Cesta poznání Carlose Castanedy VI.
Milan Vorel

Využívání smrti jako rádce

"Činy mají sílu. A zejména tehdy, jestliže ten, kdo jedná, ví, že tyto činy jsou jeho poslední bitvou. Když jednáš při plném vědomí toho, že všechno, co děláš, může být docela dobře tvůj poslední čin na zemi, je v takovém jednání zvláštní stravující štěstí."

Představte si, že jdete po ulici a víte, že tohle je vaše poslední chůze, jste si vědomi, že už vám nezbývá žádný čas na tomto světě a váš život za okamžik skončí. Každý, kdo tuto situaci prožívá, maximálně vnímá své okolí, prohlíží si slunce, oblohu, stromy, lidi, ulici, domy. Na všechno se dívá úplně jinýma očima, vše mu připadá dokonalé, nesnaží se nic získat nebo na něčem hledat chyby. A proto bojovníci si neustále uvědomují, že tento okamžik může být jejich posledním, a tak tyto poslední činy bojovníku jsou vždy dokonalé.

"Smrt je jediný moudrý rádce, kterého máme. Kdykoliv máš pocit, že je něco špatně a budeš zprovozen ze světa, obrať se ke své smrti a zeptej se jí, jestli je to tak. Smrt ti řekne, že se mýlíš. Protože doopravdy vlastně záleží jen a jen na jejím dotyku a na ničem jiném už ne. Smrt ti řekne: Ještě jsem si na tebe nesáhla."

Smrt je jediná jistota, kterou v tomto podivném světě máme. Společnost smrt postavila na okraj, nikdo o ní nechce nic slyšet, všichni se jí bojí. Nebojí se smrti samotné, ale spíše o zánik svého ega. Čarodějové však smrt dokáží využívat jako rádce. Pokud si bojovník vzpomene na svou smrt, běžné starosti a problémy se rozplynou pod touto vzpomínkou, protože každý problém přestává být problémem, pokud se na něj podíváme z pohledu naší smrti.

"Když jsi netrpělivý, je nutné obrátit se nalevo a požádat svou smrt o radu. Člověk odhodí obrovskou část své vlastní malichernosti, když na něj zamává jeho vlastní smrt, když ji zahlédne anebo jenom pocítí, že jeho společník je mu nablízku a pozoruje ho."

Využívání tyranů

Tato technika patří k vrcholům stopařského umění. Tyran je člověk, který nám způsobuje svým chováním nepříjemnosti, ubližuje nám, působí škody a dohání k zoufalství. Normálně se člověk zachová tak, že odejde a nenechá se ponižovat a nebo začne s tyranem bojovat. Tento boj však prohraje, protože se cítí uražen a dotčen. Naproti tomu čarodějové této situace dokáží využít k vlastnímu prospěchu. Být nablízku těmto tyranům je nejúčinnější způsob, jak vymítit vlastní důležitost, naučit se sebeovládání, disciplíně a vlastní kontrole.

Tyrani se dělí do třech skupin podle jejich moci:
1. Sprostí tyrani - mají moc skoncovat se životem svých obětí, kdykoli se jim zachce.
2. Sprostí tyránci - trýzní a působí příkoří a škody, aniž by usmrcovali.
3. Maličcí sprostí tyránci - obtěžují, působí nepříjemnosti a dokážou dohánět k zoufalství.

Bojovníci vypracovali strategii, jak se chovat ve styku s tyrany:
1. Kontrola. Získává se tříbením ducha v situacích, kdy nás sprostý tyran nepřátelsky deptá.
2. Disciplína. Získává se shromažďováním informací o sprostém tyranovi, zatímco ten uštědřuje své rány. Sbírání informací o nepřátelské situaci ve chvíli, kdy jsme jí vystaveni.
3. Držet se zpátky. V klidu a beze strachu čekat a těšit se, až přijde chvíle odplaty zla. Bojovník ví, že čeká, a ví, na co čeká.
4. Schopnost zvolit správnou chvíli. Dát průchod všemu, co připravila kontrola, disciplína a držení se zpátky. Je to jako otevřít stavidla hráze.
5. Záměr.
6. Sprostý tyran. Trýznitel, jenž znemožňuje život. Bojovník ho využívá ke zrušení vlastní důležitosti a k učení - být bezchybným.

