Projekt Superman XVIII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

A pak přišla ta noc, na kterou jen tak nezapomenu. Zase mě vyhodili z letadla. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát byla tma. Tím pádem jsem neviděl na zem a úplně jsem ztratil orientaci. Když jsem konečně dopadl, hodně jsem se zranil. Nohy mě neposlouchaly a velmi těžce jsem dýchal. Byl jsem tak zničený, že jsem nebyl schopen ani použít léčebnou koupel, protože jsem se nemohl dostat do fontánky. Nakonec se mi to nějak podařilo. Byl jsem velmi dolámaný a zraněný a proto jsem použil právě tu zelenou tekutinu, kterou mi jednou dali, abych si ji schoval pro nejnutnější případ. Když jsem ji nalil do fontánky, léčebný účinek se zvýšil o sto milionů a voda se zbarvila do zelena. Nemohl jsem ani dýchat a tak jsem jen křičel "Vyléč se, vyléč se, vyléč se!" Na chvíli jsem omdlel. Když jsem se probral, vznášel jsem se nad svým tělem. Celé bylo v nějakém nepřirozeném úhlu a má záda měla tvar otazníku. Zakřičel jsem "Neeeeéé!" Zase jsem omdlel. Pak jsem zaslechl nějaké hlasy: "Říkám Ti, že se pohnul." Další hlas odpověděl: "Nebuď směšný, podívej se na něj. Je mrtvý." Zase první hlas: "Říkám Ti, že se určitě pohnul!" Pak jsem opět na dlouhou dobu odpadl.

Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že na mě položili nějaký igelit. I když jsem se stále nemohl úplně hýbat, podařilo se mi ho odstranit a viděl jsem nad sebou nádhernou noční oblohu plnou zářivých hvězd. Zase jsem se pokoušel pohnout a podařilo se mi překulit se na levý bok. To mě povzbudilo a pravou rukou jsem se pokoušel zdvihnout. V tom momentě jsem slyšel a vnímal každou kostičku ve svých zádech a mé tělo zapraskalo jako kdyby mi nějaký chiropraktik napravoval celé tělo. Když to praskání konečně přestalo, zůstal jsem na chvíli v té pozici a oddychoval jsem. V mysli jsem zaslechl nějaký hlas, který mi přikazoval, abych ihned vstal a neválel se jako pytel sraček. A tak jsem vstal, i když jsem nechápal jak je to možné. Prostě jsem vstal a cítil jsem se být v pořádku.

Pořád byla jasná noc a já jsem byl uprostřed nějakého pole - přesně stejného, na které jsem skočil den předtím. Snažil jsem se zaostřit na nějaké předměty, ale můj zrak neposlouchal. Napravo ode mě jsem rozeznal nějakou skupinu mužů. Jediné co vidím, je, že stojí v kruhu, v jehož středu je lampa. Vydal jsem se k této skupině. Odhadoval jsem, že tam mohlo být tak 10-15 lidí. Jak jsem se přibližoval, narazil jsem na dva muže, kterých jsem si předtím nevšiml. Zeptal jsem se co se děje. Oni však na mě nechápavě hleděli a tak jsem pokračoval dál. Jako zvědavé dítě jsem se snažil prostrčit hlavu mezi stojícími muži a dozvědět se o čem si povídají. Viděl jsem jak Adolfovi něco vyčítá dobře oblečený muž a Adolf se tváří velmi provinile.

"Tohle jsi nazval demonstrací? Přivedl jsi mě sem, abys mi ukázal vraždu jednoho studenta? Zbláznil ses?" Tak to pořád pokračovalo. Následoval proud nadávek a pořád dokola. Až do okamžiku, kdy si mě všiml jeden muž nalevo ode mě. Když mě uviděl, celý zbledl. Já jsem se na něho podíval a zase jsem se zeptal co se tady vlastně děje. Neodpověděl, ale místo toho udeřil muže po své levici. Ten ho ignoroval a tak úder opakoval silněji. Nakonec se na něho obrátil a zeptal se ho, co chce. Vylekaný muž na mě jen mlčky ukázal prstem. Ten zařval a najednou se na mě upíraly oči všech. Celá konverzace se v ten okamžik přerušila. Adolf vzal lampu a popošel ke mě. Celého si mě prohlédl a když uviděl, že můj hřbet je v pořádku, zeptal se mě: "Co se stalo?" Já jsem reagoval: "Já ti teda řeknu, co se stalo. Nějací idioti mě vyhodili z letadla v této tmě.

Vůbec nic jsem neviděl, protože byla všude jenom tma a já jsem skoro umřel. To se stalo!" Adolf mě pak trochu uklidnil, přivedl mě k tomu dobře oblečenému muži a jako hrdý otec mě představil. Ten muž byl buď kongresmen nebo senátor. I když si nemůžu být úplně jistý, na 90 procent jsem byl přesvědčený, že to byl senátor. Jeho jméno jsem si nezapamatoval. Obrátil se na Adolfa a zeptal se ho, jestli toto všechno bylo součástí představení. Adolf jen zavrtěl hlavou. Senátor na to odvětil, že kdyby to neviděl na vlastní oči, nikdy v životě by tomu nevěřil. Já jsem trochu poodstoupil a zeptal se ho: "Myslíte, že v budoucnosti bychom mohli dostat nějaké přístroje na noční vidění, protože jsem neviděl zemi a kvůli tomu jsem se málem zabil." On se na mě usmál a řekl "Všechno, co budeš potřebovat, dostaneš". Tehdy mi došlo, že jsme právě dostali přístup k neomezeným financím. Od té doby se věci dramaticky změnily.