Projekt Superman VIII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Jindy bylo zase všechno černé a pamatuji si, jak někdo řekl "To nemá cenu, zase je měkký!" Otevřel jsem oči. Ležela na mě trochu silnější žena, která už vůbec nebyla tak pěkná jako ty předtím. Shodil jsem ji ze sebe. V tom ke mně přišla zase ta černovláska a chtěla, abych se jí zadíval pozorně do očí. Pak bylo zase všechno černé a já jsem se tentokrát probral na zadním sedadle mého auta.

Jindy se černovláska s paní Purrizzovou rozhodli, že mě vezmou k nim domů (do domu té černovlásky). Kromě toho, že jsem byl v nějakém hypnotickém spánku, dali mi také nějaké drogy, protože si pamatuji, jak mě nebyly schopny dostat z auta. Nebyl jsem schopen ani stát, natož jít a dal jsem jim tehdy dost práce, protože si umíte představit jak dvě 50-60 kg vážící ženy táhnou 115 kg chlapa. Pamatuji si to proto, protože někdo ze sousedů zavolal policii, která tam byla do pěti minut. Nevěděly hned, co mají dělat, tak mě posadily na schody a vymyslely si, že paní Purrizzová je moje matka a že mi právě brali mandle.

V nemocnici mi dali nějaké anestetika a já jsem z toho byl ještě dost slabý. Pak ta černovláska otevřela a zahrála jim připravenou scénku. Já jsem syn paní Purrizzové, právě mi vzali mandle a nemůžou mě odvést domů, protože náš dům právě malují atd. Policajti se mě pouze zeptali, jestli jsem v pořádku a pak odešli. Pak mě ty ženy začaly chválit, jak jsem byl hodný chlapec a že mě čeká odměna. Snažily se mne dovléct po schodech na první patro a byli dost rozčilené, protože jsem jim zrovna moc nepomáhal. V ložnici ze mne stáhly šaty a pak už si na nic nepamatuji. Od té doby ale přesně vím, do kterého domu mě tehdy odvlekly.

V průběhu května-června 1988 stále probíhal zápis na vysokou školu. Jak jsem se už zmínil, měl jsem vyhlídnuté dvě tři univerzity. Nejvíc jsem však chtěl jít na Penn States. Co bylo ale dost zvláštní, přišla mi také odpověď z West Pointu (vojenská akademie - pozn. překladatele). Psali mi, že jsem postoupil do dalšího kola a abych se připravil na fyzické testy. Ve skutečnosti jsem si však nikdy přihlášku na West Point nepodával. Nejprve jsem si myslel, že v tom má prsty můj otec jako bývalý voják, ale ten také o ničem nevěděl. Tak jsem to pustil z hlavy. Zhruba za týden přišel další list, že můj pohovor byl přesunutý na další termín. Opět jsem to pustil z hlavy.

Za pár dní mě už také kontaktovali telefonicky, proč jsem nepřišel na fyzické testy. Tak jsem jim slušně vysvětlil, že jsem nikdy nechtěl jít na vojenskou školu a už vůbec ne na West Point. O pár dní později jsem pro změnu obdržel dopis z námořnické akademie abych se dostavil na nějaké testy. Znovu jsem to nechal bez odpovědi a od té doby to přestalo. Bylo to přinejmenším velice pozoruhodné, protože mé školní výsledky byly dost ubohé a určitě by to nestačilo na to, aby mě přijali na vojenskou školu a už vůbec ne na tak prestižní jako je West Point.

Jednou u nás zazvonil dr. Purrizzo, abych s ním šel na chvíli ven, že si se mnou potřebuje promluvit. Přiznal, že udělal obrovskou chybu. Když znovu porovnával DNA vzorky, zjistil, že já jsem ten, kdo má DNA nadřazenou a ne jeho syn. Omluvil se mi. Řekl mi, že ví v jaké situaci teď jsem a že potřebuju peníze na univerzitu. Nabídl mi 4600 dolarů. Odpověděl jsem, že jeho peníze nechci (věděl jsem, že kdybych si tehdy ty peníze vzal, bylo by to brané jako odškodnění a nemohl bych ho v budoucnosti žalovat). Podobný případ se odehrál také s paní Purrizzovou. Ona mi také nabízela peníze. Prý jsem si je opravdu zasloužil. Řekl jsem jí, že si své špinavé peníze může nechat a že doufám, že se s nimi udusí.

Za pár dní mě opět přišel navštívit dr. Purrizzo a chtěl si promluvit. Řekl, že si o mém případu pohovořil se svým přítelem psychologem a že mám neuvěřitelné mentální schopnosti. Dokáži ovládat své podvědomí na takové úrovni, jakou ještě ani jeden z nich neviděl. Kdybych prý chtěl, tak ze mě může udělat nejmocnějšího člověka světa. Poprosil mě, abych k němu nasedl do auta. Odveze mě do své kanceláře a udělá ze mě supermana. Pověděl jsem že v pořádku, půjdu, ale pouze když u toho bude moci být i má matka. On na to, že to je pouze mezi námi - muži.

Sprostě jsem mu vynadal a šel jsem domů. Doběhl mě a řekl: "OK, jsi velmi inteligentní chlapec. Uděláme to takto. Máš 50procentní šanci, že z tebe udělám velmi mocného člověka anebo ti udělám lobotomii. Takže, teď bychom mohli zajít někam do baru a tam se dohodneme, jak z tebe uděláme supermana. Co ty na to?" Já jsem mu skočil do řeči a řekl jsem mu: "Skutečně si myslíte, že vám věřím, že je mě uděláte nejmocnějšího muže? Určitě byste to dokázali, ale jen pokud byste mě byli schopni ovládat. V případě, že byste nade mnou ztratili kontrolu, tak byste mě zničili. Opravdu si myslíte, že jsem hloupý? A teď odtud zmizte, protože volám policii!" Dr. Purrizzo se na mě usmál, sedl do auta a odešel. Předtím mi však řekl: "Jak jsem řekl, jsi velmi inteligentní chlapec."