Projekt Superman III. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Vždycky jsem hrál nějaké kolektivní hry, ale v šesté třídě jsem dostal skutečnou šanci hrát něco vážnějšího. Touto šancí bylo fotbalové družstvo tvořené chlapci z osmých tříd. Pokoušel jsem se dostat do tohoto družstva, ale jejich trenér byl zpočátku proti, protože si myslel, že jako šesťák nemám žádnou šanci. Nakonec si mě přece jen vyzkoušel a výsledek nás oba překvapil. V podstatě jsem se najednou stal nejlepším hráčem týmu a vyhráli jsme krajskou soutěž. Měl jsem zvláštní schopnost udělat přesně to, co mi trenér řekl. Například mi hodil míč s tím, že chce, abych překličkoval přes obranu soupeře a střelil gól. Já jsem si to představil ve své mysli. Potom jsem chytil míč, prošel přes čtyři obránce a dal gól. Vůbec jsem o tom neuvažoval, prostě jsem to udělal. Měl jsem tehdy pocit, jako by má mysl skutečně kontrolovala mé tělo

Bylo to trošku směšné, protože jsem mohl dělat skutečně neuvěřitelné věci. Museli byste to vidět, abyste mi věřili. Prostě jsem nepřemýšlel nad tím, že to je nemožné, nebo že dítě v mém věku to nedokáže. Když jsem si řekl, že dám gól tak jsem ho vždycky dal. V mé mysli jsem ho prostě dokázal dát, a dal jsem ho i ve skutečnosti. Trenéři druhých mužstev nemohli uvěřit, že jsem byl pouze šesťákem a po zápase mi děkovali, že jsem jim dal jen tolik gólů, kolik bylo třeba k vítězství a že jsem neponížil jejich chlapce. Ve fotbale jsem byl opravdu dobrý a mám hodně videonahrávek, abych to také dokázal.

Později jsem začal hrát také basketbal a baseball a stal jsem se jedním z nejlepších v celém týmu. V obou sportech jsme se stali dominantními v celém kraji i když nás párkrát někdo porazil. Na svůj věk jsem byl v basketbale a baseballe výborný, ale nevím z jakého důvodu - ve fotbalu jsem byl prostě nepřekonatelný.

Je směšné, jak si někdo může myslet, že něco nedokáže. Ať už je to nějaká fyzická zručnost, nebo intelektuální výkon jako herectví. Nechápu, jak si mohou říct "Já to nedokážu".

Na základě mé zkušenosti všechno co děláme - od sportovního výkonu, podnikání, přes studium na univerzitě, až po osamostatnění se - to všechno je záležitostí naší mysli. Nezáleží na tom jaký cíl to je, fyzický, nebo duševní, musíme se naučit kontrolovat svůj strach z toho, že budeme neúspěšní. Pokud dokážeme kontrolovat svůj strach, dokážeme kontrolovat i svou mysl. Pokud dokážeme kontrolovat svou mysl, dokážeme kontrolovat náš život. Pokud pochopíme, že 90 procent všeho co děláme je záležitostí mysli a 10 procent závisí na naších fyzických předpokladech, pochopíme také tajemství života. U mne nastal zlom po kurzu "Silvovy metody kontroly mysli". Od té doby mám také schopnost, že všechno, co si představím ve své mysli, dokáži později také na hřišti opravdu uskutečnit. Je to pak velice jednoduché a připadá mi to velmi přirozené. Základem je nemyslet ale konat.

V červnu 1982 se mí rodiče (tehdy byli ještě spolu) rozhodli, že investují do několika domů a budou je pronajímat. Tehdy jsme se, já, má sestra a matka přestěhovali do domu v Ramsey (předtím jsme ho pronajímali) a dům, ve kterém jsme do té doby bydleli v Ho-Ho-Kus, jsme prodali a peníze si naši rozdělili při rozvodu. Můj otec se přestěhoval do jednoho domu ve Waldwicku. Důležité však je, že náš nový dům v Ramsey byl sice jen 10 minut od našeho starého v Ho-Ho-Kus, ale patřil už do jiného obvodu a tak jsem musel změnit také školu. Bylo mi dvanáct let, začal jsem chodit do sedmé třídy a na novou školu.

Ještě musím zmínit jednu příhodu, která se stala v červenci 1983. Má matka už asi dva roky chodila s jedním pánem - Walterem Johnsonem. Byli zasnoubení a chystali svatbu. Mí rodiče byli v té době už delší dobu rozvedení, ale pan Johnson, i když nežil se svou ženou víc než čtyři roky, musel ještě dokončit rozvodové řízení. 11 července 1983 šel tedy navštívit svou ženu, aby spolu podepsali všechny dokumenty, týkající se jejich rozvodu. Nevěděl však, že jeho žena ukradla svému bratrovi revolver 0,357 Magnum. Když se pan Johnson sklonil nad dokumenty, zezadu se k němu přikradla a se slovy, že když ho nemůže mít, nebude ho mít nikdo, ho zavraždila. Policie ho našla o dva dny později. Všechno, co jsem napsal je pravda a dá se to lehko ověřit. Jeho jméno bylo Walter Johnson a byl personální ředitel firmy EXXON Oil v New Yorku. Byl zavražděný 11. července 1983 v Ridgewoodu, New Jersey. Byl to snoubenec mé matky.

Mou matku to velmi poznamenalo a po několik dalších let byla buď v úplné depresi, nebo v maximální hysterii. Její německá přítelkyně Astrid jí tehdy velmi pomohla. Co to ale znamenalo pro mne? Měl jsem tehdy 12 let a pokaždé, když jsem přišel domů, má matka plakala a byla smutná. Celé dny a noci. Bylo to pro mne velmi těžké. Dělal jsem tedy všechno pro to, abych nemusel trávit čas doma. Tak jsem se začal věnovat vzpírání. Hned po škole jsem utíkal na trénink a tam jsem trávil několik hodin. Zhruba 2-3 hodiny každý den. Prostě cokoliv, jen abych nemusel jít domů.

Prosinec 1983 - musím se pochválit, že jsem v té době byl skutečně nejsilnější chlapec ve třídě. Jak už jsem se zmínil, měl jsem schopnost představit si něco ve své mysli (jak to skutečně dělám) a pak jsem to uskutečnil v reálném životě. Například když jsem ležel v posteli tak jsem si pomocí Silvovy metody dokázal představit, jak zdvihám na lavičce 195 liber (pozn. překladu - cca 98 kg) v 10 opakováních, potom 205 liber (pozn. překladu - cca 103 kg) v 8 opakováních a nakonec 215 liber (pozn. překladu - cca 107 kg) v 6 opakováních. Druhý den jsem to skutečně dokázal. V osmé třídě jsem už zdvihal na lavičce 305 liber, což bylo o mnoho víc než dokázal středoškolák. Možná proto mě začali všichni starší spoluhráči ve fotbalovém týmu postupně nenávidět ještě předtím, než jsem vůbec začal chodit na střední školu. Jako osmák jsem překonal i několik rekordů např. ve skoku do dálky.