Projekt Superman XXXI. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Když teda nebyli úspěšní ohledně mého tréninku s ostřelovací puškou, odvezli mne na Rochesterské letiště a posadili do kabiny F-16. Pamatuji si to velmi přesně, protože nejsem zrovna fanouškem nějakých kolotočů a z horské dráhy je mi vždy špatně. Pilot zkontroloval, jestli jsem dobře připoutaný a pak to začalo. Představte si akceleraci Boeingu 747 a vynásobte zhruba deseti. Pilot začal robit všelijaké výkruty a eska a vypadalo to, že si to dobře užívá. Já jsem se však cítil jako kdybych byl přivázaný k raketě, která ztratila směrovky a celý svět se se mnou točil. Ještě jeden výkrut a už jsem to nevydržel. Vyzvracel jsem všechno, co jsem právě měl v trávicím traktu. Kromě toho, že jsem byl celý špinavý a smradlavý, pozvracel jsem také celou kabinu a nikdy jsem ještě neviděl naštvanějšího člověka, než byl právě ten pilot, když to viděl.

Přistáli jsme za pár hodin na nějaké letecké základně. Odhaduji, že to mohl být jihozápad Spojených států (byla to poušť s několika kopci a nějakými kaktusy). Další věc, kterou si pamatuji, je to, že jsem byl představen nějaké skupině mužů. Bylo jich asi dvanáct a všichni měli černá trička a maskáče. Tito chlapi mne vzali mezi sebe jako člena týmu a začali mne učit všechny známé bojové techniky pro boj muže proti muži. Po nějakém čase jsem je už perfektně ovládal. Pak jsme začali trénovat jednotlivé mise. Například mou úlohou bylo vylézt na páté poschodí, zabezpečit balkón a shodit dolů lano pro ostatní členy týmu. Toto jsme trénovali znova a znova. Nakonec jsme to zkoušeli naostro na nějaké budově, která však byla obložená hladkým černým mramorem. To mi způsobilo určité těžkosti, ale nakonec jsem se nahoru dostal. Nevzpomínám si, co jsme uvnitř dělali, ale určitě si pamatuji, že jsem zabil nějakého strážného. Přibližoval se ke mně a já jsem automaticky vytáhl pistoli a střelil jsem ho do hlavy. Myslím, že tehdy jsem ohrozil celou misi a také tým, ale nemohl jsem nic dělat. Všechno jsem to dělal automaticky.

Po tomto zážitku si pamatuji také několik cest na základnu v F-16, ale jen jak nastupuji a vystupuji. Vůbec si už nevzpomínám na to, co bylo mezitím. Myslím, že mne nějakým způsobem uspali během cesty v letadle, aby se už neopakovala ta nehoda s mým zvracením. Jednou mě zase posadili do stíhačky. V Rochesteru byla zima a zrovna sněžilo, ale když jsem vystoupil z letadla, bylo krásně slunečno a ve vzduchu byla cítit sůl, z čehož usuzuji, že to bylo někde u pobřeží moře. Jsem přesvědčený o tom, že mě tehdy zase poslali na nějakou misi, ve které jsem zabíjel a do Rochesteru jsem se dostal ještě před koncem víkendu. Nebyl to pro ně žádný problém, protože jsem se pomocí F-16 mohl dostat teoreticky kamkoliv na světě do 12 hodin. Kromě toho, účast na hodinách na univerzitě, kterou jsem navštěvoval, nebyla braná nijak příliš vážně, takže jsem těch pár dní nikomu nechyběl.

Poté, co jsem takřka zmařil první misi, začali mne posílat na akce samotného. To vyžadovalo hodiny a hodiny práce s mou Helmou Vědění, kde se mnou procházeli každý detail znovu a znovu.

