Poklad jménem ženství
Alena Horatlíková

Proč jsme my, ženy, tak často bez elánu, radosti, zkrátka bez životní energie? Proč máme tak často pocit, že v našem životě jsou samá "musím" a "je třeba" namísto "já toužím" nebo "přála bych si"? Je to z velké části tím, co nás naučila naše maminka a ji zase ta její. No a pak také tím, co nejvíce vidíme kolem sebe. Když ve svém okolí spatřujeme především ustarané ženské tváře, můžeme snadno nabýt dojmu, že je to vlastně naprosto normální. Že to už je jednoduše úděl žen být v jednom kole a nestíhat se věnovat svým vlastním snům, přáním a koníčkům. Natož péči o naše tělo a celkově o náš zevnějšek, třeba v podobě šik oblečení, které krásně a vkusně podtrhne naši osobnost.

Pravdou je, že se nám nelíbí lítat jako splašená celý den, jen aby bylo zajištěno vše kolem partnera, dětí a domácnosti. Jenom si na to máme tendenci zvyknout a stane se z toho naše každodenní rutina. Ale pak přijde chvíle, kdy potkáme ženu, která úžasně vyzařuje pohodu a má jakési zvláštní fluidum. Má na tváři úsměv a jen tak lehce si kráčí na svých podpatcích městem a je vidět, že je v pohodě. A to vůbec nemluvím o typu modelky z titulních stran módních časopisů. Ale o ženě, která jak je na první pohled vidět, ví, že je ženou a co víc - že je skutečnou dámou. Takové setkání je pro nás ostatní ženy velkým šokem, protože se nám zdá, že se právě před našima očima objevila Venušanka, která má všechno, co my ne. To, že z ní sálá pohoda a radost, dokáže opravdu velmi popudit a vyvolat vlnu závisti. Ale má to i druhou stránku. Tato žena je pro nás vlastně darem z nebes, protože nás nutí zamyslet se nad tím, v čem a jak žijeme a co nám tolik chybí.

Věřte mi, milé dámy, že nikdy není nic ztraceno, a že každá z nás v sobě máme tu Ženu s velkým Ž. Jen je někde velmi dobře ukryta a čeká, až ji my samy odhalíme. Protože když to dokázala ta pohodářka z ulice, dokážeme to taky! Pokud si toto řekneme, je už to samo o sobě velký krok správným směrem. Je to rozhodnutí, které dává věci do pohybu. Cesta k naší vnitřní Ženě (cesta sebepoznání) a její objevení je proces, který neproběhne přes noc. Protože na této cestě odhalování, kdo doopravdy jsme, nás čeká práce. Je to ale práce, která se nám vrátí v podobě našeho nalezeného ženství a lidského štěstí, a to za to opravdu stojí.

Mluvím ze své vlastní zkušenosti a tak vím, že je to možné. Já jsem totiž ještě tak před 9lety sledovala ty ženy, které v sobě měly jiskru něčeho zvláštního a přitažlivého se závistí v srdci. Protože jsem si vedle nich připadala jako smutná a ošklivá Popelka. Byla jsem čerstvě po rozvodu a měla jsem holčičku, které bylo 8 let. Rozvod mne velmi poznamenal, stejně jako předchozí nevěra mého manžela, která trvala minimálně 1,5 roku. Moje sebevědomí už tak na nule se po těchto událostech posunulo pod bod mrazu. A to bylo pro mne tím pomyslným dnem, ze kterého lze už jen povstat. Nevěděla jsem sice, jak na to, ale toužila jsem po změně. Po tom, žít jinak a lépe než doposud se svým mužem, co mne i dceru neustále za něco kritizoval. Tedy když byl zrovna doma a ne ve svém karate-klubu, který vedl.

Moje touha po změně spustila vlnu událostí, za které děkuji dodnes. A už dávno děkuji i za to nepovedené manželství, které mne vlastně neskutečně obohatilo a posunulo na mé životní cestě a dalo mi báječnou dceru. A co se stalo tehdy před lety? Doslova zázrak. Ano pravý a nefalšovaný zázrak. Donesla se mi zpráva o terapeutickém břišním tanci paní Hosnedlové a přímo v našem městě! Neváhala jsem ani vteřinu, protože tanec z duše miluju. A tam jsem začala pozvolna pod vedením skvělé lektorky a báječné ženy s velkým srdcem odhalovat zákoutí své ženské duše. Na seminářích jsem se dozvídala, jak mají ženy od svých maminek a babiček převzaté postoje a přesvědčení týkající se jejich role či snad spíše údělu. Že se již po staletí žena bojí v mužském světě ukázat svoji vnitřní sílu navenek. Však za to také v nedávné historii hořela na hranici jako čarodějnice. Strach ze sebeprojevení způsobuje, že mnoho z této ženské síly, energie a životní jiskry automaticky ztrácíme.

