Cesta poznání Carlose Castanedy V.
Milan Vorel

Zastavení vnitřního rozhovoru

"Když se zastaví vnitřní rozhovor, svět se zhroutí. Na povrch se vynoří nejpodivuhodnější aspekty naší podstaty. Jako by předtím byly našimi slovy drženy ve vězení."

Vnitřní rozhovor je pojem pro naše myšlení, kterým mluvíme sami k sobě, neustále, po celý život rozebíráme situace života, jejich varianty, které stejně nikdy nenastanou, a tak si vlastně sami vytváříme představu o tomto světě.

"Příliš mnoho si mluvíš pro sebe. Ale v tom nejsi žádná vyjímka. Dělá to každý. Neustále spolu vedeme vnitřní dialog. Přemýšlej o tom. Co vždycky děláš, když jsi sám?"
"Povídám si pro sebe."
"A o čem si povídáš?"
"Nevím, asi o všem."
"Já ti řeknu, o čem si pro sebe povídáme. O svém vlastním světě. Ve skutečnosti si svět udržujeme právě tímhle vnitřním rozhovorem."
"A jak to děláme?"
"Vždycky, když přestaneme mluvit pro sebe, svět je takový, jaký má být. My ho obnovujeme, rozsvěcujeme ho svým životem, udržujeme ho svou vnitřní samomluvou. A nejen to, my si také při tom mluvení vybíráme svou stezku. A tak dokola opakujeme stále stejnou volbu, dokud neumřeme, protože dokud neumřeme vedeme stále stejný vnitřní rozhovor. Bojovník si to uvědomuje a usiluje o to, aby svoji samomluvu zastavil. Tohle je poslední věc, kterou musíš znát, abys mohl žít jako bojovník."

Mnoho lidí dokonce ani nevnímá tento vnitřní rozhovor, vůbec o něm neví. Tak, jak je člověk ovládán vlastními myšlenkami, které vůbec nemá pod kontrolou, takové je jeho chování. Na každý podnět reaguje automaticky, pudově, nevědomě.

Jak tento rozhovor můžeme zastavit? Měli bychom přesměrovat pozornost od vnitřního dialogu, začít vnímat. Rozhodně bychom se neměli snažit myšlenky nějak zapudit, tím bychom jim jenom dávali energii. Pokud mysli nedáme energii, utichne sama. Tuto energii můžeme vložit do činností jako chůze, dýchání, naslouchání. Naše mysl je nejvíce "vyživována" tím co vidíme, proto je dobré zařadit do pozornosti i další smysly, a nebo si zavázat oči a zkusit být slepý. Tím upneme pozornost na ostatní smysly, které spotřebují všechnu energii, která živí naší mysl.

Vymazání osobní historie

"Nejlepší je celou osobní historii smazat, protože tě to zbaví tíhy toho, co si myslí druzí"

"Osobní historie musí být neustále obnovována tím, že člověk vypráví rodičům, příbuzným a přátelům o všem, co dělá. Na druhou stranu bojovník, který žádnou osobní historii nemá, nepotřebuje nikomu nic vysvětlovat. Jeho činy nikoho nerozčilují a nikomu nepůsobí žádné zklamání. A navíc ho nikdo svým očekáváním či myšlenkami nespoutává."

Každý máme svoji osobní historii, která nás zařazuje do společnosti, která nás omezuje tím, že se podle ní musíme chovat. Kolikrát jsme už za život slyšeli slova jako: Nedělej mi tady ostudu; chovej se slušně, podívej se jak vypadáš; co si o tobě lidé pomyslí atd. Tyhle věty pocházejí z naší minulosti, z našich pout, které jsme vytvořili tím, že jsme každému vyprávěli, co děláme. Pokud nás nikdo nebude opravdu znát, nebude od nás vůbec nic čekat, nebudeme mít komu dělat ostudu a taky nám nebude záležet na tom, co si o nás druzí myslí.

"Pochop, že máme jen dvě možnosti. Buď budeme všechno pokládat za jisté a skutečné, nebo nebudeme. Jestliže ano, nakonec budeme k smrti znuděni sami ze sebe i ze světa. Pokud si zvolíme druhou alternativu a vymažeme svůj osobní příběh, vytvoříme kolem sebe mlhu, vzrušující a tajemný stav, v němž nikdy nikdo neví, odkud na něj vykoukne králík, natožpak my."

