práce, vynadali dětem i maminkám a kolem díry postavili pevnou zeď. Děti dál běhaly po pláni, maminky popíjely kávu a tátové se věnovali své práci. Nejnovější dětskou hrou byla honěná kolem zdi, na kterou ti nejodvážnější zkoušeli vylézt. Potom zeď zmizela v propasti i z dětmi. Panika zavládla na pláni a vojsko obklopilo díru se svojí technikou. Nikdo se nesměl přiblížit a nikdo nesměl mluvit. Na čas se na všechno zapomnělo a díra vlastně nebyla.

Klid zavládl mezi lidem a děti zase vymýšlely nové hry. Nejnovější se jmenovala Díra. Na všech pískovištích, hříštích a ve všech parcích se začaly objevovat prohlubně, do kterých děti, skákaly, a jiné děti je jako vojáci zachraňovaly. Pak v propasti na pláni zmizelo i vojsko se svojí technikou a svět dostal opravdový strach. Lidé chodili opatrně kolem každého dolíčku a věda přemýšlela , co dál. Církve, sekty a náboženská uskupení celé planety začaly k stále se zvětšující propasti pořádat pouti a začalo se i s obětováním. A protože nikdo již okraje propasti nehlídal,mnoho dobrovolníků, sebevrahů a obětí v ní ukončilo svůj život.

Celá pláň už byla pohlcena a první domy se otřásly v základech, a s nimi celý pozemský život. Nic a nikdo nedokázal rostoucí chřtán Země zastavit, nikdo neznal budoucnost. Ceny pozemků na vzdálenějších stranách planety bláznivě letěly nahoru a národy se začaly stěhovat. Rozpad hierarchie a vzniklé šílenství světa sytilo útroby kráteru. Lidé byli namačkáni po stranách planety a vzývali pohanská božstva, Ďábla i jediného Boha Universa. Věda si nevěděla rady a byla zašlapána a ze společnosti vyvržena. A nové , neznámé nemoci kosily lid a mrtvoly byly házeny do kráteru bez obřadu. Bozi ani Ďábel neprotestovali, ani nepomohli.Lidé byli opuštěni a pocit beznadějné samoty v bytí jim ukázal cestu k samým kořenům jejich životů. Prach byli a v prach se obrátí. Tak řekl první člověk, který slezl do propasti a na jejím dně založil na pozůstatcích svých předků a minulosti novou budoucnost.

A Malá hromádka odpadků se jednou objevila uprostřed rovného dna kráteru a nikdo si jí nevšímal. Jen pár místních o ní vědělo.