Moje zkušenosti s neznámem I.
Alena Veselá

Následující řádky jsou určeny zejména těm, kteří již mají nějaké zkušenosti s mimosmyslovým vnímáním v oblasti přenosu obrazových informací. Pro ty, kteří takové věci neprožili, to může být příležitost poučit se o tom, co existuje mimo dosah jejich běžných fyzických schopností - a jednoho dne se jim může stát to, co se stalo mně, tj. probudí se v nich schopnost nahlédnout za hranice obyčejného každodenního života a zjistit, že svět nabízí mnohem více možností, než jsme se učili ve škole. Není-li člověk alespoň trochu informován předem, může se mu stát to, že si špatně vysvětlí to s čím se setká. Pak se může stát buď pokusným objektem u psychiatra, nebo členem některé z náboženských sekt.

14.11.1989 kolem 21 hodin

Tohoto dne to vše začalo.
Byla jsem už několik měsíců v naprosté pohodě, v báječném klidu a uvolnění. Ten večer jsem ležela na pohovce a z dlouhé chvíle jsem si snila o tom, že létám nad Prahou. Byla to dokonalá vizualizace. Po několika minutách najednou moje představa zmizela a místo ní zůstala černočervená tma. V té tmě jsem viděla podivné rotující těleso. Bylo celé černé, jen od hran se odráželo červené světlo. Těleso mířilo zleva doprava, jako když mne šikmo míjí. Elipsovité útvary na kolmém úzkém válci se otáčely asi v 2 až 3 vteřinových intervalech, jeden trochu rychleji, druhý pomaleji. Lekla jsem se, otevřela oči a šla jsem do vedlejšího pokoje za svým manželem. Řekla jsem mu, že mám halucinace v bdělém stavu

Manžel byl však zaneprázdněn prací na počítači, a to co jsem mu říkala, mu bylo v tu chvíli docela lhostejné. Tak jsem se vrátila na pohovku, zavřela oči - a ta má halucinace pokračovala o kousek dál, než jsem ji opustila. Když toto těleso zmizelo z mého zorného úhlu, vpředu se objevilo druhé a později třetí. Měla jsem přitom pocit, jako když letím volným prostorem kolem těchto útvarů a konečný cíl je to třetí těleso. U toho posledního totiž vše skončilo, "obraz" zmizel a zůstaly jen zavřené oči, bdělý a pozorný stav mysli.

Toto bylo moje první setkání s telepatickým přenosem obrazových informací - ale ještě jsem o tom nevěděla. Hledala jsem kolem sebe někoho, kdo by mne poučil - ale nikdo mi nedokázal vysvětlit, co to bylo. Začala jsem tedy o mnoho víc číst knihy, časopisy, dívat se na televizní programy. Začátkem roku 1990 jsem se dokonce naučila trochu malovat barevnými křídami - hlavně proto, abych si mohla udělat kopie některých obrazů malíře Z.Hajného, které se mi moc líbily a chtěla jsem je mít doma zavěšené na zdi. Reprodukce totiž ještě nebyly běžně ke koupi. Kromě toho mne zajímaly informace o UFO, o starých zaniklých civilizacích, o zajímavých a záhadných místech na Zemi.

Už dřív jsem se trochu zajímala o astronomii a geologii, a hlavně mne bavily knihy s tématem sci-fi. Na jaře roku 1990 jsem se stala členem AAA. Veškerý můj volný čas směřoval tímto směrem. Občas jsem měla pocit, že mám místo hlavy počítač, který se přehrabuje v nejrůznějších informacích a ukládá v sobě jen některé, které pokládá za důležité pro porozumění toho, co mne potkalo. Hledala jsem kde se dalo - psychologie, astronomie, chemie, fyzika, dějepis, zeměpis, geologie, lékařství... Přestala jsem se věnovat svému koníčku sci-fi, a začala jsem se rozhlížet po současném stavu na Zemi. Ty knihy, které jsem potřebovala, jsem však nemohla v místní knihovně ani u známých najít. Nová vydání se teprve začala tisknout...

