Cesta za mužstvím - Sebepoznání a úskalí rychlosti
Vladimír Münz

Dobrodružství sebeobjevování nejen pro muže

Rubrika „Cesta za mužstvím“ si klade za cíl zvýšit porozumění mužství a inspirovat nejen muže na cestě k sebepoznání. Vycházím z osobních zkušeností z vedení mužských skupin a individuálního poradenství pro obé pohlaví...

Spěchej pomalu

Asi nebudu sám, kdo též nelibě nesl, slyšíc výše zmíněné. Nicméně má zkušenost při práci s lidmi je stejná. Navíc bych to doplnil o „méně bývá více“. Pojďme se nyní společně podívat na důvody této tak běžné tendence spěchat. Jedna tendence je obsažena již v kořenu slova netrpělivost, kde je to právě základ slova „trpět“, kterému se vyhýbáme. Zde bych se rád zastavil: aby bylo jasno, ani Já neoslavuji a halasně nevítám utrpení ve svém životě. To, k čemu směřuji, je zachovat si odstup, abych nebyl ovládnut a pohlcen tím, co se děje. Pokud totiž ztratím nadhled, tak jsem krůček od ještě větší ztráty a tou je svoboda. A svoboda je možnost volby, která ponechává věci otevřené s prostorem i pro zázrak. Rozpoznání výsledků či přínosů je věc v oblasti sebepoznání velice ošidná, jelikož sami od sebe ztrácíme odstup naprosto nejsnadněji. A pokrok bez odstupu vidět není.

Oddaluješ život

Konečným důsledkem oddalovaní či vyhýbání se něčemu je ztrácení energie. A jako člověk rozhodně nemám neomezené energetické zdroje. A chtít něco permanentně odvrátit energii stojí. Navíc tím často popírám sám život, do kterého prostě stavy a emoce jako utrpení, bolest, smutek patří stejně jako láska, radost či extáze. Jedno bez druhého být ani nemůže. Můžete se zeptat těch nešťastníků, kteří řeší své úzkosti, strachy, smutky a mnoho jiných zatěžujících stavů antidepresivy. Jistě úlevu a únik naleznou, ale za jakou cenu. Otupí ostří zatěžujících pocitů stejně tak jako těch vítaných. Berte prosím výše psané jako mou zkušenost práce s klienty, tedy jako názor, nikoliv jako soud, na ten nikdo z nás právo nemá. Tedy oddalovat život vede podle mě k fatálním důsledkům, kdy lidově řečeno stojíte opodál a věci se dějí, aniž se účastníte. Je to model přežívání, kde pocity mají omezené místo.

Pasti rozumu

Dostáváme se k dalšímu úskalí a tím je spěch a ukvapenost. V praxi to často vypadá tak, že se mi např. díky dobrému průvodci či vlastním přičiněním poodhalí závoj iluze. Náhle a jasně uvidím svou realitu, místo, kde stojím a příčiny, které mě sem přivedly. Ve snaze to mít rychle za sebou přispěchá hned mysl s ujištěním, že to teď hned už jen stačí změnit a navždy bude vystaráno. Problém je pryč a jde se dál.

Jenže rychlost nesená neklidem a nepohodou je důsledkem snahy si ulevit, ale trvalou změnu přinese až delší setrvání a pozorování objeveného. Jelikož změnit mohu jen to, co vidím, vnímám a přijímám. Navíc nelze opomenout ani zaběhnuté postoje a přístupy, které si často vytváříme po dlouhé roky až desetiletí a nyní si myslíme, že je okamžitě nahradíme novými… Aby nedošlo k mýlce, Já věřím na zázrak, ale nelze na něm lpět. Jinak zaměňuji představu s realitou a to je vynikajícím zdrojem paliva pro frustraci, která dokáže sebrat nejen motivaci, ale někdy i naději. A o tom zase příště.

Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.

Příště bude téma: Naděje motivuje