Stresory v rodině
Iva Hédlová

Optimálně fungující rodiny je bezpečným zázemím jak pro partnery, tak pro jejich děti. Bývá azylem, který pomáhá vyrovnávat se s překážkami a stresory každodenního života i se závažnými životními událostmi, které její členy zaskočí.  Partneři se navzájem citově podporují a vytvářejí bezpečí pro svoje děti.  Optimálně fungujících rodin bohužel není tolik, kolik bychom si přáli Všichni sice o tom sní, ale nikdo nás neučí, jak takovou dobře fungující rodinu vytvořit. Dle mého názoru hrají v tomto formování dětí podstatnou a nezastupitelnou  roli naši rodiče.

Ze své terapeutické praxe mohu potvrdit, že  k mému velikému překvapení u lidí, kteří přicházejí s psychickými problémy, je zhruba v 80-85 % poznamenali jejich rodiče, v podstatě na celý život. Paradoxně pod záštitou věty: „ Dělám to pro Tvoje dobro.“, „ Chci pro Tebe jen to nejlepší „. Přehnané ambice, které projektují do svých dětí, agresivní, manipulativní jednání a jejich nízké sebevědomí, které na oplátku získali od svých rodičů
( ! oběť oběti ! ) zničí jejich dětem prakticky život, pokud si to děti v dospělosti sami neuvědomí, mají psychické problémy a nevyhledají odborníka.

Ve svých začátcích jsem vycházela z toho, že až na asociální případy, měly všechny děti více či méně stejné dětství. Vedla mně k tomu naivita mládí a fakt, že jsem vyrůstala ve velice klidné a harmonické rodině, plné vzájemné lásky, empatie, porozumění a úcty k sobě navzájem. City se nijak neskrývaly, dávaly se najevo a všichni považovali ostatní za svébytné osobnosti, které jsou schopné rozhodovat svobodně sami za sebe.  Přitom naši rodiče měli naprosto přirozenou autoritu a oba s bratrem jsme nikdy nedělali žádné problémy, nepamatuji si na nějakou vyhrocenou pubertu, byli jsme oba klidní, vyrovnaní a zdravě sebevědomí. Se svými „ problémy „ růstu jsme se vyrovnávali sami a velice dobře.

Mantinely, které byly dány jsme nepovažovaly za nějaká omezení, ale za naprosto samozřejmou a normální věc. Věděli jsme, že nejsme nikterak omezováni ve svých rozhodnutích a svobodných činnostech. Byla do nás vložena důvěra a víra v naší inteligenci a vnímání hranic.

Dnes v pokročilé dospělosti jsme stejně vyrovnaní, samostatní a zdravě sebevědomí jako jsme byli v době, kdy jsme s rodiči žili. Máme už oba dospělé děti a oba jsme tento model přenesli do svých rodin, kde byla výchova našich dětí stejná a děti se opět takto chovají ke svým dětem. Stejný vztah jako jsme měli my ke svým rodičům mají i oni k nám. Jsou empatičtí, pozorní, ohleduplní, žijí svůj život, ale jsou rádi za každou chvíli, kterou mohou strávit s námi. I my jsme byli s rodiči velice rádi, hodně jsme si povídali a mnoho pozitivních věcí přebrali od nich.   Musím ještě podotknout, že nejlepší výchovou je vlastní příklad ve všech sférách každodenního života..

Chtěla jsem pouze poukázat na to, jak se každá investice mnohonásobně vrátí. A hrůzy z  „ dobrých „ rodin mně paradoxně překvapují dodnes. Podotýkám, že jde o rodiny tzv. normální, tzv. dobré, většinou s velmi vzdělanými rodiči, ale bohužel člověk může dál předat pouze to, co sám zažil nebo viděl. V podstatě to jinak neumí. Již jsem někde zmiňovala definici: OBĚŤ OBĚTI . Ani jejich rodiče nebyli vychováváni v harmonických poměrech a neuměli to proto dát zase jim. I jejich prarodiče byli vychováváni v problematických vztazích a neuměli to dát a předat dál.....začarovaný kruh na několik generací.

