Jedlý les na naší zahradě
Jaroslav Svoboda

Nejen z hlediska fází přírodní sukcese, ale také kvůli nejlepšímu využití prostoru, druhové rozmanitosti, estetické hodnotě a dobrému vlivu na životní prostředí, permakultura preferuje les jako nejlepší formu zahrady. A nemá to být les ledajaký, má to být les poskytující potravu člověku a živočichům.

Hned na začátku musím ujasnit, že naše české zkušenosti s lesem jsou poněkud zkreslené. Téměř všechny lesy na našem území byly vykáceny, znovu vysazeny, znovu vykáceny, atd. Smrková plantáž tvořící většinu lesů ČR není úplně to, co příroda měla na mysli. Až na nějaké borůvky, maliny a houby by jsme se tam neuživili bez zabíjení zvířat, což ne každý je schopen, a navíc takovéto lesy mnoho zvířat neuživí. Les obsahující jen jeden hlavní druh stromu, není přirozený. Smíšený les nejednotného stáří složený z mnoha druhů poskytuje daleko rozmanitější prostředí pro faunu i flóru. Rostliny, které v dávných pralesech na našem území rostly a zabydlovaly se tisíce let, nejsou schopny vrátit se samy od sebe během desetiletí. Navíc jsou vytlačovány novými zavlečenými druhy a mnohdy byly úplně vyhubeny.

Proto naším vzorem nebude svým uspořádáním běžný smrkový les, ani jiný podobný (neradi bukvice?) ale spíše tropický prales, bující životem ve všech rostlinných patrech, plný plodů, listů, lián a květů, vytvářející vlastní mikroklima, kyslík a živiny. Samozřejmě s tou obměnou, že ho vytvoříme z rostlin rostoucích celoročně v našem podnebním pásmu. Můžeme ho udělat tak velký nebo tak malý, aby se vešel na každou zahradu. Výběr druhů je více než dostatečný. Byliny, nízké rostliny a keře vyžadující plné slunce budou před stromy a na okrajích, stínomilné v mezerách mezi stromy nebo pod nimi, pnoucí liány vyplní střední patro a v nejvyšším patře se o úrodu postarají stromy samotné. Na rozdíl od plošně osázené dvourozměrné zahrady získáme trojrozměrnou zahradu, a úroda bude ze stejné plochy větší, rozmanitější a s menším vynaložením práce. Běžný ovocný sad je opravdu 3D málokdy, protože pod stromy roste jen polosuchá tráva. Moderní ovocný sad je jako auto bez motoru –musí se táhnout, aby jelo (škůdci, postřiky, hnojení, zalévání, ořezávání, …).

Tím motorem pro sad by byl podrost z keřů a trvalek, který tam přirozeně patří, a lákají ostatní pomocníky do práce. Tím se dostáváme k dalšímu bodu. Pod jedním vzrostlým stromem uprostřed trávníku nebo v parku někdy bývá chronické sucho, nic tam pořádně neroste. Z toho by vyplývalo, že stromy pod sebou vytvářejí sucho. No, ale v lese je stromů namačkáno spousta, je pod nimi vlhko a rostou tam dokonce houby. To proto, že jeden jediný strom uprostřed ničeho v úrodné české krajině je pouze lidský výmysl. Kousky řetězu také nemají smysl, když nejsou pospojovány dohromady. Příroda by nedovolila, aby ve stádiích sukcese vyrostl jediný strom, neobklopený podpůrnou vegetací, která mu dodává živiny ze svých odumřelých částí, stíní kořeny, hostí užitečnou faunu, slouží jako překážka větru vysušujícímu půdu, zachycuje dešťovou vodu, ….. Když vidíte někde stát osamocenou památnou lípu, není to proto, že tam ta lípa tak vyrostla, ale protože byla osamoceně vysazena, nebo okolní vegetaci někdo zlikvidoval.

