Žijeme - část I. (úvod)
Ludmila Růžičková

Někdo si myslí, že třeba nežijeme, že živoříme, či naopak. Někdo žije tak jak to viděl u svých rodičů, jiný třeba zkouší napodobit styl TV seriálů. Rozhlédneme se kolem sebe a všichni tu jsou a žijí. Něco dělají, nějak se chovají.

V odborné literatuře se dočteme že někteří jsou takoví a takoví - to zrovna podle toho, kdo co zkoumal, zda lidské rasy, povahy. Schopnosti, nebo fyzické vlastnosti a podobně. Lidé jsou zkrátka zaškatulkovaní.

Už jsme si na to zvykli a bereme to jako samozřejmost a každý už tak trošku tu svou škatulku známe. A někdy tím omlouváme trochu naše zápory právě příslušností k některé z nich. A svými klady se naopak k některé hrdě hlásíme.

Ale proč?

Kde bereme všechny naše vlastnosti, sklony. Kde se vzaly, když některých se nedopátráme ani u svých rodičů ani prarodičů.

Vyvstává obrovská spousta otázek, kde se co bere a jak se to k nám dostává a proč zrovna k nám. Proč máme tak jiné osudy, když začátek se zdá být stejný. Jak se máme správně orientovat v žití. Správných možností není mnoho, řešení také ne, jak poznat které je lepší.

Kde vzít návod na život , jak odhadnout své možnosti. Neustále klademe otázky a odpovídáme si na ně zase jen svým životem. Co vyhovuje nám bude také vyhovovat jiným?

Máme každý svůj život, svůj osud a ten si žijeme a modelujeme nebo necháváme jinými modelovat??? Jsme trochu naivní, trochu hazardéři, když si myslíme, že se "to" nějak vyřeší. Přece se dávno říká, že čas je nejlepší lékař!

Ano, odžijeme si svůj díl osudu a ponaučeni životem, s novými zkušenostmi pokračujeme dále. Je to ale vždy potřeba? Je potřeba nutně si prožít to, co jsme začali?

Můžeme "to" zrušit, aniž bychom se poškodili, aniž bychom se připravili o zkušenost?

Ano.

Jde o zkušenost duší, které si v nás, v našich tělech uskutečňují své programy, své scénáře a tím se učí. Až se danou roli naučí, zvládnou, jdou na další roli. My si myslíme, že jsme zažili určitou zkušenost, ale tím jsme jen posloužili duším v jejich programu zdokonalování k jejich absolutní dokonalosti.

Téměř se zdá, že jsme jako nesvéprávná těla, ale není tomu tak, máme svou svobodnou vůli! Tou můžeme korigovat svůj "let" prostorem.

A letíme, letíme. Letíme a jásáme jaká je to krása, letíme a bouráme a "natloukáme" si nos a zlobíme se na svůj osud.

Proč zrovna my musíme takhle trpět! Nebo nemusíme? Je to jako ve filmu, kde si zvolíme další děj, jinou hudbu - výběr ze tří možných.

Ale, jak se to pozná?

Rozum, věda, intuice? Srdcem? Koho se zeptat?

Kam nás vedou naše scénáře?

Jsou pro nás minusové nebo plusové?

Nic není jak se zdá a co dál nám ukáže čas.

Ale, máme dost času??? Pro koho je náš čas?

Jak prožít život v pohodě a se ctí???


Další informace co a proč nás ovlivňuje si povíme příště.