Tajemství Etrusků - záhadná minulost
Dr. Miloš Jesenský

Byla hluboká noc. Plameny smolných pochodní se za tichého praskání zmítaly a tmavé stíny přebíhaly po stěnách vyložených terakotovými deskami. V jediné místnosti dřevěného chrámu, stojícího na pódiu se schodištěm, s řadou sloupů v průčelí a bohatou sochařskou výzdobou v čele a na hřebeni střechy, se odehrával jakýsi zvláštní obřad. Okolo kamenného oltáře stálo několik mužů a upíralo své pohledy na vousatého muže před bronzovou sochou boha Tinia. Rasna ze Sútry, posvátný kněz, augur Etrusků, se skláněl nad ještě teplými játry, která vyňal z těla právě obětovaného berana a zkoumal znaky bohů. Pak ji položil na bronzový rošt, pod kterým hořel posvátný oheň.

Do napjatého ticha, které dodržovali muži čekající na věštbu, se kromě praskání pochodní a slabého šumu větru doléhajícího do místnosti z černého lesa okolo chrámu ozvalo odporné škvaření pálícího se masa a páchnoucí hustý dým se začal valit směrem vzhůru. Rasna se s vášnivým úsilím zahleděl do jeho hlubin v naději, že uvidí budoucnost. V té chvíli ještě netušil, že o 2500 let později, když se tento chrám i jeho národ rozplyne ve víru dějin jako dým nad obětištěm, bude se muset vrátit, aby tentokrát neprorokoval o věcech, které se stanou, ale mluvil o těch, kteří - jako jeho bohové - už dávno upadli v zapomnění.

Augorův návrat
Etruskové byli tajemným národem, který se stal nositelem vyspělé civilizace na území dnešní Itálie a významnou mocností západního Středomoří. Jejich původ zůstává záhadou. Ve starověku se mělo za to, že do Itálie připlavali z Malé Asie, ale podle jiných pramenů patřili k původnímu italskému obyvatelstvu a podle jiných zase pronikli na území Apenninského poloostrova ze severu přes Alpy. Objevily se i nekonvenční hypotézy, jako například v třicátých letech minulého století formuloval italský badatel Niccolo Russo, který Etrusky označil za potomky obyvatel legendární Atlantidy, přičemž se odvolával na spisy antického autora Filochorosa. Podobnou hypotézu vyslovil v roce 1962 francouzský historik Guignard, podle kterého byli Etruskové rovněž uprchlíci z potopeného kontinentu. Svou domněnku založil na jednom z etruských textů.

"Rao augur plaval pod plachtami ve směru ostrova žen-obrů Attarland-chit (země předků)." Jeho způsob čtení se však ukázal natolik fantastický, že dodnes o správnosti svého názoru nepřesvědčil žádného z etruskologů.

Vraťme se však k Etruskům. Na území "italské boty" vstoupili v 8. století př. Kr. a obývali území od Tiberu po Alpy. Na jihu se stopy po jejich osídlení našly až v Campánii, na severu v Tirolsku a na západě tvořilo jejich hranici pobřeží Korziky a na východě Jadranské moře. Etruria - místo, kde vybudovali velká města s počtem více než sto tisíc obyvatel, byla od samého počátku obdarovaná bohatstvím a rozmachem kultury, která rozhodla o civilizování Apenninského poloostrova. Jeden z důkazů vyspělé technologie Etrusků představuje i komplikovaný systém vodojemů, vodovodů a kanalizací, později zděděný Římany, kterým odvodnili povrch budoucího Věčného města, do té doby pokrytý stojatou vodou a bažinami.

Ještě dnes můžeme při návštěvě Říma pozorovat pod moderním městem vyústění klenby otvoru Cloaca maxima, velkého římského kanálu, postaveného Etruskami, který dodnes plní svou funkci. Díky kanalizačnímu systému změnili Etruskové Řím na "zdravé město v nezdravém okolí" a odvodněnému Fóru umožnili pro budoucí století odehrát historickou úlohu politického a mocenského centra Imperium Romanum.

V souvislosti s melioračními prácemi získali Etruskové ještě jednu schopnost, která udivovala při návštěvě jejich země příslušníky jiných národů - šlo i proutkaření, přičemž nejlepší adepti tohoto neobyčejného umění se rodili právě v Etrúrii. Přestože dnes panuje tendence nazírat na tuto mimořádnou dispozici takřka jako na magii, její starověcí adepti se spíš než magií řídili chováním jednoduché virgule a při vyhledávání podzemních vodních zdrojů si všímali charakteru a druhu rostlin na zemském povrchu. V těchto místech potom hloubili artézské studně.