Příroda není statická, neměnná a ustrnulá. Vše má potřebu se měnit a je v našem zájmu to podporovat. Zavedením permakultury a jedlého lesa získáme možnost sledovat, jak zelená hmota přibývá v náš prospěch, nikoli se zoufale bránit sekáním, stříháním a řezáním proti změnám, jež přirozeně nastávají. Naopak celému procesu budeme pomáhat mulčováním, zeleným hnojením, výběrem rostlin produkujících dusík kořeny, zachycováním dešťové a šedé vody k zavlažování v suchém období, vracením všech organických zbytků zpět do koloběhu a tak dále. Je to zpočátku trochu práce, ale co je na tom nejkrásnější – není nekonečná! Po prvních letech, když rostlinky na pozemku zakoření, nastanou zázraky. Majitel si nejdřív zvykne na ty neduživé keříky a stromečky, které se jakoby první rok po výsadbě rozhodují jestli růst nebo ne, druhý rok váhavě povyrostou ….a pak najednou zčista jasna, jak mávnutím kouzelného proutku, jednotlivé prvky zaklapnou dohromady, zahrada se obalí zelení, kvete, všude to bzučí a voní. Je dobré mít stále na paměti, že příroda funguje na principu kooperace všech složek dohromady- teprve tak vznikne fungující celek.

Květ na stromě potřebuje včelu, včela potřebuje nektar v květu, strom potřebuje aby plod sezobl pták a odnesl ho někam dál, semínko potřebuje vláhu, a ta v zemi nebude bez vegetace která stíní půdu, kořeny potřebují živiny, a ty tam nebudou bez mikrobů, červů a hmyzu rozkládajícího tlející zbytky …Proto náš zahradní ekosystém začne fungovat tím lépe, čím více těchto užitečných spojení vytvoříme. Je dokázané, že jakmile se dostaneme v našem snažení do určitého bodu, příroda převezme štafetu a začne tvořit další spojení sama. Přijdou další aktéři na scénu –hmyz, rostliny, zvířata, mikrobi,… a ušetří vám spoustu práce. Na trvalkovém záhoně se to při vhodných podmínkách dá vše pozorovat už během jedné sezóny. Mulč se vytváří sám, plevely nemají šanci, vlhko se udržuje v půdě automaticky, zvířátka kterým říkáme škůdci se přestanou nepřirozeně přemnožovat a trvalky nepotřebují přesazovat. Hlavní člověčí prací v jedlém lese je sklízení úrody. (Díky zdravé a bujné vegetaci může k úrodě být po letech obtížný přístup, tak si lze pořídit mačetu a proklestit si romantické pěšinky :-) .

Vytvořit dokonalý jedlý les znamená mít detailní znalost o všech rostlinách které by na zahradě mohly růst, zkušenosti s jejich chováním a znát jejich požadavky na podmínky v přírodě i v kultuře. Pomocí těchto vědomostí lze sestavit systém, který bude fungovat v symbióze, jakou můžeme pozorovat mezi rostlinami v přírodě. Čím více se budeme učit od přírody, tím lepší bude výsledek. V zahradách lze pozorovat násilná seskupení rostlin, vytvořená hlavně podle toho, co zahradník zrovna sehnal nebo dostal. Pokud něco neroste, odborná příručka doporučí postřik nebo hnojivo. My ale nebudeme na své rostlinky křičet „Tady budeš růst, a hotovo!“. My se je pokusíme všechny zasadit tak, aby se jim chtělo růst dobrovolně a navíc si v tom společně pomáhaly. Neexistuje bohužel přesné schéma, které se dá okopírovat pro každou zahradu, protože neexistují dvě stejné zahrady. Podmínky se vždy liší a my s tím musíme počítat. Tento styl zahradničení je velmi mladý a bez experimentování a neustálého zkoušení nových věcí to prostě nejde. Ale základní systém o který se ve svém snažení můžeme opřít, už naštěstí existuje a je opravdu dobře vymyšlený.

Lesní zahrada vzbuzuje úplně jiný pocit než nyní běžně používané zahradnické styly. Stromy jsou monumentální a nejsilnější vegetací na této planetě. Na zahradě díky nim dojde ke změně klimatu z příliš horkého, větrného, suchého, nebo mokrého na příjemně vyvážené.