Jste zde

Věštení
>>
Tarot

Zamyšlení nad třetí kartou tarotových Velkých arkán - Císařovnou II.
Judita Peschlová

    Za normu mezilidských vztahů byla vyhlášena dosud platná mužská nadvláda a převaha. A v téže chvíli přestal být praobraz mateřské Bohyně naplněním archetypu, který v sobě prokazatelně zahrnuje materiál vědomé skutečnosti.

    Se ztrátou svého rovnocenného místa po boku muže - které však v žádném případě neznamená touhu vyrovnat se mu ve všem a ještě navíc hrát i svou vlastní roli - se žena stala "neviditelnou". V neviditelné, do ústraní popostrčené a svou ponížeností nedůstojné, se proměnilo i místo ženy v společnosti. Z uctívané dárkyně života a ochránkyně se zvrhla v bezděčnou rodičku potomků a následníků. Co však s jejím "zneviditelněním" vzrostlo, byla rovněž neviditelná moc matky nad jejími dětmi. Moc tak intenzivní, že působila i v případě, když matka vůbec nebyla - a není - přítomna! Protože i její nepřítomnost, nedostatek její něžné starostlivosti a absence potřebné kvantity mateřské lásky se v izolaci rodiny uprostřed široké, ale odcizené společenské struktury stali netušenou a nebezpečnou léčkou. Především muži - i když to přirozeně platí i o potomcích ženského pohlaví - někdy bojovali a bojují po celý svůj život s pastí citové nouze. Pokoušejí se vymanit z neviditelné jemné sítě, kterou kolem nich spřádali svým vlivem jejich matky. Konec-konců, jednou z podob Velké Matky a Velké Bohyně byla přadlena a tkadlena.

    Vzdát se moci je projevem pohodlnosti. Proč? Moc nese sebou obrovskou zodpovědnost. Mateřská bohyně ani její lidské následovnice pohodlné nejsou. Přesunuli pouze svou moc do temných zákoutí duše a srdce. Vytěsněné a potlačené děsivé či bolestné zážitky z dětství, anebo pouze děsivé a bolestné vzpomínky na něco, co možná existuje jenom v našich představách, vždy poznamenají život člověka. Pokud je nevynese na světlo pravdy, porozumění a odpuštění, vracejí se k němu v různých podobách a v rozličných situacích. Proměňují se v jeho osud, především když si ho nechá potlačenými obsahy své psýché vytrhnout z rukou. V osud, jež nespřádá na svém kolovrátku zapuzená Velká Bohyně a Velká Matka, ale Velká Služebnice.

   Citová podpora a něha nabývá u nové formy, do níž byly matky vtěsnány, leckdy zcela jiný ráz. V panické snaze uchránit svou již natolik omezenou, ale ještě stále nenahraditelnou pozici, změnili matky, manželky, milenky a sestry atributy své ženské lásky v citové vydírání. Matka jako dárkyně všeho dobra - v negativním či negativně chápaném případě všeho anebo téměř všeho zla - získala úporností svých snah přece jenom svůj prostor. A to právě v síti tajemných vzpomínek na věk dětství, který rozhoduje o vývoji jednotlivce, způsobu jeho prožívání, cítění a fungovaní. Někdy až do pozdního stáří. I tahle zbraň se však stala nástrojem, kterým nakonec střádá ten, kdož jej používá. Obrátila se proti ní, proti matce jako takové: nezměrné davy životních ztroskotanců, nespokojenců se svou životní dráhou, svými vztahy a získaným postem, si v neschopnosti postavit se na vlastní nohy a převzít odpovědnost za svůj vlastní život, z ní udělali vděčný terč a příčinu svých nezdarů.

    Netvrdím však, že vždycky bez jejího přičinění. Každá matka důvěrně zná temnotu, ze které se všechno rodí a ve které vše odpočívá - anebo nakonec spočine. Nemusíme však z pocity křivdy umřít, dokonce ani jenom s nimi zestárnout. I role matky v našich pozemských životech je v našich kosmicky magických rukou. Snad by postačilo vrátit matce i Velké Matce její místo v našich srdcích. Jelikož vnitřní skutečnost je stejně důležitá a stejně pravdivá, jako ta vnější. A přes vnitřní skutečnost můžeme nejenom změnit, ale také přemoci skutečnost vnější. Pokud nevyvedeme své temné pudy, temné vzpomínky, bolestné zážitky, výčitky svědomí, pocity viny a ukřivdění na denní světlo, do reflektorů poznání, nikdy se nezbavíme závislosti, křečovitosti, zatrpklosti a často také nepřiznaného zoufalství.