"A stane se někdy, že malí tyrani zvítězí a zničí bojovníka, který se jim postaví?" zeptal jsem se. "Samozřejmě. Na začátku španělského dobývání bývaly doby, kdy bojovníci umírali jako mouchy. Jejich řady notně prořídly. Malí tyrani mohli poslat na smrt každého, třebas jen tak z rozmaru. Za takového tlaku pak vidoucí dosahují velkolepého stavu."

"Každý kdo se přidá k malému tyranovi, je poražen. Jednat v hněvu, jednat a neovládat se a nemít dost sebekázně, nemít trpělivost a zdrženlivost, to znamená být poražen."

"A co se stane, když jsou bojovníci poraženi?"
"Buď přejdou do jiné skupiny nebo opustí stezku poznání a na celý život se připojí k řadám malých tyranů."

Tensegrita

Tensegrita je moderní verzí magických pohybů čarodějů dávného Mexika. Tyto magické pohyby vyvolávají u cvičícího přeskupení energie. Magické pohyby byli objeveny starými čaroději ve stavu zvýšeného vědomí. Ve stavu zvýšeného vědomí cítili ohromnou životní sílu, vitalitu a tělesnou pohodu. Čarodějové našli způsob, jak těchto stavů dosáhnout i ve stavu každodenního vědomí právě pomocí magických pohybů.

"Proč jsou pohyby dávných šamanů nazývány magickými pohyby, done Juane?" zeptal jsem se ho při jedné příležitosti.

"Nejde jen o název," odpověděl. "Jsou totiž skutečně magické! Mají účinky, které se v rámci normálního světa nedají vysvětlit. Tyto pohyby nejsou jen fyzickým cvičením nebo tělesnými pozicemi, nýbrž závažným pokusem o dosažení optimálního stavu bytí."

"Magická je na těchto pohybech jemná změna," pokračoval, "kterou člověk pocítí, když je provádí. Jde o velice jemnou a pomíjivou změnu tělesného i duševního stavu. Něco jako záře, jako jas v očích. Tato jemná změna je dotekem ducha. Jako by cvičící tím, že provádí určité pohyby, obnovoval nepoužívané propojení s vitální silou, která ho vyživuje."

Cvičení magických pohybů je základním kamenem všech ostatních technik, protože působí přímo na bod spojení a přeskupuje energii. Že cvičení těchto pohybů opravdu má účinek se může přesvědčit každý. V knize "Magické pohyby" je popsána každá řada cviků, včetně vysvětlení k čemu slouží.

"Čarodějové říkají, že žijeme uvnitř bubliny. Do této bubliny se dostáváme v okamžiku našeho narození. Zpočátku je bublina otevřená, ale potom se začíná uzavírat, až se kolem nás zcela uzavře. Tato bublina je naše vnímání. Uvnitř této bubliny žijeme celý náš život a to co spatřujeme na jejich zaoblených stěnách, je odraz nás samých... Tento obraz je naším nazíráním na svět, který je zpočátku popisem, jenž je nám dán v okamžiku našeho narození, až do chvíle, kdy je jím upoutána veškerá naše pozornost, a popis se stává nazíráním skutečnosti."

Carlos Castaneda nám podává neobyčejný popis světa, tak jak ho viděli a vidí čarodějové, kteří jdou po stezce poznání. Můžeme narušit stěny bubliny ve které jsme uvězněni. Přesto bychom neměli zapomínat, že tento prazvláštní popis skutečnosti, je pouze popisem. Je jen dalším návodem, další cestou, další skutečností mezi milióny stezek po kterých kdy člověk kráčel. Bylo by nerozumné na této Cestě lpět a zůstávat na ni připoutaní, což by bylo opakem svobody, kterou čarodějové této linie žili. Pokud docílíme svobody na této nebo třeba úplně jiné Cestě, nebudeme potřebovat žádný popis světa, žádnou interpretaci, ať už ji vytvoří Carlos Castaneda nebo kdokoli jiný. Svoboda a vnímání se nedá popsat, dá se jenom žít...