Projekt Superman XXI. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Pořád se snažili objevit moje nové schopnosti. Chtěli vědět, jestli umím lítat, jestli dokážu hýbat předměty nebo je vytvářet. Vždycky se mi nejdřív snažili nějakým způsobem naprogramovat mysl a pak to zkoušeli v reálu. Například se snažili přesvědčit mé podvědomí, že umím dýchat pod vodou a pak mě zavřeli do nádrže, aby si to ověřili. Nebo mi vsugerovali, že umím lítat a shodili mě z žebříku, aby si ověřili, že to zvládnu. Ale byly jisté hranice, které jsem nemohl překonat. Už odmalička jsme se všichni učili, že lidé nemohou létat, že lidé nejsou ryby a nemohou dýchat pod vodou atd. Toto přesvědčení bylo prostě u mě hodně hluboko zakořeněné (tak jako u všech lidí) a ať se snažili sebevíc se svými sugescemi a hypnózami, v těchto věcech jsem neuspěl. Jediné, co mohli, bylo mou mysl a přesvědčení "oklamat". Například mě přesvědčili, že v rukách držím vejce a tak jsem ho bez problémů rozmáčkl i když to byl třeba tenisový míček nebo plná plechovka od Coca Coly. Nebo mě přesvědčili, že skáču jen z nějakého stolu i když ve skutečnosti to byl stožár. V tomto smyslu mou mysl dokázali oklamat a já jsem byl pak schopen utíkat hodně rychle (jako zvíře), dokázal jsem skákat z velkých výšek, střílet přesně jako robot atd.

Pro dospělého je mnohem těžší naučit se cizímu jazyku než pro dítě. Důvod je takový, že mysl dospělého je už určitým způsobem strukturovaná. Dospělí už vidí a znají své limity a omezení. Naučili se už, že nemohou být lepší než průměr, nebo mírný nadprůměr. Jako příklad by mohl posloužit černoch, který žije někde na předměstí uprostřed černošského ghetta. Už odmalička mu každý říkal, že se odtud nemůže dostat a jeho osud je spojený s tímto ghettem a danou společností. Když vyroste, úplně tomu věří a nikdy se už nepokusí zjistit, jaký je život venku. Vůbec se nepokouší dostat se na vysokou školu, nesnaží se hledat si zaměstnání jako doktor, právník, ekonom. Pro něho existují jen lidé a přátelé v jeho gangu. On prostě věří, že toto je jeho osud a nesnaží se ho změnit, nechává se unášet bez toho, aby plaval.

Když se zeptáte průměrného 40-50letého člověka, jestli dosáhl svého cílu, 95 procent lidí vám řekne, že ne. Vždy se najde nějaký důvod, ať už finanční nebo je už příliš starý, promeškal svoji šanci atd. Já však věřím, že NIKDY NENÍ POZDĚ, ABY SIS NEMOHL SPLNIT SVŮJ SEN. NIKDY NEJSI PŘÍLIŠ STARÝ. JESTLI MÁŠ NĚJAKÝ NESPLNĚNÝ SEN, BĚŽ SI HO SPLNIT A NA NIC NEČEKEJ!

Život nám plyne mezi prsty, protože se bojíme změny. Dřímáme ve falešné jistotě a konzervatismu. To je důvod, proč mnoho nespokojených lidí pracuje v zaměstnání, které ho nebaví. To je důvod, proč mnoho lidí žijí v partnerstvích, která je neuspokojují a nejsou v nich šťastní. Důvod je lenost a strach ze změny. Člověk si řekne? lepší mít nějakou práci než žádnou. Lidé se bojí riskovat, bojí se něco ztratit. Bez ztráty však není vzestup.

V mém případě mě například trenér přesvědčil, že nemůžu utíkat rychleji než je nějaký limit. Po určitém čase jsem tomu začal věřit a v podvědomí jsem si vytvořil bariéru. Vždy, když jsem se přiblížil k tomuto limitu, jsem věděl, že to je mé maximum a rychleji se běžet nedá. Podobně je to také se světem dospělých. Společnost si už totiž určila svá pravidla a limity a jako lidé dospívají, začínají tomu věřit víc a víc. Pro dítě však tato omezení neplatí. Mladá mysl je jako houba, která absorbuje všechny informace. Já jsem už odmalička absorboval "skutečnost", že lidé nemohou dýchat pod vodou a proto i když mě teď hypnotizují a přesvědčují, že já mohu, vždycky se utopím, protože ta víra a přesvědčení že nemohu je velmi hluboko. Proto se zde nabízí zajímavá myšlenka - jak by to vypadalo, kdyby dítě vyrůstalo někde bez vlivu těchto negativních faktorů a omezení daných společností. Věřím, že s takovým něčím se experimentuje v armádě Spojených států a vláda o tom ví, i když to milostivě přehlíží.

Po každém mučení (elektrických šocích) jsem se pokusil utéct. Vždycky jsem se dostal o něco dál a vždycky jsem se cítil o něco silnější. Při jednom pokusu se mi dokonce podařilo odhodit ze sebe pronásledovatele a skoro jsem jim utekl, kdyby se tam nepřipletl Adolf. Chytil mě okolo ramen a stále mi opakoval, že to je přece on, můj otec a že už jsem v bezpečí - ať se uklidním. Pamatuji se, jak jsem na něho začal řvát, že můj otec žije v Connecticutě a ať mě hned pustí. Potom jsem mu ještě plivl do levého oka. V tom okamžiku jsem omdlel, protože mi někdo píchl do zadku injekci se syringem.

Jednou jsem se vzbudil v laboratoři na chirurgickém stole. V místnosti bylo kromě mně ještě asi šest mužů. Hned jsem využil situaci a vrhl jsem se ke dveřím - už jsem nechtěl podstoupit další testy. Několik mužů se na mne vrhlo a tak jsme zápasili. Po čase jsem je přemohl a setřásl ze sebe. Cítil jsem se znovu při síle a tito muži nebyli pro mne soupeři - přirovnal bych je asi k 5letým dětem, kteří mne trochu obtěžovali. Problém byl v tom, že jich bylo hodně a jakmile jsem se někoho zbavil, nastoupili na jeho místo další dva. I tak se mi však podařilo rozdat pěkných pár ran a úderů, než se jim podařilo píchnout mi zase syringe.

Jindy jsem se probral a hned mi píchali injekce na uklidnění. Měli přede mnou už asi dost velký respekt, protože jednou se mi podařilo chytit i Pana Zeleného a hodit ho o stěnu. Od té doby už si na mě dávali velký pozor.

Jednou jsem se rozhodl, že namísto bezvýsledného útěku se schovám. Na stůl jsem postavil stoličku, pomocí které jsem se dostal na konstrukci těsně pod stropem. Všude byla několikacentimentrová vrstva prachu, ale to mne nezajímalo. Když objevili, že jsem pryč, spustili alarm a začali mně hledat. Trvalo jim dost dlouho, než si vzpomněli, že v místnosti je také kamera, která mne stále pozorovala. Tak si přehráli videozáznam a objevili, kde jsem se schoval. Když mne sundávali, křičel jsem: "Už ne! Prosím, už ne!" V momentě, když jsem byl na zemi, zapojili do mne elektrody a bylo to o hodně horší než dřív.