Projekt Superman I. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Vzpomínky jsou divná věc. Na jedné straně jsou to hmatatelné vzpomínky, které mohou být doložené. Potom jsou to potlačené vzpomínky, které jsou jen nejasným připomenutím si nějaké vzdálenější skutečné události. Dále jsou to vzpomínky, kde je realita promíchána s různými fantaziemi. Jiný druh jsou vzpomínky, které jsou úplně vymyšlené. Ale nejvíc hrůzostrašné jsou vzpomínky, které jsou záměrně naprogramované do mysli člověka a mohou obsahovat jednak skutečnost ale také myšlenky pocházející výhradně od programátora (designera). Takovýmto způsobem nám mohou být do mysli vložené myšlenky a vzpomínky, které mají velmi daleko od reality.

Nejsem si jistý, kam mám zařadit vzpomínky Andyho Pera. Jeho příběh je plný mimozemšťanů, vládních projektů na základně Montauk (výzkumy, týkající se času a prostoru). V jeho příběhu se střetneme také s kontrolou myšlenek, nadlidské síly a mocných mentálních schopností. Pravdou však je, že osoby, vystupující v jeho vyprávění, skutečně žijí a všechny místa, o kterých se zmiňuje existují a dají se navštívit (alespoň teoreticky). Otázkou zůstává do jaké míry budeme věřit příběhu tohoto člověka. O základně Montauk je toho známé skutečně málo a Andy nám přiblíží mnoho věcí o dění v této základně a o projektech, na kterých tu pracují. Celý příběh je chronologicky seskládaný, takže začíná Andyho dětstvím, pokračuje dospíváním a končí někde na základně Montauk.

Takže pro všechny ty, kteří jsou přesvědčeni o tom, že nic není nemožné. Toto je příběh Andyho Pera

Překladatel

Toto je můj příběh a můj život. Pokusím se vám popsat všechny důležité události mého života tak, jak následovaly a jak si je pamatuji. Samozřejmě, že nebudu čtenáře zatěžovat přehnanými detaily, ale pokusím se zaměřit jen na události, které souvisí s mým vyprávěním a s projektem Superman. Můj otec promoval na vojenské námořní akademii. Od srpna 1966 do listopadu 1968 jsme proto žili v Heunemě, v Kalifornii, kde byla námořní základna.

V listopadu 1968 jsme se přestěhovali do Fallonu v Nevadě. Můj otec byl v té době kapitánem na Fallonské letecké základně.

V červenci 1971 se můj otec rozhodl odejít z armády a přestěhovali jsme se do New Jersey, kde začal pracovat v soukromém sektoru.

Červen 1974 - červenec 1976. Můj otec přijal práci v zahraničí a celá rodina se přestěhovala do Mnichova. V té době mi bylo 5 let a navštěvoval jsem dvě školky - jednu německou (dopoledne) a druhou anglickou (odpoledne). Toto byl později jeden z prvních rozporů mezi mými vzpomínkami a tím, co mi řekli rodiče.

Dobře si pamatuji náš život v Německu. Vzpomínám si na náš byt, na to, jak naše kočka Twinkee nechtěla poslouchat nikoho, kdo na ni mluvil německy. Jak k ní však někdo začal mluvit anglicky, hned přiběhla. Pamatuji se také na svou nejlepší kamarádku. Bylo to malé děvčátko s dlouhými, rovnými hnědými vlasy a hnědýma očima. Pamatuji si, že když jsem byl jednou u nich doma na večeři, tak nám sebrala po jídle z ledničky dvě piva a pak jsme je spolu vypili na příjezdové cestě. Bál jsem se, že z toho budeme mít problémy, ale ona mne tehdy utěšovala. Ona prý pije pivo pořád a nic jí není. Dal jsem si jen pár hltů, ale bylo mi z toho velmi zle. Proto jsem chtěl své pivo vylít, ale ona mi to nedovolila. Prý je to škoda a tak vypila i moje. Dále si vzpomínám, jak mě chtěla má sestra naučit tancovat. Točila se mnou tehdy tak rychle, že jsem skončil v rohu pokoje, kde jsem si rozbil hlavu a museli mi ji zašívat. Pamatuji se takřka na všechno.

Vzpomínám si i na německou školku. Měli jsme tam takovou učitelku s hnědými kučeravými vlasy a šedýma očima. Byla ke mě vždy velmi milá i když vypadala, jako by spolkla pneumatiku a zůstala jí v břiše. Pamatuji se, jak jsem tehdy poprvé ochutnal gumového medvídka a jak jsem si myslel, že je to ta nejlepší věc na světě.

Tím, že jsem byl Američan a že jsem byl největší a nejsilnější z celé třídy jsem budil pozornost všude, kam jsem přišel a byl jsem tehdy taková místní celebrita. Vzpomínám si, že jsme měli venku malý bazének hluboký jen pár desítek centimetrů, kde jsme se koupali a plavali kdykoli bylo trochu tepleji. Vzpomínám si na všechny tyto krásné věci, ale jakmile přijde na řadu anglická školka, do které jsem chodil odpoledne - NEPAMATUJI SI NIC. Vůbec si nepamatuji na nějakou další třídu, nepamatuji si na jinou budovu, kamarády, učitele. Nemám zkrátka žádné vzpomínky na to, jak jsem chodil do druhé školky. Co si ale pamatuji je LETECKÁ ZÁKLADNA. Pamatuji si jak jsem tam poprvé přišel. Bylo to obrovské oplocené místo.

Byly tam letadla a kilometry a kilometry cementu. Nepamatuji si přesně na muže, který mne tehdy provázel, ale pamatuji si, jak jsem se ho neustále vyptával "Proč jsem tady?". On mi odpověděl, že kvůli mému otci. Já zase "Můj otec byl u námořnictva, tak proč jsme na letecké základně?". On odpověděl "Synku, všechny složky armády spolu spolupracují." "Ale, můj otec už nepracuje u armády", odpověděl jsem. On mi řekl, že vlastně poskytuje zvláštní službu mému otci. Zeptal jsem se "Proč?" "PROTOŽE SE O SEBE NAVZÁJEM STARÁME" odpověděl, ale jeho tón se změnil a řekl mi "Máš příliš mnoho otázek, ty malej hajzlíku". Tehdy mě to hodně ranilo, protože já jsem se nesnažil být malej hajzlík, jen jsem chtěl vědět proč musím jít na tak divné místo. Nepamatuji si přesně, jak to vypadalo uvnitř základny, ale vzpomínám si na nějakou ordinaci. Musel jsem se tam vysvléct do spodního prádla a posadili mne na takový studený kovový stůl. Byla mi velká zima a tak jsem se zeptal, jestli si můžu přesednout, ale oni začali křičet. "ANI SE NEPOHNEŠ A NEPROMLUVÍŠ, DOKUD TI TO NEDOVOLÍME!" A tak jsem tam seděl s husí kůží na nohách. Pak jsem zaslechl za sebou nějaký pohyb a nějaký hlas jak se ptá "To je to dítě?". Došlo mi, že to byl doktor a hned začal s prohlídkou. Všelijak mne ohmatával, potom použil stetoskop, později mi zase klepal kladivem na kolena. Na to všechno si vzpomínám, i když jsem měl jen 5 let.