Autoprotilátky
Pavel Šácha MUDr.

Autoprotilátky jsou imunoglobuliny, které putují tělem a za určitých okolností napadají vlastní tkáně. Mohou napadat buňky, některé součásti buněk nebo jejich produkty.
Některé autoprotilátky rozeznávají jen určité struktury jistých orgánů, to jsou orgánově specifické autoprotilátky. Jiné zase reagují s různými součástmi buněk nebo mimobuněčného prostoru bez ohledu na to, ze kterého orgánu pocházejí.

Nález autoprotilátek je většinou signálem autoimunitního onemocnění a jejich určení může mít cenu v diagnostice, v odhadu prognózy, určení podtypu nemoci či hodnocení aktivity.
Vždy je ovšem nutné hodnotit význam pozitivního nálezu v komplexu klinických projevů nemoci.

Autoprotilátky můžeme totiž také najít i při užívání některých léků, u chronických jaterních onemocnění, u chronických infekcí, chronických plicních nemocí, malignit, u endokrinních a krevních onemocnění. Mohou se vyskytnout samostatně, ale většinou se objevuje několik autoprotilátek současně.

Autoprotilátky mají své zvláštní označení, například anti-dsDNA. Jejich nález pak prozrazuje, že útočí proti dvojvláknové DNA, a je nutno myslet na systémový lupus erythematodes nebo postižení ledvin. Pokud se najdou autoprotilátky, které reagují na tzv. Fc části molekuly imunoglobulinu G, je nutno pomýšlet na revmatoidní artritidu... a podobně.

Laboratorní diagnostika je dnes na vysoké úrovni, dokážeme popsat autoprotilátky, pojmenovat nemoc, stanovit diagnózu. To je jistě pokrok, jenže v medicíně, kde hledáme příčiny, to nestačí, protože vytvořené autoprotilátky jsou již ve svém principu následkem, jsou zmatenou reakcí obranného systému. Takže stanovení autoprotilátek a určení diagnózy stále ještě neznamená určení příčiny. A pochopitelně, pokud není určena skutečná příčina, nelze ani očekávat efektivní léčbu.

Ve spolupráci s www.symbinatur.com