Návštěva v lesní zahradě Roberta Harta
Jaroslav Svoboda

V létě 1996 skupina lidí ze spolku PFAF (Plants For A Future -Rostliny Pro Budoucnost) navštívila lesní zahradu Roberta Harta. Pokud vím, jedná se o první takovou zahradu vysazenou v Británii. Je to velmi speciální místo s atmosférou míru, který jsem nikdy necítil v žádné jiné zahradě. Následující článek byl napsán jako výsledek této návštěvy.

Byli jste někdy na místě, které vás kompletně vzalo? Takovém, že jen chodíte okolo a snažíte se nasát krásu a energii toho místa? Takovým místem je lesní zahrada vytvořená

R. Hartem. Je to jediná vyspělá fungující ukázka lesní zahrady v této zemi (Velká Británie).

Přijeli jsme na zahradu až pozdě odpoledne, díky tomu, že jsem cestou zabloudil. Léto bylo obtížné, suché, s mnoha zničujícími vichřicemi. Nicméně zahrada vypadala být ve skvělé kondici. Zatímco pole v okolí byla suchá a holá, tato zahrada byla zelená a bujná – a nejen to, doslova přetékala ovocem. Chodil jsem okolo jako ve snu. Je to místo opravdu speciální, ukazující lesní zahradničení v praxi. Úzké cestičky vedou mezi ovocnými a ořechovými stromy, do nichž vrůstají šplhající rostliny, jako jsou víno a kiwi. Pod nimi rostou rozličné plodící keříky jako rybíz, angrešt, mnoho bylin a salátových rostlin jež prospívají v lesním stínu. Na slunných okrajích rostlo množství více známých druhů zelenin.

Zahrada oplývala úžasným množstvím potravy, především švestek. „Dej si cokoliv chceš“ říkal Robert, „pro mě je toho víc než dost“. Nepotřeboval jsem pobízet dvakrát, moje večeře se pro dnešek skládala z velké mísy švestek! Když se setmělo, povídali jsme si u jídla s Robertem o té zahradě. Vyprávěl zasvěceně o lesním zahradničení a jeho nadějích do budoucnosti. Vysvětloval důvody pro takovou zahradu a pokoušel se podělit se mnou o své vize.

Robert se poprvé nastěhoval na svou farmu v roce 1960, s myšlenkou o soběstačnosti. Tenkrát na to ale byl jeho pohled celkem jiný – klasická jednoletá zelenina, ovocné stromy + různé druhy dobytka, jako krávy a kuřata. Časem se ale jeho názor změnil. Zjistil, že bylo daleko snadnější a produktivnější pěstovat trvalkovou zeleninu a byliny. Také přišel na to, že mnohé z těchto plodin lze úspěšně pěstovat pod stromy a že také může do tohoto systému přidat mnoho méně známých druhů ovoce a zeleniny. Lesní zahrada se postupně vyvíjela.

Motivace stojící za zahradou nebyla jen v pěstování více potravy na menší ploše a méně pracně. Robert si byl velmi dobře vědom nerovností v lidské společnosti, hlavně mezi západními kulturami a rozvojovými národy. Chtěl předvést životní styl, který by mohl pomoci zajistit potravu a lepší životní standard těm oblastem na světě, kde hlad je neustále přítomnou hrozbou.

Kromě toho všeho chtěl také demonstrovat zahradu, která umí léčit –jak jednotlivce, tak celou planetu. Robertova filosofie je založená na lásce. Je přesvědčen, že je to ta nejsilnější síla na světě, a je-li dávána bezpodmínečně, bude měnit a přetvářet. Jeho život je příkladem jeho víry, a stejně tak je i jeho zahrada.

Když se podíváte na běžnou konzumní zahradu, co obvykle uvidíte jsou řádky zeleniny, plus několik ovocných stromů a keřů v oddělené části. Zahradník neustále bojuje proti silám přírody ve formě škůdců, chorob, sucha, přílišného deště atd. Půda je kopána každý rok, musí být hnojena, boj s plevely je neustálý – prostě válka v malém měřítku.

