Sny - vize do budoucnosti? - I.
Matrix

Každý, kdo se aspoň trochu věnuje studiu těchto záležitostí, brzy zjistí, že fenomén prorockých snů je nejrozšířenějším typem nevysvětlitelných mentálních zážitků. Díky své podstatě je to ale také jev nejvíce nepochopený, a co se jeho studia týče, ten nejtěžší. V říši divů ledské mysli je dosud ukryto mnoho tajemství, která vzdorují výzkumu a která mu budou vzdorovat tak dlouho, dokud nebudeme mít k dispozici lepší nástroje poznání. Jistý pokrok se sice objevuje, ale práce je to nesmírně únavná a pokrok mikroskopický.Bylo třeba mnoha knih, aby se do nich vešly záznamy každoroční úrody snů, které předpověděly skutečnost. Uvádím zde pouze několik případů, které jsou zvláště pozoruhodné, jelikož mohou být do jisté míry zobecněny.

Pojďmě se podívat na podivný případ paní Winnie Wilkinsonové ze Sheffieldu v Anglii, která jednoho letního odpoledne roku 1962 ulehla ke krátkému odpočinku. Už samo toto rozhodnutí bylo neobvyklé, protože paní Milkinsonová jen zřídkakdy usnule za denního světla. A co se stalo, bylo neobvyklé ještě z jiného důvodu - paní Wilkinsonová nejenže usnula, ale také se jí zdál sen. A jí se sny zdály velice, velice výjimečně. Ve výpovědi, kterou následně učinila na policii, paní Wilkinsonová prohlásila, že se jí zdále, že slyší vytrvalé bušení na dveře. Když dveře ve snu otevřela, nalezla tam rozrušenou ženu, kterou předtím nikdy v životě neviděla.

Ta žena ji oznámila, že pan Wilkinson právě spadl z lešení, těžce se zranil a že by ji rád viděl. V tuhle chvíli se paní Wilkinsonová probudila. Přestože již půl roku žili s manželem odděleně ařipravovali se na rozvod, nepříjemný sen paní Wilkinsonovou rozrušil. Bylo patnáct hodin a dvanáct minut. Paní Wilkinsonová zatelefonovala zaměstnavateli svého muže a ten ji ujistil, že se žádná nehoda nestala. Den na to, v patnáct hodin a dvanáct minut, se pan Wilkinson zabil, když se náhle zhroutilo celé lešení, na kterém zrovna pracoval.

Na jaře roku 1915 se přední britský profesor I. B. S. Holbourne vracel z velice úspěšného přednáškového turné po Spojených státech. zamluvil si cestu na velikém zaoceánském parníku Lusitania, dobré a rychlé lodi. Ráno 7. května 1915 seděla profesorova žena Marion doma v knihovně v pohodlném křesle. Na chvilku usnula a zdál se jí sen - za daných okolností sen poměrně zneklidňující. Zdálo se jí, že je na palubě obrovského zaoceánského parníku, který se dostal do úzkých. Loď se hrozivě nakláněla. Záchranné čluny již byly spuštěny na vodu. Lidé vzrušeně pobíhali kolem, ale nikde nebylo vidět žádnou paniku či zmatek. Paní Holbourneová stála na horní palubě potápějící se lodi, a když se objevil mladý důstojník, otázala se ho, zda je na palubě její manžel. Důstojník ji ujistil, že profesor Holbourne již loď opustil v jednom ze záchraných člunů.

S tím se paní Holbourneová probudila v knihovně vlastního domu a byla značně rozrušená. Při snídani téhož rána rozebírala paní Holbourneová svůj sen s rodinou. Všichni se jí však smáli - "jenom další noční můra", odbyli ji. Již o několik hodin později však byli nuceni změnit názor, neboť se ve zprávách doslechli, že skvělá Lusitania byla potopena po útoku německé ponorky nedaleko irského pobřeží a že ztráty na životech jsou značné. Později se dozvěděli, že profesor Holbourne pomohl mnoha lidem obléknout záchranné vesty a nasednout do člunů, než sám dostal rozkaz opustit loď. Profesor neštěstí přežil, a když mu jeho žena Madion popsala mladého důstojníka, kterého se ve snu vyptávala, lehce v něm rozeznal muže, jenž mu přikázal nasednout do člunu - přesně tak, jak to paní Holbourneová viděla ve snu.

Opravna obuvi Josepha Ammera se nacházela v chudé čtvrti Indianapolisu, kde byly ceny dvojnásob důležité. Joe pracoval dobře a lidé ho měli rádi - byl to tichý, přátelský člověk, vždycky ochotný posloužit. Žil si spokojeně se svou ženou Ruth a synem Oskarem, který s vyznamenáním dokončil střední školu a byl vynikajícím atletem; otec byl na něj velmi pyšný. Žili si spokojeně až do onoho zpropadeného horkého odpoledne 7. srpna roku 1962. Toho dne nepřišel šedesátisedmiletý Syřan domů na oběd jako jindy. Jeho žena se probudila z krátkého spánku; zdál se jí hrozný sen. Později řekla policii, že ve snu viděla manžela, jak zápasí s mužem, který opakovaně mával kladivem a potom utekl z obchodu. Paní Ammerová se probudila a podívala se na hodinky.

Manžel tu už dávno měl být, ale možná se zdržel, aby dodělal nějakou naléhavou zakázku, jako už tolikrát. Počkala ještě půl hodiny, ale pořád se nemohla zbavit nepříjemného pocitu z toho strašného snu. Nandala do košíku nějaké jídlo a pospíchala do manželova obchodu, vzdáleného jen několik bloků. Dveře byly dokořán, ale v takovém horku to nebylo nic zvláštního. Jenže na podlaze za pultem leželo tělo Joea Ammera. Ruce měl za zády svázané ševcovským motouzem a evidentně bly brutálně utlučen k smrti kladivem, které leželo odpodál. V pokladně nchybělo pár dolarů - ty ho stály život. Policisté jen neochotně vyslechli popis vraha, kterého nešťastná žena viděla před několika hodinami ve snu. Shodou okolností však byli zanedlouho upozorněni, že kdosi viděl muže, na kterého se popis paní Ammerové dobře hodil, jak si z rukou smývá krevv nedaleké taverně, jen několik minut poté, co byl pan Ammer zavražděn. Podezřelý byl nejen oblečen tak, jak to paní Ammerová popsala, ale také vypadal jako muž z jejího podivného snu.

Proces s Williamem Edmondsem se konal u soudu v Indianapolisu v květnu roku 1963. Sen paní Ammerové pochopitelně nebyl uznán jako důkaz, ačkoli hrál v celém případu tak důležitou roli. Obhájce se snažil svého klienta omluvit tím, že byl natolik pod vlivem drog, že vůbec nevěděl, co dělá, ale porota uznala Edmondse vinným v plném rozsahu a odsoudila ho k doživotnímu vězení - za vraždu, kterou paní Ammerová viděla ve snu. Podobné zlé znamení jako ve snu paní Ammerové se objevilo také ve snu paní Toppové z East Orange v New Jersey.