Projekt Superman XX. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Skutečně jsem nenáviděl vedoucího v modrém plášti. Tehdy jsem věřil, že bych ho byl schopen i zabít, kdyby se naskytla příležitost. Byl vysoký okolo 170 cm, měl hnědé vlasy, hnědé oči a nosil brýle s tlustým hnědým rámem. Typická laboratorní krysa. Byl jsem přesvědčený, že je to nacista. Vždycky se zajímal pouze o výsledek a mě bral jako prostředek. Bylo mu jedno, jak velmi při těch pokusech trpím, bylo by mu jedno, kdybych na místě zemřel. Byl to naprosto nejnecitlivější člověk, kterého jsem kdy potkal. Věřím, že ve druhé světové válce páchal různá zvěrstva v koncentračních táborech. Výsledky a data byly pro něho nejdůležitější a v mém trápení a bolesti se vyžíval.

Jakkoliv se k moci dostal ten nepříjemný chlapík v modrém plášti, celý program se uchýlil k různým nechutnostem. Například na mě zavěsili několik elektrod a dávali mi elektrické šoky. Píchali mi jehly do genitálií, do uší a do jehel pouštěli proud. V mysli jsem přesně viděl, jak se všechny tyto elektrody okolo a uvnitř mého těla sbíhají do mé centrální místnosti. Stále jsem si říkal, že je musím vypínat, abych se udržel naživu. A tak když začali s elektrickými šoky, celou svou silou jsem se snažil jehly zneškodnit. Na začátku to ještě šlo ale když přidali na intenzitě, nebyl jsem už schopen reagovat a jen jsem řval bolestí, když se mé tělo bezmocně třáslo na chirurgickém stole. Několikrát jsem při tom omdlel.

Jednou jsem se probral v situaci, kdy jsem se vznášel nad svým tělem a viděl jsem, jak všichni stojí okolo něj a snaží se ho oživit. Pak byla zase tma a probral jsem se ve své centrální místnosti - odkud se mi podařilo dostat do své léčitelské místnosti. Tam jsem se svalil do koupele a neustále si přikazoval, abych se vyléčil. Byl jsem velice těžce zraněn a léčení trvalo dlouho. Když jsem se konečně probral k vědomí, ještě pořád jsem ležel na chirurgickém stole. Nemohl jsem se ani pohnout. Několikrát jsem se pokoušel vstát, ale nedařilo se mi to. Při jednom pokuse jsem spadl na zem. Tak jsem chvíli ležel na zemi a chtěl jsem vstát, ale nohy mě neposlouchaly. Přikazoval jsem si: Vstaň! Vstaň! Vstaň už konečně a odejdi odsud! Měl jsem pocit, jako by mě někdo pořádně praštil baseballovou pálkou do hlavy. Pomalu se mi podařilo dostat se ke dveřím. Trvalo to hodně dlouho, protože jsem pořád nemohl vstát a tak jsem se jen plazil. Když se mi konečně podařilo otevřít dveře a dostat se do haly, přiběhli a obestoupili mě všichni lidé, co byli zrovna v laboratořích. Jednak byli velice překvapení, že ještě žiju a jednak že se můžu hýbat. Neznamenal jsem pro ně víc než odolná laboratorní myška. Začali mi dávat různé otázky, ale já jsem nebyl schopen pořádně mluvit. Pořád jsem na ně jen křičel ať mi dají pokoj a nechají mě být. Ten bastard v modrém plášti však přikázal ostatním, aby mě odnesli zpátky do laboratoře. Tam mě dali zase na chirurgický stůl a co následovalo si nepamatuji.

Jindy mě zase zavřeli do nádrže s vodou a zkoumali, jestli jsem schopný dýchat pod vodou. Na začátku jsem se dokázal odtud vždycky dostat předtím než jsem se utopil. Jednou mě však zavřeli do takové nádrže, kterou jsem už nedokázal rozbít a tak jsem plaval pod vodou až jsem omdlel. Probral jsem se zase s pocitem, jak levituju nad svým tělem a viděl jsem, jak mi pumpují hrudník a snaží se mě oživit. Viděl jsem svou tvář, oči, svá otevřená ústa. Pak jsem se najednou ocitl ve své léčitelské místnosti. Už před časem jsem si přidělal k fontáně rampu pro invalidy, abych se snadněji dostal do léčivé lázně. Teď mi dost pomohla. Když jsem se probral, zase jsem byl v laboratoři a zíral jsem do stropu.

Několikrát jsem se snažil utéct. Hala byla obrovská a já jsem ani nevěděl, kde by mohl být východ. Vždy když jsem se pokusil o útěk, chytili mě a potrestali. Zdálo se mi, že se pohybují o hodně rychleji než já. Dobrý na tom bylo to, že jsem se vždycky dostal o kousek dál.

Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsem se díval na své tělo, jak ho oživují. Bylo to vždycky stejné. Buď mi předtím dávali elektrické šoky, nebo mě zase zavřeli do nějaké nádrže. Po takovýchto pokusech jsem obvykle omdlel a probral jsem se nad svým tělem. Pak jsem chvíli pozoroval, jak mě oživují a najednou jsem se ocitl v léčitelské místnosti, kde jsem se dokázal uzdravit.