Mysl a tělo IV.
ing., DiS Ivan Pešek

Ztišení mysli

Příkladem ztišení mysli byla v dobách našich pradědečků a prababiček minutová modlitba obvykle před každým hlavním jídlem. V zimě to pak byly celé desítky minut, byly to takzvané "černé hodinky" nicnedělání (meditace) během večerního stmívání. Meditace je stav, který mysl velice posiluje a prospívá; i když ta se jí paradoxně, alespoň zpočátku, velice obává. Nejlepší metodou nácviku meditace je nápodoba někoho, kdo již sám meditovat umí.

"Výsledkem klidného mentálního stavu je také to, že dokážeme být soucitnější, protože k tomu máme více klidu. Klid mysli má ale i další pozitivní dopady. Jak už jsem říkal, můj mentální stav je relativně klidný. Díky tomu mám i dobré trávení, dobře spím - nebo relativně normálně - a tím pádem nepotřebuji brát žádná sedativa ani prášky na spaní, a těším se proto dobrému zdraví."(viz 1., str. 25) "Laskavost, láska, soucit, harmonie, tolerance, mír… poselství, která s sebou Jeho Svatost přináší, je, po pravdě řečeno, jakýmsi skrytým, neuskutečněným snem každého z nás, přáním, v jejichž naplnění většina z nás už přestala doufat."(viz 1., str. 9)

Je to všechno příliš krásné, ale jak toho dosáhnout? Emoční rozpoložení naší mysli nemůžeme přímo ovlivnit svojí vůlí; co však můžeme volně ovlivnit přímo a rychle, je náš dech. Jeho kvalita pak může nepřímo zkultivovat i naši mysl. Eugen Herringel to popisuje slovy svého Mistra.

"Stlačte svůj dech jemně dolů po vdechu a podržte jej tam chvíli. Potom vydechněte tak pomalu a rovnoměrně, jak možno a po krátké přestávce opět rychle vdechněte - výdech a vdech - plynule v rytmu, který se postupně sám ustálí…Vdechování váže a spojuje, zadržením dechu způsobíte, aby vše proběhlo správně; výdech uvolňuje a umožňuje překonávání všech omezení." (viz 2. str. 31, 32)

Mojí vůlí projevené chtění je potřebné k tomu, abych se mohl k nějakému činu či dovednosti, třeba i vznešené, hned zpočátku rozhodnout. Při samotné činnosti nebo nácviku je však trvalá touha po dosažení kýženého cíle již spíše jenom na závadu. Rozhodující je pak vytrvalost ve vykonávání zvolené praxe bez nějakých přehnaných očekávání. Mistr k tomu říká.

"Pravé umění je bezúčelné, bezcílné! … To, co vám stojí v cestě, je to, že máte příliš svéhlavou vůli. Myslíte si, že co neučiníte sám, se nestane. … Musíte se naučit správně čekat. Tím, že opustíte sám sebe, vše své tak rozhodně, že z vás nic nezůstane kromě bezúčelného napětí. … Cesta k cíli se nemá měřit! Jaký význam mají dny, měsíce, roky? … Ten, kdo má ujít 100 mil, by měl pokládat 99 mil za polovinu cesty. … Jsou to procesy, které nejsou dosažitelné rozumovému chápání." (viz 2. str. 41, 42, 63, 67, 70)

Jsme často příliš zaujati svými emocemi. Naše mysl nám vnucuje, jak je náš libovolný úspěch či neúspěch důůůležitý. Jsou to jen chiméry. Mistr radí svému žákovi lučištníkovi.

"Víte už, že nemáte být zarmoucen špatnými výstřely; učte se nyní neradovat se nad dobrými. Musíte se osvobodit od spočívání v radosti a bolesti a učit se být nad nimi v nenásilné vyrovnanosti, radovat se tak jako by ne vy, ale někdo jiný dobře vystřelil. To musíte rovněž praktikovat bez přestání - nemůžete pochopit, jak je to důležité." (viz 2. str. 74)

Jde o to si vybudovat určitý odstup od svých bezprostředních emočních pocitů.

Pokud chceme mít své tělo i mysl zdravou, musíme splnit ještě mnohé další životní potřeby. Dají se zjednodušeně vyjádřit hesly jako: "slunce, voda, vzduch", nebo "zdravá životospráva" a podobně. Člověk je tvor sociální a z toho vyvstávají i jeho různé sociální potřeby. Tendence člověka k vytváření páru a k vyhledávání skupin sobě navzájem blízkých lidí je zřejmá. Všechny tyto další souvislosti a dynamiku těchto dějů se nebudu snažit v tomto článku pro nedostatek místa podrobněji popisovat.

Do všech těchto souvislostí však kultivace mysli nevyhnutelně zasahuje. Především si duchovní praxe vyžaduje určitý díl našeho času a ten je vždy brán na úkor jiných aktivit. Schopnost koncentrace však postupem času u praktikujícího neobyčejně vzrůstá. Eugen Herrigel o tom mluví následovně. "Uplynulo více než pět let…Přitom jsme zjistili, že sotva jsme si zvykli na tančení obřadu bez luku a šípu, cítili jsme vždy již po prvém kroku neobvyklé koncentrování. Tento pocit vzrostl, jakmile jsme věnovali více péče tomu, abychom podpořili proces koncentrace uvolněním těla. A když jsme pak v čase lekcí opět praktikovali věc s lukem a šípem, osvědčila se tato domácí cvičení, takže jsme byli schopni vklouznout zcela nenásilně do stavu "přítomnosti mysli"." (viz 2. str. 77) Tento stav přítomnosti mysli má neobyčejně pozitivní psychosomatický vliv na každého jedince.

Soustavný nácvik však nemusí mít vždy jednoznačně kladný vliv na vztahy praktikujícího k ostatním lidem. Mistr k tomu říká:
"Musím vás pouze varovat před jedním. Stal jste se v průběhu těchto let jiným člověkem. Protože je to právě to, co znamená umění lukostřelby: důkladný a dalekosáhlý souboj lukostřelce se sebou samým. Snad jste si to dosud sotva uvědomil, pocítíte to však velice silně, až se setkáte s přáteli a příbuznými ve své vlastní zemi: věci nebudou tak harmonické jako dříve. Budete hledět jinýma očima a měřit jinými měřítky." (viz 2. str. 78)

Jako ve všem i při praxi kultivace mysli platí pravidlo, že "něco je za něco". Větší vhled do situací může narážet na nepochopení mnohých i blízkých lidí.

Všechno je relativní a musíme se stále rozhodovat v každé situaci znovu a znovu, co máme právě udělat. Sekitó Kisen (700 - 790) řekl:
"Pokorně připomínám všem, kteří hledají cestu, aby nepromarnili přítomný okamžik." (viz 3. str. 170)

LITERATURA
1. Jeho Svatost dalajlama v Praze: "Etika nového tisíciletí", 1. vydání, Praha:108publishing, 2001
2. Eugen Herrigel: "Zen a umění lukostřelby", 1. vydání, Praha: PRAGMA, 1994
3. Róši Kaisen Krystazsek: "BUDO DHARMA neboli POUČENÍ SAMURAJE", 1. vydání, Bratislava: CAD PRESS, 1992