Moje tělo a já
MUDr. Zdena Kmuníčková

Ouvej, to je bolest !!! Naše tělo nám uštědřuje bolesti bohatého sortimentu. Máme bolest bodavou, ostrou, vystřelující, píchavou, dloubavou, tupou, pulsující, sídlící v nejrůznějších zákoutích našeho těla. Mívá roztodivnou sílu a trvání, bývá nesnesitelná, neúnosná, příšerná, strašná a kdovíjaká ještě, rozhodne-li se naše tělo s námi rozmlouvat jazykem bolesti. Jenomže nezůstává jen u takových promluv k našemu Já. Nás ještě všudemožně svědí, tíží, napíná, ujímá, tlačí, brní, mravenčí, tupne, dřevění, nadýmá, kručí, lecos se v nás obrací, vrací, stahuje, křiví, a neohýbá se.

Vida, jak přebohatá je řeč našeho těla a to jsem ještě polovinu jeho proslovu, když se do toho dá, pominula. Navíc ještě máme naše tělo na schraňování duše, vypuštění duše, někdy jde tělo doprava, duše doleva. Někdy nahorudolu a všelijak jinam. Máme porůznu tělo bez duše i duši bez těla, když obě veličiny nekonají své povinnosti

Tento málo vyčerpávající obecný úvod však spěje ke zcela určité a důležité záležitosti - a to k mému vlastnímu a neopakovatelnému tělu, s nímž mám nějaké řízení. Někdy někdo někde pravil, že tělo je ďáblův nástroj.

Nesouhlasím. Moje tělo je můj nástroj a nikomu ho nehodlám půjčit. Ani ďáblovi. Ano, tento můj nástroj bez rozpaků používám. I když je to nástroj někdy nešikovný. Nebývá užitečný podle mých představ. Někdy padá člověku na zem, někdy se k něčemu nehodí, někdy se k ničemu nehodí. Stává se, že se porouchá, nejsou náhradní díly a často ani dostatečně erudovaní opraváři, kteří by můj neopakovatelný nástroj opravili nebo aspoň poopravili.

Když jde vše dobře, mohu své tělo používat pro své roztodivné slasti, rozkoše a blaha. Mohu jeho pomocí rozvíjet a pěstovat svou samolibost, chamtivost, mocichtivost, krutost, bezohlednost, neukázněnost a ještě mnoho dalších chutí a příchutí svého Já. Prostě a jednoduše, tělo je můj nástroj.

Napadá mě právě v tuto chvíli, že housle jsou také nástroj. Který to velký tvůrce je stvořil; a kteří velcí umělci s nimi splynuli v jedno a vytvořili dílo, které se vznáší nad vodami a pluje vesmírem nad všemi schválnostmi, nevědomostmi našich těl i našich Já.

Který to tvůrce stvořil naše tělo a vše to ostatní, co dosud stejně nikdo nedokázal přesně pojmenovat? Poslyš, moje tělo, což kdybychom také splynuly v jedno a přestaly se hádat, dohadovat, používat se navzájem a daly se také do nějakého, jakéhokoliv, díla nad vodami?

Moje tělo řeklo :"Mám hlad a chce se mi spát. Když mi dáš něco na zub, čím mně nebudeš ubližovat a uložíš mě aspoň občas ke spánku na zdravém vzduchu, šlo bych s tebou do toho." Zívlo a usnulo.

Moje Já si ještě chvíli snilo a pak si zívlo a zachumlalo se do sladkého nic.

Dál už nic.

Dál už nic, přesto, že by se dalo ještě mnoho dodat, doložit, vysvětlit, ale vždyť víte : chytrému napověz .......