Projekt Superman XVI. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Postupem času se stále více začali zajímat o můj skok při té školní honičce. Stále jim nešlo do hlavy, jak jsem mohl skočit z takové výšky a nejen to přežít, ale ještě utéct. A tak jsem jim vysvětloval, že jsem tehdy necítil žádný strach. Naopak, cítil jsem se jako kočka. Všemi svými smysly jsem se soustředil jen na ten okamžik kdy přistanu a vsugeroval jsem si, že mé nohy jsou jako ocelové pružiny a absorbují celý náraz. Od té doby mě začali testovat na skákání. Vsugerovali mi, že jsem kočka, že vždycky dopadnu na nohy a že vždycky budu v pořádku bez ohledu na to z jaké výšky skočím. Ať už to bude jakákoliv výška, vždycky to bude jako bych skočil ze židle.

Začali jsme s menšími skoky. Měl jsem skočit ze dvou metrů. Postupně to bylo stále výš a výš. Nakonec jsem musel skočit z více než 20metrové budovy. Když jsem to úspěšně a bez problémů zvládl, začali přidávat.

Jednou mě dovedli na nějaký most a řekli skoč, my tě počkáme dole. A tak jsem skočil bez toho, abych se vůbec podíval dolů. Jak jsem padal, snažil jsem se ve vzduchu vyrovnávat tělo, abych dopadl na nohy. Dopadl jsem, udělal jsem kotrmelec a vstal jsem bez nejmenších problémů. Bylo to velmi lehké. Pak jsem je dole čekal.

Jednou po škole jsem se trochu toulal a procházel po okolí a objevil jsem to místo, ze kterého jsem skákal. Když jsem to uviděl, skoro mi vyskočilo srdce. Bylo to strašně vysoko. Prostě jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem skočil z takové výšky. Bylo to neskutečné. Připadalo mi to jako bych skočil ze židle. Nikdy bych si nedokázal představit, že je to tak vysoko. Takový skok přece není fyzicky možný. Začal jsem se bál a byl jsem zmatený.

Jedné noci mě vzali k nějakému žebříku a přikázali mi, abych po něm začal lézt. Pamatuji se, že jsem po něm lezl velmi dlouho, až jsem vylezl na nějakou plošinu, kde byl jeden muž, který mi přikázal abych pokračoval. Byl oblečený v nějaké speciální kombinéze a byl jištěný lanem. Tak jsem lezl dál. Ten žebřík se stále více zužoval. Nakonec jsem vylezl úplně nahoru. Necítil jsem žádný strach. Ocitl jsem se na nějaké plošině široké 1,5 metru a dlouhé 2 metry. Dál to už nepokračovalo. Skoro jsem oslepl z nějakého červeného světla, které se najednou rozsvítilo. Tma a zase to červené světlo, tma, červené světlo. Neustále se to opakovalo. Tak jsem se otočil k okraji a viděl jsem na plošině pode mnou toho muže, jak na mě křičí, abych skočil. A tak jsem skočil bez nějakého strachu a přemýšlení. Když jsem konečně dopadl na zem, cítil jsem ostrou bolest v kotníku. Zase jsem udělal kotrmelec a postavil jsem se, i když jsem nemohl na tu zraněnou nohu došlápnout. V podstatě jsem byl v pohodě. Už mi to však nepřipadalo jako skákání ze židle ale přinejmenším z 3metrového žebříku. Vrátil jsem se k zaparkovanému autu. Byly tam nějaké tři postavy, ale byla tma a tak jsem je dobře neviděl. Tiše se mezi sebou o něčem bavili.

Všiml jsem si jak z té konstrukce slízá nějaký muž. Vypadal jako mravenec. Když slezl, odepl se z jistících lan a nadšeně běžel k nám. Byl to Adolf. Začal mě objímat a tisknout. Pamatuji se, jak jsem tam stál a sám sebe se ptal: "Jsou tito muži idioti nebo retardovaní? Jak se můžou těšit z takové blbosti jako je skok z 3metrového žebříku. A co vlastně dělám uprostřed noci s těmito debily?" Byl jsem tehdy rozzuřený. Mohl jsem klidně spát a místo toho tu marním čas s tak jednoduchými úkoly.

Druhý den jsem se vzbudil a vzpomněl jsem si na ten divný sen, který jsem měl. Vzpomněl jsem si, jak jsem lezl a lezl po bílém žebříku. Jako kdybych lezl na Eiffelovku. Nad některými sny se člověk pozastavuje nanejvýš 10 minut, ale já jsem na něj musel myslet celý den. Neustále jsem nad tím uvažovala přišel jsem k názoru, že se něco podobného muselo opravdu stát a stalo se to určitě tady v Rochesteru. Takže jsem si sedl do svého Jeepu a snažil jsem se to místo najít. Bez nějakých pochybností jsem odbočil doprava, chvíli jsem šel rovně a pak doleva. Nakonec jsem odbočil na nějaké pole a našel zaprášenou cestu, kterou jsem si pamatoval ze svého snu. Pokračoval jsem k nejbližším stromům a tam jsem zaparkoval, protože autem se už nedalo jet dál. Byla tam nějaká brána, přes kterou jsem se nemohl dostat. Tak jsem se snažil najít nějakou skulinku, přes kterou bych mohl vidět dovnitř. Bylo tam nějaké pole a ve středu byla obrovská rádiová věž. Nedávalo to žádný smysl a tak jsem hledal lepší výhled. Nakonec jsem ho našel. Podíval jsem se dovnitř a tam stála obrovská rádiová věž, na jejímž vršku blikalo červené světlo. Když jsem to uviděl, zatočila se mi hlava a bylo mi najednou strašně zle. Několikrát jsem musel zvracet. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, ale později si pamatuji, jak řídím domů a strašně se potím. Když jsem se dostal do svého pokoje, všechno jsem pověděl Brianovi. Vypadal hrozně naštvaně, ale mě to bylo jedno. Lehl jsem si do postele a všechno se se mnou točilo. Druhý den jsem se vzbudil absolutně vyděšený.

Tato událost se musela stát krátce po dni Díkuvzdání v roku 1988, protože přes prázdniny na Díkuvzdání jsem si koupil třírychlostní Jeep CJ-5, 1979, a dovezl jsem si ho do školy. Po tom, co jsem to řekl Brianovi o svém zážitku mi na auto namontovali vysílačku. Našel jsem ji úplně náhodou, když jsem se jednou večer vracel k Jeepu a na zadní pneumatice jsem viděl zaklíněný kámen. Chtěl jsem ho odsud dostat pryč, ale nijak se mi to nedařilo. A tak jsem tam šmátral a snažil se ho vypáčit železným klíčem. Silně jsem zatlačil, až mi klíč vyletěl z ruky. Kromě kamenu a klíče však na zem spadla z vnitřního blatníku také malá červená krabička. Vypadala jako přívěsek na klíče, který když písknete, začne pípat. Nevěděl jsem přesně co je to, ale stal jsem se strašně podezřívavým, protože já jsem to tam určitě nedal. Auto jsem měl zaparkované hned vedle autobusové zastávky, na kterou zrovna přijel autobus. Tak jsem si řekl proč ne a umístil jsem krabičku pod zadní blatník autobusu. Pak jsem to pustil z hlavy.