Náboženství Peru I. - říše Inků
Robert Bielik

Psát o Peruáncích znamená psát o lidech s velkou afinitou k náboženství. Uvědomil jsem si to během mnoha návštěv tamějších katolických svatyní, které pulzovaly životem bez ohledu na to, zda se v nich právě konala bohoslužba nebo probíhal čas mezi jednotlivými obřady. Domnívám se, že aktivita zdejších katolíků pramení z dvou stejně závažných důvodů. Tím prvním je samotná latinsko-americká církev, která na rozdíl od církví na starém kontinentě vždy stála na straně "utlačovaných" a nejednou si za svoji aktivitu vysloužila zdvižený kárající prst Vatikánu.

Vzpomeňme jen hlavního představitele teologie osvobození Herberta Camaru, nikaragujského kněze a básníka Ernesta Cardenala nebo současného brazilského biskupa a významného teologa Leonarda Boffa. Tím druhým důvodem je flexibilita původního náboženství starých Inků, které vždy lehce asimilovalo menší kulty Inky porobených národů a stejně tak se bez větších obtíží přizpůsobilo i katolicismu. Na chvíli se u něho zastavme.

Náboženství Inků
Traduje se, že když 15. listopadu 1533 vtrhl španělský dobyvatel Francisco Pizaro do hlavního města říše Inků Cusca, jeho žoldnéři při pohledu na velkolepost a nádheru tamních svatyň oněměli úžasem. Říše Inků byla na vrcholu a její moc a velikost reprezentovala především sakrální architektura

Hlavního náčelníka, velkého Inku, uctívala celá říše jako potomka boha stvořitele Virakoču. Jejich vesmír byl tvořen třemi duchovními úrovněmi: stvořením, astrálním světem a rovinou pozemského bytí. Stvoření souvisí s největším bohem Virakočem, tedy souhrnem abstraktních filozoficko-religiózních principů, které jsou z teologického hlediska velmi podobné principům židovsko-křesťanského monoteismu. Druhý duchovní rozměr - astrální svět - zahrnoval vesmír a jeho nižší bohy, Slunce, Měsíc a jistá významná souhvězdí, především Plejády - ochránkyně plodnosti. Pozemský svět nebyl o nic méně magický než svět nebeský a jeho kouzlo Inkové spojovali s různými chrámy v podobě neobyčejných skalních útvarů, horských hřebenů, jeskyň, hrobek či lesných pramenů.

V čele církve Inků stál Villac Uma, nejvyšší kněz Cusca, který byl obyčejně také bratrem Sapa Inku. Podléhaly mu stovky vysokých kněžích a všichni šlechtici pověření vykonáváním určitých obřadů a rituálů. Do jeho kompetence spadala také léčba, obětování a kontrola nad dodržováním předepsaných rituálů v celé říši. Na nižším stupni církevního žebříčku byli nižší kněží a vyvolené mamakony - chrámové služebnice a ještě pod nimi se nacházela početná vrstva praktikantů nazývaných curanderos, kterou tvořili lidové léčitelé, bylinkáři, mastičkáři a místní šamani. Většina náboženských slavností sestávala z procesí, obětování a tanců. Inkové sice přičítali velký význam zimnímu a letnímu slunovratu, ale přesnou dobu setí určovali pomocí několika druhů posvátných kaktusů. Signálem pro setbu bylo jejich rozkvetení. K nejběžnějším obětinám patřily lamy, morčata nebo pivo chicha. Na rozdíl od svých severních sousedů Aztéků se k lidským obětem uchylovali jen zřídka a pouze při významných a neřešitelných situacích.

Věštby představovaly nejdůležitější náplň práce všech kněží a curanderos a bránu k duchovnímu světu jim otvíralo šňupání halucinogenních směsí ze stromu vilca. Největší naleziště, svědčící o věšteckých praktikách, se nacházejí v chrámovém komplexu Chavín z doby před vzestupem říše Inků (1200 př. Kr. až 200 po Kr.). Odtud čerpali poznání samotní Inkové a tam je také nutno hledat i nejstarší kořeny současného peruánského šamanismu.