Na začátku jsem se tomu zabíjení urputně bránil. Snažil jsem se je přesvědčit, že nemůžu zabíjet lidi, kteří mi nic špatného neudělali. Prostě to neudělám. Oni se však znovu napojili na mou Helmu Vědomí a přidali mi tam informace typu "ten muž je zvíře, zabíjí lidi pro potěšení, mladá děvčata znásilňuje a když ho už nebaví, tak je prostě umučí; zabíjí děti a novorozence, já ho musím zabít, abych zachránil životy dalších lidí; je to prostě ďábel a já musím ochránit lidi v jeho zemi". Toto byl jediný způsob, jak mne přesvědčit, abych zabíjel. Jednoduše mi vsugerovali pocit, že jedině já mám ty schopnosti a bezpečí celého světa závisí na mně.

Takto jsem vraždil na několika misích. Neznám jména lidí, které jsem zabil, ani z které země byli. Někde mne vysadili, já jsem začal střílet - vždy do hlavy - pak jsem si znovu nabil a zase jsem začal střílet. Často však došlo k tomu, že jsem zabíjel i naše lidi. Chyba byla totiž v tom, že mne naprogramovali k úzce specifické misi. Když tam však něco nesedělo - například místo dvou strážných byli čtyři, nebo tam bylo světlo a podle instrukcí tam měla být tma atd. V takovýchto situacích jsem neuměl improvizovat, a začal jsem automaticky zabíjet všechno, co se kolem mne pohnulo. Jednou pro mne například přiletěl vrtulník, který měl zajistit můj odvoz. Když jsem však uviděl světla, jak se shora přibližují, začal jsem střílet a zabil jsem několik našich vojáků.

Snažili se to nějak řešit. Na přilbu mi nasadili kameru a do ucha mi dali sluchátko. I tak se však nadále stávalo, že jsem se v určitých chvílích vymkl kontrole a začal jsem vraždit vše kolem sebe. Mockrát jsem se zeptal, kolik misí budu muset ještě absolvovat, než mne propustí. Adolf na to řekl: "Deset misí, Rhino, pak, jakmile dokončíš desátou misi, budeš volný a dáme ti i nějakou rentu."

Ve skutečnosti si pamatuji jen na čtyři mise, na kterých jsem se účastnil. Jedna z nich byla ta, když mne někde vysadili z helikoptéry, a když jsem dokončil misi, přišli znovu pro mne. Jak jsem však už vzpomínal, bez rozmyslu jsem začal střílet po helikoptéře, a jeden z mrtvých byl i jediný člověk, který se ke mně choval příjemně. Byl to ten, kterého jsem vytáhl z té ledové tekutiny v laboratoři, do které spadl. Všechny tyto vraždy a mise se uskutečnily v letech 1988 až 1992. Momentálně po mně pátrá FBI, ale Illumináti mi kompletně deprogramovali myšlenky a vymazali paměť. Když se nějaký kousek paměti protlačí na povrch, dám ho dohromady s jiným a pomaličku se přede mnou skládá obraz mé minulosti. Nechci však komplikovat své vyprávění a k tomuto tématu se vrátím na konci mého příběhu.

Přesně si vzpomínám na nějaké budovy, typy uniforem a šatů, které měly oblečené mé oběti. Někteří byli v oblekách, jiní měli na hlavě turban, nebo nějaký směšný klobouček. Samozřejmě kromě nich to byly desítky strážných. Všechny jsem zabíjel střelbou do hlavy. Skončil jsem až když nikde nablízku nebyla živá duše. Ti, kteří mne ovládali, měli však vždycky problém mne zastavit. Když jsem začal střílet, neuměl jsem rozeznat, kdo je nepřítel a kdo přítel. Vždy mne ovládaly nějaké zvířecí instinkty a já jsem měl tehdy pocit, že všichni chtějí zabít mne. V rámci pudu sebezáchovy jsem tak zabíjel všechno kolem sebe. Potom jsem běžel, když jsem viděl něco živé, znovu jsem zabíjel a zase běžel. Takové byly mé mise.