Začít odbourávat osobní historii můžete hned, stačí přestat o sobě mluvit, úplně. Časem se okolo vás začne vytvářet mlha, lidé znejistí, nebudou vás znát a nebudou vědět, co od vás mají čekat.

Zbavení se vlastní důležitosti

"Dokud budeš mít pocit, že jsi ta nejdůležitější věc na světě, nebudeš nikdy schopen skutečně docenit svět kolem sebe. Jsi jako kůň, který má klapky na očích, vidíš jenom sebe, oddělen od všeho ostatního, a nic víc."

Pokud se podíváte na všechny spory a všechny hádky, které lidé mezi sebou mají, všude se v pozadí skrývá vlastní důležitost. Někteří lidé se cítí uraženi už tím, že je nepozdravíte na ulici, jiní si svoji důležitost pěstují a chlubí se svými úspěchy, přitom právě lpění na úspěchu je činí slabými. Kdykoli se stane, že se budete cítit uraženi či ublíženi, je na vině vaše důležitost. I sebelítost je jenom převlečená důležitost.

"Přílišné zabývání se sebou samým přináší obrovskou únavu. Člověk, který tak činí, je slepý a hluchý ke všemu jinému. Sama únava ho zbavuje možnosti spatřit zázraky všude kolem sebe."

Někdy je velmi těžké přestat být důležitým. Cvičení existuje celá řada, určitě také na nějaké přijdete. Od jednoduchých, jaké prováděl Castaneda, jako je třeba mluvení k rostlinám, až po činy, které vyžadují energii a sebeovládání. Můžete se třeba převléknout za žebráka a zkusit si na týden jejich život. Stejně tak můžete záměrně prohrávat, např. při nějakém sporu, kde máte jasně navrch a svého protivníka byste rozmáčkli, se stáhněte a udělejte ze sebe chudinku, udělejte ze sebe poraženého. Uvidíte, jak to vašemu soupeři udělá radost, že vás přemohl, jak stoupne jeho domýšlivost. Stejně tak ze sebe můžete udělat hlupáka, tím vlastnímu egu zasadíte pěknou ránu.

"Největším nepřítelem člověka je jeho sebedůležitost. Protože to, co ho oslabuje, je pocit ublížení vyplývající ze skutků lidí, se kterými se stýká. Sebedůležitost nutí člověka k tomu, aby většinu svého života prožil v pocitu, že mu někdo či něco ubližuje."

Přerušení rutinního chodu života

Rutiny jsou činnosti, které stále opakujeme, celý život, pořád dokola. Jsou už tak automatické, že je ani nevnímáme. Běžného člověka vůbec nenapadne, že určité situace v jeho životě se stále opakují, a tak způsobují stále stejné problémy.

"Každý den kolem poledního myslíš na jídlo, a kolem šesté večer taky a taky kolem osmé ráno," zlomyslně se zazubil don Juan. "Tou dobou vždycky myslíš na jídlo, i když nemáš hlad."

Naše rutiny mohou být skryty hluboko uvnitř, přerušit je můžeme, kdykoliv si nějakou rutinu uvědomíme. Můžeme jít jinou cestou do práce, jinak ráno pozdravit, jíst jenom když máme hlad atd. Tyto rutiny zasahují i do našeho myšlení a chování. Např. pokud slyšíme kritiku na svoje já, začneme se bránit a obhajovat, nebo pokud se nám něco nelíbí, snažíme se tomu automaticky vyhnout, místo abychom z každé situace, i té nejhorší, získali maximum.

Každý člověk, který má rutiny, je snadno poznatelný pro druhé lidi, všichni ho znají a všichni okolo od něj očekávají to jeho stejné chování. Naopak bojovník prostý svých rutin je nevyzpytatelný, nikdo nedokáže odhadnout, co bude dělat v příštím okamžiku ani jak se bude chovat.

Můžete si vyzkoušet následující cvičení: Jděte po ulici a náhle se zastavte, hned jak vás to napadne, nehýbejte se a stůjte. Lidé okolo si vás hned všimnou, protože jste udělali něco, co nezapadá do jejich popisu světa. Takhle se přece nikdo nechová. Vy jste přerušili rutinu vaší chůze a vašeho myšlení, pouze stojíte. Po chvíli začnete vnímat okolní lidi, jak si vás někam chtějí "zařadit". Napadne je: tomu se něco stalo, třeba něco zapomněl a teď se rozmýšlí, jestli se vrátit nebo ne. To je jenom zase jejich rutina. Hodnocení a škatulkování.