Projekt Superman IV. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Mé první tři roky na střední škole (1984-1987) proběhly následovně: na jaře jsem hrával americký fotbal, zimu trávil posilováním a v létě jsem se zase jako blázen připravoval na jarní sezónu fotbalu. V podstatě jsem vynikal ve všech sportech, které jsem tehdy hrál.

Už jako prvák na střední škole jsem se stal nejlepším atletem - běžcem v celém kraji. Náš fotbalový tým byl šampionem místní divize. Problém byl jen v tom, že mě každý nenáviděl. Každý mi vyhrožoval. Například si pamatuji, že jsme hráli na Den díkuvzdání a kapitán mého vlastního družstva za mnou přišel s tím, abych se při zápase mírnil a nepředváděl, protože jinak mi se svými spoluhráči nakope zadek. Asi si chtěl kousek slávy užít i on. Podobně jsem dopadl také při vrhu koulí. Tento sport jsem sice moc netrénoval, ale hned při tréninku jsem porazil školního šampiona. Vzápětí za mnou přišel a vyhrožoval mi, že jestli ho ještě jednou porazím, tak mě se svýma kamarádama zbije. Pak jsem se už ani nepokoušel házet naplno.

Když jsem byl druhák, můj trenér měl nějaké problémy s manželstvím a na každého křičel, ať už to byli studenti, učitelé nebo sportovci. Jeden z mých dalších talentů bylo, že jsem dokázal odhadnout člověka hned při prvním setkání. Na základě jeho gest, řeči těla a chování jsem v něm dokázal číst, jako vy teď čtete tyto řádky. A tak jsem se snažil být nápomocný a během jedné přestávky jsem za trenérem šel, abych ho uklidnil. Řekl jsem mu, že se dá zase dohromady se svou manželkou a že všechno bude zase v pořádku. To jsem ale zřejmě neměl dělat, protože on začal strašně zuřit a křičel na mě, abych vypadl a že pokud on bude trenérem, já si v jeho družstvu už nezahraji. Druhý den mě odvedl k děkanovi, abych změnil školu protože já už na Ramsey High School hrát nebudu. Nikdy jsem neskončil a během následujících dvou let jsem chodil pravidelně na tréninky i když trenér na mě pořád křičel a nedovolil mi hrát. Já jsem však zůstal. Ne z lásky k němu, ani k fotbalu, ale když jsem si měl vybrat mezi tím být na tréninku nebo jít domů k mé hysterické, věčně uplakané mámě, tak jsem si vybral raději trénink.

To pokračovalo do konce mého studia na střední škole. Vzpmínám si, že když jsme chodili na fotbalové zápasy nebo na atletické soutěže, tak jsem párkrát znova viděl ty dva vojáky (pana Zeleného a pana Modrého). V podstatě jsem je viděl asi dvakrát či třikrát. Když jsem hledal v hledišti své rodiče, tak jsem je uviděl, jak jsou někde uprostřed shluku lidí a jak hledí přímo na mne. Nikdy jsem je neviděl na našich menších soutěžích. Ale určitě jsem je zahlédl na velkých atletických závodech, kde se setkalo 20-30 školních týmů a kde bylo okolo 5000-10 000 diváků. Bylo to zvláštní, ale všiml jsem si jich i mezi tak velkým množstvím lidí.

Takovéto soutěže se odehrávaly několikrát za rok a já jsem si jich všiml minimálně na jedné ročně. Vždycky jsem se nějak podvědomě snažil přesvědčit sám sebe, že to nejsou oni, ale že jsou to nějací rodiče, kteří jednoduše přišli povzbudit svého syna/dceru na soutěži. Nebylo přece nezvyklé vidět otce v uniformách, pokud děti navštěvovali vojenskou školu. Divné však bylo, že tito dva vojáci se dívali pouze na mně. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel do května 1987.

Během jedné běžecké štafetové soutěže jsem se dozvěděl, že se chystá šampionát ve vzpírání. Samozřejmě, že jsem tím byl nadšený a celý týden jsem tehdy pracoval na své technice. Na tom šampionátě jsem skončil druhý, když jsem dokázal dostat nad hlavu 265 liber (pozn. překladu - 130 kg). Vyhrál to o dost starší chlapec (senior, já jsem byl junior), který zvedl 275 liber (pozn. překladu - cca 135 kg).

Byl jsem třeťák na střední a bylo mi 17 let.

Červenec 1987. Bylo léto a já jsem se tvrdě připravoval na jarní fotbalovou sezónu, když mi zavolal trenér Himmel, o které jsem tehdy slyšel poprvé. Nepamatuji se už přesně jeho jméno - možná Humle, Burle - nevím, ale vím, že byl odněkud z Colorada. Každopádně to však byl trenér národního mužstva ve vzpírání a navrhl mi, abych všeho nechal a šel trénovat do Coloreda. Byl jsem z toho dost překvapený a zeptal jsem se ho proč volá mně, když jsem skončil až druhý. On na to, že ten chlapec, který vyhrál, byl nejen starší, ale - co je důležitější - vážil o 50 liber víc než já. To znamená, že jsem byl o hodně silnější než můj soupeř a vzhledem ke svému věku a váze jsem zhruba pátý nejsilnější chlapec v celých Spojených Státech. Možná vám to připadá jako sen. Ale musím říct, že jsem měl rád tréninky a vzpírání všeobecně, ale trh a volný styl, na který jsem se měl zaměřit jsem takřka nenáviděl. Byly to má nejméně oblíbená cvičení. Kromě toho jsem nemohl jen tak opustit svou matku a tak jsem to nakonec odmítl.

Srpen 1987. Poslední fotbalové utkání. V posilovně jsem si zkoušel tlak na lavičce a zvedl jsem 390 liber (pozn. překladu - cca 200 kg), v dřepu 505 liber (pozn. překladu - cca 250 kg) a volným stylem 280 liber (pozn. překladu - cca 140 kg). Jako fotbalový tým jsme skončili jako šampioni a já jsem začal postupně uvažovat o vysoké škole.

Prosinec 1987 až květen 1988 - poctivě trénuji a přidal jsem také mentální tréninky. Večer před spaním si představuji, že sedím na speciální hydraulické stoličce. Z mých ruk vedou hadičky přímo do této stoličky a když zmáčknu knoflík na pravé straně, mé svaly se začnou nafukovat a zvětšovat. Možná to zní trochu divně, ale skutečně to funguje a já se cítím stále silnější a silnější. Takovýto mentální trénink praktikuji už šestý týden.

Funguje to dokonce tak dobře, že hodně rodičů a učitelů si myslí, že užívám steroidy. Samozřejmě, že je neberu, ale i tak mě přinutili jít na testy. Tato situace se vyostřila a jednou za mnou během tréninku přišel dokonce kněz - otec Jack. Řekl mi: "Andy, hodně se mluví o tom, že používáš steroidy. Jestli se mi svěříš, určitě se ti uleví." Já jsem mu samozřejmě oponoval, že nic neužívám. Přinutil mě, abych se mu podíval do očí a ještě jednou to zopakoval. Když jsem mu tedy ještě jednou řekl, že žádné steroidy neužívám a nemrkl jsem přitom ani brvou, velmi se rozlobil a začal křičet. Řekl mi, ať si dávám pořádný pozor, protože on mně bude odteď neustále pozorovat a sledovat.