U zvlášť neradostných rodinných poměrů se potom vyvíjí pouze dvě fáze chování našich potomků:

1. V dospělosti přesně kopírují  na svých dětech chování svých rodičů k nim. ( např. pokud půjdeme k závažnějšímu chování rodičů – otec který pohlavně zneužívá svoji dceru často bývá dítětem, které bylo v dětství zneužíváno. V dospělosti tuto věc přebere jako normu chování...takových případů je velké množství. Zloděj, který krade  vyrůstal většinou v rodině, kde se také kradlo....)

2. Nechceme, aby naše děti zažívali to co my a nastolíme úplnou svobodu bez vymezení  mantinelů,ať z toho života má jen to dobré, co samo chce. Z mého pohledu anarchie, kde si dítě může dělat naprosto vše, co uzná za vhodné a výsledkem je opět dítě, které je nejisté, protože nezná hranice v ničem a neví, co se může a co ne. Je pro něj nejjednodušší dělat úplně všechno tak, jak chce, což ho opět jaksi zdiskredituje v očích vrstevníků a jejich rodičů a ve své budoucí rodině není schopné normálně fungovat. Prostě nezná střed Dítě je šťastné pouze tehdy, jsou-li dány přesné podmínky, hranice, režim apod. V opačném případě neví, co bude za minutu či hodinu, co se vůbec bude dít, kdy bude jíst, kdy spát apod. tento moment ho značně znejisťuje. Od rodičů „ danajský dar „ do života .Takže další fiasko, které je schopné se táhnout několika generacemi, obzvlášť, je-li budoucí partner v manželství z podobné rodiny. 

Míváme pocit, že vztahy kazí partner, jeho rodiče, popřípadě i naše děti.  Sami přece děláme všechno pro dobro věci.  Byl to vždy náš sen. Pokud se na to díváme tímto způsobem, tak jsme zaslepení a s klapkami na očích dosáhneme spíše rozchodu než dobře fungujícího zázemí.

Z klinické praxe známe, že lidé se psychicky nejčastěji hroutí z problémů v partnerských vztazích, ve vztazích k rodičům nebo dětem. . Viníka hledají zpravidla mimo sebe a začínáme být přecitlivělí i na sebemenší maličkosti. Mnozí si přinášejí zlost a frustraci z práce domů, který se potom stává bojištěm z nevybitých negativních  emocí v práci.

Nejčastější důvody stresu v rodinném prostředí:

1. Vzájemné obviňování, moralizování, nadávání
2. Vzájemná soutěž .- kdo má pravdu –kdo je lepší – více pracuje – více se obětuje – více myslí na druhé – je více doma – apod.
3. Neschopnost dohodnout se na trávení společného času
4. Nejasnost v rolích, které ten  který člen v rodině zaujímá
5. Přenášení potlačení negativních emocí z jiných situací ( např. práce )
6. Nepřítomnost vzájemného ocenění a podpory mezi členy rodiny
7. Boj o nezávislost jak u partnerů mezi sebou, tak dětí proti rodičům a vzájemné omezování
8. Ztráta smyslu života p odchodu dětí z rodiny ( matky )
9. Nutnost starat se o nemocné rodiče a prarodiče
10. Nadměrné ekonomické starosti

Rodinné vztahy od nás vyžadují značné investice. Základní investicí je vnímat druhého, jeho potřeby, udělat si pro něho čas, uvědomit si, v čem si ho vážím, co na něm miluji a dávat mu to najevo.  Dále pak všímat si konkrétních věcí, který druhý dělá a umět je ocenit, pokud možno také konkrétně a ihned. Složitější investicí je přemýšlení o tom, co druhému udělá radost, co bude potřebovat, jak můžeme společně co nejlépe trávit čas apod.

Autor: Iva Hédlová  na základě své praxe a výňatku z knihy Asertivitou proti stresu – Grada

Zdroj: www.zdravi4u.cz