Projekt Superman XXIX. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

V případě, že by se něco stalo s hlavní místností a se superpočítačem, záložní systém by všechno zrekonstruoval. A pokud by se poškodil také záložní počítač, automaticky by se ponořil do léčitelského bazénku a zregeneroval by se spolu s celou léčitelskou místností a také hlavní místností. Tento příkaz je uložen přímo v paměti záložního počítače a nedá se smazat. V případě, že by někdo zničil Léčitelskou místnost, okamžitě by ju začaly regenerovat oba počítače. Tak funguje můj systém.

Jediná věc, která by skutečně zničila oba počítače, by bylo zničit je najednou spolu s Léčitelskou místností. Vzhledem k tomu, že jsem o svém záložním počítači nikomu neřekl, domnívám se, že je to víceméně nemožné. Pro všechny případy jsem však Léčitelskou místnost opatřil nezničitelnými dveřmi, které se zavřou v průběhu jedné miliontiny sekundy poté, co se spustí alarm nebo v případě, že by se něco stalo s hlavním počítačem.

Byl tu však ještě třetí supertajný počítač. Ani já jsem přesně nevěděl, kde se nachází. Prostě jsem přikázal své modré stěně (modré stěny jsou vlastně stěny mé mysli, i když vlastně celá místnost je má mysl - je to trochu složitější), aby vytvořila a následně i absorbovala můj třetí počítač. Toto tajemství bylo pouze mezi mnou a modrou stěnou. Je to trochu zamotané, každopádně si myslím, že tento třetí počítač má podstatnou zásluhu na tom, že si dodnes tolik pamatuji.

Hned poté, co jsem jim vysvětlil všechny náležitosti, týkající se Helmy vědění, posadili mne na stoličku, zavolali instruktora a chtěli vědět, jestli to opravdu funguje. Když jsem opět otevřel oči, Adolf se mne zeptal, jak to šlo a já mu odpověděl, že teď všemu rozumím a že je to všechno v podstatě velmi jednoduché a logické. Vzápětí mě vzali ven, kde mi ukázali terč ve vzdálenosti okolo 30 metrů a přikázali mi střílet. Uchopil jsem pistoli, nabil ji a vystřílel na terč celý zásobník. Vybral jsem zásobník a položil zbraň na stolek. Oba se hned vydali k terči. Kývli na mne, ať jdu s nimi.

Dost spěchali, než jsme však došli k terči, už tam byl nějaký vědec v modrém plášti, který hodnotil mou střelbu. Adolf s panem Zeleným se nahrnuli k terči a pan Zelený mi řekl, že jsem se o něco zlepšil, ale stále to není díra ve velikosti pěticentu. Pak mi dovolili, abych se podíval na terč, na kterém byla díra o něco větší než čtvrtdolar. Díra však byla přesně v červeném kroužku uprostřed čela.

Podle mne to byla vynikající střelba a nechápal jsem, proč jsou tak nespokojení. Začal jsem jim tedy vysvětlovat, že díra je větší v důsledku kombinace vzdálenosti, rychlosti střelby a množství střelného prachu. Řekl jsem jim přesný vzorec, jak jsem k tomu došel, přičemž jsem shrnul všechny faktory od rychlosti střelby, vzdálenosti, velikosti náboje, teploty vzduchu až po materiál, použitý na terč. Vysvětlil jsem, že v daných podmínkách je fyzicky nemožné dosáhnout lepšího výsledku. Pak mi přikázali, abych běžel pro svou zbraň. Když jsem se s ní vracel, oba se smáli a byli veselí. Jakmile jsem se přiblížil, smích přestal a pan Zelenými řekl, že jsem se o něco zlepšil a za odměnu mohu jít domů. Myslím, že tehdy byl úplně nadšený.

Podcenil jsem problém s Helmou vědění. Od okamžiku, kdy jsem jim o ní řekl, mi totiž dávali všechny instrukce právě přes toto zařízení. Problém byl ten, že všechny instrukce a rozkazy se okamžitě staly mou součástí a já jsem je musel do posledního detailu splnit. Od té chvíle jsem byl někdo jiný. Všechno okolo mne probíhalo jakoby ve snu a já jsem si nedokázal přesně uvědomit realitu okolo mne. Byl to takový pocit, jako bych se jen vznášel nad svým tělem a pozoroval, co dělá, jak komunikuje s okolím, jak poslouchá a vykonává různé rozkazy apod. Je to velmi těžké vysvětlit. Přesně jsem věděl, co se se mnou děje, ale nijak jsem svou činnost nedokázal ovlivnit. Jen jsem pozoroval, co dělám, ale neměl jsem na to žádný vliv. Často jsem chtěl zakřičet, že to neudělám, udělejte si to sami, vy hajzlové - ale nakonec jsem to stejně udělal. Vůbec jsem neměl kontrolu nad svým tělem. Byl jsem v roli pozorovatele.

Nevím už přesně, co mi udělali, ale od jistého momentu jsem byl schopný utíkat rychle jako pštros, přeskakovat překážky jako nějaká gazela a všeobecně jsem se stal velmi obratný v překonávání překážel - lezení, skákání atd. Při plížení jsem byl puma, moje pohyby byly tiché, přesné a mé končetiny byly vždy připraveny vyvinout maximální akceleraci při útoku. Dokázal jsem trpělivě vyčkávat na příhodný moment překvapení. Kromě toho jsem dokázal lézt po stromech, sloupech a zdech jako opice. Ať byl jakkoliv vysoký a hladký povrch, vždycky jsem byl schopen najít cestu, po které jsem vylezl. Nikdy jsem nezaváhal a nikdy jsem přitom neměl strach. Všechny tyto schopnosti mi nainstalovali přímo do mého Já skrz Helmu vědomí. Všechny schopnosti, které měla tato zvířata, jsem měl také já. Jediný rozdíl byl v tom, že já jsem je využíval velmi intenzivněji, protože jsem byl Rhino, ten neporazitelný, nejsilnější a nejobratnější člověk. Dokázal jsem skutečně všechno. Cokoliv po mne chtěli, vždycky jsem to udělal, protože jsem byl Rhino - nejlepší a nejvýkonnější vraždící stroj na Zemi. A z nějakého důvodu jsem na to byl hrdý.