Červen 1990

Jela s jsem s celou rodinou autem na víkend ven z Prahy. Měla jsem s sebou malé tranzistorové rádio a držela jsem si ho u ucha, abych ho dobře slyšela v hluku motoru.. Zrovna vysílali asi 20-ti minutový blok příjemných, klidných melodií. Zavřela jsem oči a poslouchala. Po chvilce se mi před očima začaly ukazovat krásné barevné pohledy na různé kouty na Zemi - města, vesnice, lesy, řeky, hory. Jednotlivé obrazy se měnily asi ve vteřinových intervalech. Bylo to jako film, podmalovaný příjemnou hudbou.

Červenec 1990

Už si vůbec nepamatuji kdy a kde, za jakých okolností se to stalo. Měla jsem zavřené oči a viděla jsem krásné vzory látek, nádherné barevné provedení. A opět se měnily ve vteřinových intervalech. Trvalo to snad jednu či dvě minuty.

25.9.1990 v době mezi 23 a 24 hodinou

Po mnoha pokusech se mi konečně podařilo navodit stejný duševní a fyzický stav jako 14.11.1989, a já jsem se mohla znovu "podívat" za hranice svých obyčejných možností. Nejdřív jsem viděla jen noční bezhvězdnou oblohu, na ní několik stříbřitých mráčků podivného tvaru. Chvíli to trvalo a já si to vše zvědavě prohlížela. Pojednou se na levé straně objevila růžová koule a nad mraky se přehnala na druhou stranu, doprava. Stříbřité mraky zůstaly ještě chvíli a pak se ta vidina rozplynula. Zůstal jen pocit, že se dívám do hlubokého prostoru, kde není žádný tvar, žádná barva, jen neustálé mihotání mrňavých částeček - jako když se dívám na televizní obrazovku po skončení vysílání - "zrnění". Po chvíli i toto zmizelo a zůstaly opět jen mé zavřené oči. Zmizel pocit hlubokého prostoru přede mnou a obnovil se pocit normálního vnímání.

Druhý den jsem se v kanceláři AAA dozvěděla, že dopoledne telefonovala nějaká paní z Prahy a vyprávěla, že v noci viděla letět nad městem UFO ve tvaru koule, stříbřité barvy. Později jsem se dozvěděla, že barva UFO není stabilní záležitost, ale mění se podle toho, jakou vyvíjí aktivitu.

12.2.1991 v době mezi 16 a 17 hodinou

Další úspěšný pokus - vleže na pohovce, zavřené oči, klid, pohoda atd. Na pozadí hlubokého prostoru se objevil obraz poloviny okna bez okenic, starobylého tvaru, bíle omítnutého. Oknem bylo vidět ven - modré nebe, hnědavé vrcholky hor a pod nimi údolí zaplněné mraky či mlhou. Snažila jsem se vidět víc, ale ať jsem stáčela oči doprava či doleva, neviděla jsme nic, kromě jakési šedivé mlhavé clony. Po několika minutách toto vidění zmizelo. Několik týdnů jsem pak hledala budovu na Zemi s podobnými okny /knihy o architektuře, cestopisy, televizní zpravodajství.../, až se mi podařilo najít jednu, která by tomu mohla odpovídat.

Jednou jsem viděla dokumentární film kameramanů České televize z jejich první cestě do Albánie. Na svahu jedné hory stála velká hranatá budova, snad klášter. Budova byla bíle omítnuta a měla okna stejného tvaru, jako bylo to, co jsem viděla. Zvláštní bylo to, že v krajině kolem byly všechny ostatní budovy ve velmi dezolátním stavu, neomítnuté, a tato budova zde zářila svou bělobou do daleka. Pohled z okna této budovy by jistě odpovídal tomu, co jsem viděla já.