Ve své práci jsem se vždy snažil rozumět tomu, jak souvisí horoskop člověka s jeho povahou a s jeho životem. Koukáte do rozestavění sluneční soustavy a ptáte se na identitu člověka. Postupně jsem se však začal více ptát, jaká je bolest toho člověka. Protože soukromá podoba bolesti zásadním způsobem formuje identitu každého z nás. Pochopení bolesti, popřípadě zranění člověka vám dovolí, abyste pochopili a dokázali přijmout i způsob jeho myšlení, komunikace a jednání. Postupně jsem nacházel, jak lze zranění pojmenovat. Můžeme jim říkat například „ztráta naděje“, „odpojení od těla“, „uvíznutí v mysli“, „zapomenutí sebe“, „pocit oběti“ nebo „pocit odmítnutí“. To bych zmínil ty nejčastější. Ale každá z těchto bolestí se dá rozložit na prvočinitele a znovu složit dohromady, již s nastavením, ve kterém nic nechybí, a které nevede ke strádání.
Bolest může člověka ovládat natolik, že pro něj nemá smysl dělat astrologické prognózy. Člověk utopený například v pocitech nedostatečnosti či křivdy obvykle nedokáže vnímat příležitosti. Já můžu informovat o jakýchkoli příznivých vlivech, ale člověk není schopen to zachytit a přijmout. Před svojí bolestí se obvykle chráníme iluzemi. A jsou to iluze, které nám brání vidět svoji situaci střízlivě.
Uvedu příklad. Člověk je talentovaný, ale nemá sílu svůj talent proměnit ve výsledky. A tak žádné výsledky nejsou. V kompenzaci vůči tomuto ponížení se potom může sytit představou své velikosti a vyzdvihováním sebe ve srovnání s druhými.
Práce astrologa mne přivedla k hledání příčin, proč se lidé cítí špatně, ačkoliv by nemuseli. Proč lidé nemají výsledky, ačkoliv mají talent. A došel jsem k pochopení, které je možné předat těm, kteří je potřebují. Život se chová jako organismus. V něm každá položka ovlivňuje každou. Muž z našeho příkladu nemá výsledky. Nemá je, protože více než po výsledku touží po uznání. Uznání koho? Jeho otce. My synové obvykle nejvíce toužíme po uznání svého otce, potom po uznání matky. Je však velmi pravděpodobné, že jeho otec mu toto uznání neposkytne. Protože v době, kdy otec synovi toto uznání poskytoval, syn toto uznání odmítnul. Představoval si ho jinak. A možná tehdy odmítnul i svého otce jako takového. Uznání nebylo podle synových představ a ani otec nebyl podle synových představ. A od té doby syn čeká na uznání. Zůstává ve své dětské části, která není vybavena na to, aby mohla realizovat. Mámí uznání od kdekoho, ale takové uznání jej neuspokojí. Čeká na uznání od otce. A ono nepřichází, protože uznání má nejdříve obdržet otec. Uznání od svého syna. Každý z nás má otce. Každý z nás potřebuje svého otce nejdříve přijmout. Aby se sám mohl cítit přijatý. Aby se sám mohl stát otcem, mužem, jenž dospěl.
Každý z nás máme otce, ale otec je pouze zástupnou postavou. Za někoho většího. Biologický otec je zástupnou postavou za otce všeho, co je. Úcta k tatínkovi, uznání tatínkových kvalit je cestou, která vede k uznání sebe sama. K vědomí, že nejsem lepší ani horší než můj otec. Tudy se však narovnává i vztah mezi člověkem a bohem. Nejsme lepší než bůh a nejsme horší, než je bůh. Bůh není lepší než my a není ani horší než my. Náboženství tento princip skrytě obsahuje také. V postavě milosrdného, který říká: „Já a otec jedno jsme“. Bůh je však větší, protože je součtem všeho vědomí a veškeré hmoty.
Pochopení našeho otce vede k jeho přijetí. Přijetí otce vede k tomu, aby muž přijal sám sebe. Přijetím sebe se nám otevírá schopnost přijmout i druhé, nechat se inspirovat jejich charaktery a životy. Přijetí sebe nám dovoluje přijmout kohokoliv. Přijmout vše, co je. A tím se blížíme k dosažení našeho ústředního úkolu v životě: k vyrovnání se s celou skutečností.
Napsáno s památkou na mého otce. Jako výraz mé vděčnosti vůči němu.
Autor článku Antonín Baudyš jr. bude přednášek na toto téma na festivalu MILUJ SVŮJ ŽIVOT v Praze v pátek 6.3.2015 od 14.00 hod. Podrobný program celé akce najdete na www.ezotera.cz/ano