Lesní zahrada je kompletně odlišný koncept. Všechno roste společně způsobem, který je podobný přírodnímu lesu. Ale místo obvyklých, většinou nepoživatelných lesních plodin, tady stromy a keře plodí jedlou úrodu, mezi nimi roste mnoho jedlých květin, bylin a zelenin. Místo boje proti přírodě, tato zahrada s ní spolupracuje v harmonii. Jak Robert vysvětlil, je to láska , co pohání tuto zahradu. Když se vám povede zharmonizovat zahradu s přírodou, pak je mnoho práce uděláno za vás. Pod zemí, například, probíhají nejrůznější způsoby interakce kořenů, pomáhající rostlinám růst. Jedním z nejlépe známých příkladů je skutečnost, že jisté rostliny mají symbiotický vztah s půdní bakterií, která obohacuje půdu o dusík čerpaný ze vzduchu (např. luštěniny, různé keře a stromy). Mnohé další aktivity zvyšující úrodnost půdy se odehrávají zároveň, a zvyšují tak produktivitu země. Stejná symbióza probíhá na všech úrovních. Vidíme včelu navštěvující květ, odebírající nektar a pyl. Stejná včela také zajistí oplodnění květů, takže plody a semena vůbec mohou vzniknout. Prospěch mají všichni. Pták sezobne plod, odletí pryč, vyloučí nepoškozené semínko, jež vyroste v nový strom. Opět na tom všichni získají. Tato spolupráce mezi životními formami je zhmotněním síly lásky, a je také mnohem silnější než náš současný koncept „zuby nehty“. Lidé se také mohou stát součástí této symbiózy, tohoto životního cyklu, nežli se pouze pokoušet vládnout a kontrolovat. Je to právě touha vládnout, která nás paradoxně žene ke ztrátě kontroly, k destrukci životního prostředí a tvoří tak dnešní velmi akutní problémy.

Lesní zahrada je praktická cesta, jak se mohou lidé znovu naučit pracovat v harmonii s přírodou. Je to velmi léčivé místo ne jen proto, že pomáhá uzdravovat zahradníka, ale také pomáhá hojit planetu a začlenit nás do rytmů přírody. Už jen být v ní je báječný, poklidný a ozdravný zážitek.

Mluvili jsme dlouho do noci, a ačkoli já bych rád debatoval ještě déle, bylo jasné, že Robert je už unavený a byl čas spát. Byl jsem šťastný, že mohu kempovat v zahradě tu noc, neboť to byl zážitek vskutku magický.

Ráno jsem chodil po zahradě a hodoval na švestkách, jablkách, švestkách, jedlých listech slézu, zase na švestkách a pak ještě na švestkách. Zkoušel jsem se harmonizovat s energií zahrady, cítit tu energii vstupující do mě, když jsem jedl potravu kterou mi poskytla. Bylo to nejchutnější a nejuspokojivější jídlo, jaké jsem v mém životě jedl.

Později s námi Robert udělal krátkou prohlídku. Omluvil se, že zahrada nevypadá tak dobře jak by mohla, protože se jí nemohl věnovat kvůli vážné nehodě, která se mu stala začátkem roku. To pro mě byl další důkaz, jak hodnotná je zahrada využívající trvalky. Kdyby to byla obyčejná užitková zahrada, s řadami jednoletých zelenin, co by tu asi rostlo, když zahradník byl příliš nemocen, než aby na ní mohl pracovat? Jen plevel, plevel a další plevel! Pokud nejste schopni na jaře vylézt, připravit půdu, vysít semena, plít a dělat dalších 101 nezbytných věcí, vaše letničková zahrada nebude existovat. Ale lesní zahrada a její trvalky produkují dobrou úrodu i když v ní vůbec nejste, a tak to bude pokračovat po mnoho dalších let.

Brzy přišel čas se rozloučit, což jsme všichni shledali úkolem velice obtížným. Jeden z nás řekl, „Tak jestli tohle není Rajská zahrada, pak je k nerozeznání podobná!“.

Je potřeba, aby více lidí adoptovalo tento zahradní styl –nemusíte k tomu mít velký kus země, můžete to založit i na malém dvorku. Dovedete si představit, o kolik zelenější by tato země mohla být, kolik divoce žijících zvířat by mohlo přežít a jaké množství potravy bychom měli, kdyby se takové zahrady založili po celé zemi? Například v jižní Indii ve státě Kerala, který má hustotu obyvatel třikrát větší než Anglie, jsou doslova miliony malých lesních zahrad. Většina této oblasti je pokryta stromy, je krásně bujná a produktivní. Ve skutečnosti je to živý příklad, jak pěstovat jídlo v harmonii s ostatními tvory kolem nás. Robertův sen je vidět zakládání lesních zahrad po celém světě, přinášejících potravu lidem a léčících jak lidi tak celou planetu. Jediná věc, která by tomu mohla zabránit, je naše lhostejnost a krátkozrakost.