Projekt Superman XV. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Vždycky tam byl také kameraman, který všechno zaznamenával na videokazety. Zase musím zdůraznit, že zaznamenával opravdu všechno. Dokonce také to jak při té honičce na školním dvoře přejeli tu dívku. Také tehdy tam byl chlap s kamerou na rameni a všechno natáčel. Nebyla to obyčejná amatérská kamera. Velmi se podobalo té, kterou používají reportéři v televizních novinách, jen byla o něco menší. Každopádně vypadala dost profesionálně. Zaznamenávali, jak stojím, jak si sedám, jak se vysvlékám, prostě všechno.

Ve velké laboratoři mi přikázali dělat kliky. Tak jsem začal klikovat. Chtěl bych zdůraznit, že jsem byl tehdy skutečně v nejlepší formě svého života. Kdybych to dělal já (tím myslím mé skutečné nikoliv zhypnotizované a ovládané já), tak bych byl schopný udělat bez přestávky takových 150 - 200 kliků (chci připomenout, že jsem byl vybraný do reprezentačního družstva ve vzpírání a byl jsem nadpřirozeně silný). To je víc, než dokáže 99 procent populace.

Pod jejich kontrolou a v hypnóze jsem však začal klikovat když mi řekli abych začal a neskončil dokud mi neřekli, že to stačí. Oni mezitím hráli karty a já skutečně nemám představu o tom, jak jsem dlouho klikoval (možná půl hodiny možná hodinu). Nikdy jsem si nemyslel, že takového něco dokážu.

Domnívám se, že všechny počáteční experimenty sloužily jen k tomu, aby zjistili a odkryly všechny tajemství a možnosti mé mysli. Jejich cílem bylo vytvořit perfektního vojáka, jakéhosi nadčlověka s nadlidskými schopnostmi - vraždící stroj. Zjišťovali, jak můžu pod hypnózou překonávat různé překážky a limity dané společností a fyzikálními zákony. Všechno je otázka mysli. To je největší princip. Pokud bychom nemysleli na to, že něco je nemožné a neuskutečnitelné, dokázali bychom velké věci. Já jsem toho důkazem. Nějak mi dokázali odbourat vrozené limity dané společností a dokázal jsem vykonávat neskutečná fyzická cvičení. Například nikdy jsem si nemyslel, že bych dokázal dělat hodinu kliky - v kuse, jeden za druhým. A to je právě to omezení, ten limit. Myslel jsem prostě, že je to nemožné. Oni mě v hypnóze přesvědčili, že žádné takovéto limity neexistují a tím pádem neexistovalo ani žádné omezení v mém podvědomí. Řekli mi, ať dělám kliky a tak jsem začal klikovat a vůbec jsem nemyslel na to, že už musím přestat protože už nemůžu a nedokážu už udělat ani jeden klik.

Jindy jsem zase musel dělat dřepy. Donesli činku na kterou dali velké závaží a mě řekli, že to nic není, že je to lehké jako pírko. Zase jsem tomu kompletně uvěřil a začal jsem dělat dřepy, dokud mě nezastavili. Mé tehdejší maximum bylo okolo 270 kg. V laboratoři však bylo na každé straně okolo 7 závaží, takže odhaduju, že celková váha byla minimálně 340 kg, přičemž jsem dělal dřepy dokud mi neřekli stop.

Dalším oblíbeným cvikem (alespoň pro ně) bylo to, že jsem musel rozpažit a nějak mě přesvědčili, že mé ruce jsou vlastně obrovské hydraulické páky. A tak cokoli mi vložili do rukou jsem rozmačkal jako vařené vejce. Například mi dali do ruky neotevřenou plechovku s CocaColou a já jsem ji bez problému rozmačkal, i když se to zdá neuvěřitelné. Proto chtěli nějak změřit mou sílu v rukách (kilogram na centimetr čtvereční). Dali mi do rukou nějaký přístroj, který jsem měl zmáčknout. Zmáčkl jsem to a přístroj se pokazil. Všichni byli úplně nadšení. Tak speciálně pro mě vyrobili další přístroj. Já jsem opět stiskl a zase jsem ho dost zdeformoval bez toho, aby se dozvěděli přesné číslo. A tak připravili konečně takový, který jsem jim nezničil a podle kterého mohli zjistit sílu mého tlaku. Neřekli mi výsledek ale tvářili se dost překvapeně. Já jsem byl na to velmi hrdý. Má hrdost a sebevědomí narostlo zejména poté, když si mysleli, že něco nedokážu a já jsem je přesvědčil o opaku. Spolu s mým sebevědomím rostly také mé schopnosti a já jsem se stával stále silnější.

Ale i přesto mě stále uráželi a podceňovali. Přikázali mi chodit s vypnutým hrudníkem a vztyčenou hlavou, aby každý viděl, že já jsem ten největší, nejhorší, nejhloupější idiot na této planetě a jestli se je nějak pokusím podrazit, tak mě zabijí.

Jednou si mě zavolali a řekli mi, že mi potřebují vybrat nějaké jméno. Toto jméno je něco velmi speciálního. "Tímto tvým jménem můžeme oslovovat pouze my a proto chceme, abys nad ním dobře popřemýšlel." Já jsem odpověděl téměř okamžitě: "Říkejte mi Rhino!" Důvodem bylo, že jsem chtěl mít vždycky tuto přezdívku v našem fotbalovém týmu na střední škole. Naneštěstí však tak už říkali jinému hráči a tak jsem ji nedostal. Vždycky jsem si ale myslel, že ta přezdívka je super a tak, když jsem měl teď možnost vybrat si, vybral jsem si hned Rhino. Adolf s ostatními se nejdřív smáli, ale později se jim má přezdívka začala líbit stále víc a víc. Od té doby jsem se tedy jmenoval Rhino.

Myslím, že jedním z důvodů proč mi dali nové jméno je, že chtěli oddělit starého Andyho od nového Rhina. Nikdy mě totiž nedokázali zlomit a tak chtěli aspoň mít možnost začít znovu s novým jménem a s novou identitou. A tak postupně začali vymazávat Andyho z mé paměti a chtěli ho kompletně nahradit novým Rhinem. Nikdy se jim to však nepodařilo, protože vždycky tam kousek Andyho zůstával a oni ho neuměli dostat pryč. A to je hrozně štvalo. Jak se neustále snažili kontrolovat a ovlivňovat mé vědomí a podvědomí, nějak jsem se dostal až za hranice života a objevil jsem, že se není čeho bát. Od té doby už jsem se nikdy nebál smrti a temnoty. Mohli mi vyhrožovat čím chtěli, mně to nezlomilo. Přesto mě ovládali natolik, že když mě zavolali Rhino, přišel jsem jako Rhino a ne Andy.

Co jsem však nevěděl byl fakt, že můj otec byl během služby v námořnictvu účastníkem elitní ale přísné skupiny, na které testovali vlivy nukleárního výbuchu. Můj otec si vybral jako krycí jméno Rhino. A to jim muselo připadat velmi divné a zajímavé současně, že jsme si s otcem nezávisle na sobě vybrali stejné přezdívky. Já jsem byl zase součástí obrovského genetického experimentu. Vlastně už od narození měnili můj genofond - tak jako většině vojáků v současné americké armádě. O tom ale budu psát až později.