Bojíme se být samy sebou a ukázat své kvality před muži a společností bohužel i dnes, kdy už nám podobné strašlivé tresty nehrozí. Máme totiž stále obavu z toho, jak bude reagovat náš manžel či partner, když bude po svém boku mít opravdu silnou a úspěšnou ženu. A pak nám obrovsky záleží na tom, jak nás obecně bude vnímat okolí a jak s námi bude jednat, pokud si dovolíme vystoupit z davu. Máme totiž mnohdy velmi hluboce zakořeněné "pravdy", jako třeba, že "úspěch se nepromíjí" nebo "budeš-li úspěšná a bohatá, budou Ti jen závidět a pomlouvat Tě". A tak před celým světem i samy před sebou tutláme a doslova zatloukáme svou výjimečnost a své talenty. Jsme vnitřně nespokojené, bez radosti a naplnění, protože nám něco chybí. A tím něčím jsme my samy - my samy ve své opravdovosti si nesmírně scházíme! Naše duše doslova pláče a často se to projevuje i na fyzickém těle v podobě nemocí.

Úžasné je, že je cesty ven. Že můžeme samy v sobě začít více a více hledat, co by nás opravdu z duše těšilo. Co je pro nás tou pravou, srdeční činností, která nás naplňuje a hladí naše srdíčko. Zpočátku se může zdát, že na nic nepřicházíme, i já jsem to tak cítila. Ale každá z nás má v sobě něco jedinečného, v čem je opravdu výborná. A když to najdeme a začneme se tomu s láskou věnovat, získáme opravdový poklad. Někdy to chvilku trvá, ale vždy je možné začít si pro sebe činit radost. Hledat to, co potěší právě nás a dá nám báječný pocit radosti a štěstí. Ať je to "jen" posezení někde v parku a pozorování krás kolem nebo příjemná duši hladící hudba, krásná rtěnka, kterou se vždy rády přizdobíme. Je toho jednoduše mnoho, co nám může udělat byť jen drobnou radost. A časem nalezneme i tu naši srdeční činnost. To vše má přímo léčebné účinky na naši mysl a srdce. Dáváme totiž samy sobě najevo, že si nejsme lhostejné. Že se toužíme potěšit, i když třeba nijak do smíchu zrovna není. Je to první krok k tomu, prožívat a užívat si život jinak a v pestřejších barvách.

A když se nám pak podaří samy sobě poděkovat za něco, co se nám v průběhu dne podařilo, máme opravdu zcela nový, hezčí pocit ze sebe sama. Rodí se pozvolna, ale velmi brzy nabývá na síle. Pochvala je něco, co nás nic nestojí a vůči nám samým je skutečným lékem na poraněné sebevědomí. Však v našem okolí slýcháme na naši osobu už tak dost kritiky, tak proč si občas s láskou neříct "holka, ten oběd se Ti dneska opravdu moc povedl". Co na tom, že druzí mohou mít jiný názor. Máme vždy volbu, zda si necháme vnutit cizí "zaručeně správný" názor na nás, či na to, co děláme. Nebo si samy podle vlastního vnitřního pocitu "nalijeme čistého vína" a promluvíme k sobě vlídně, jak to v danou chvíli pocítíme. A tím sebe samé obrovsky pozvedneme a krůček po krůčku ozdravujeme naše pošlapané sebevědomí a sebeúctu.

Vše je to o chtění něco pro sebe udělat a o touze prožívat život ve své vlastní společnosti i s druhými co nejradostněji. A také je to o tréninku - tj. o každodenním povzbuzování sebe sama. Ve své vlastní realitě vidím, jak vlídné chování k sobě a odhazování negativních tvrzení, která o nás pronesli naši rodiče, kamarádi nebo učitelé, se zbavujeme obrovských závaží. Těch, co nám bránila prožívat naši realitu šťastně a spokojeně. Není třeba nikoho vinit, protože ani je nikdo nenaučil, jak mít rád sebe samé, jak život žít a ne jen přežít. Minulost nás ovlivňuje jen do té míry, jak my samy dovolíme. Ale jakmile začneme být k sobě přívětivější, začnou se i staré rány lépe hojit a špatná přesvědčení z minula pomalu nahrazují nová, pozitivní.

Věřte, že každá z nás má ve svém životě spoustu takových přesvědčení, podle toho, v jaké rodině žijeme a s jakými lidmi nás život svedl dohromady. Každá z nás máme ale v rukou klíč ke svému spokojenému bytí. A když už jednou pocítíme, že naše cesta je pro nás opravdu neradostná a máme dojem, že žijeme spíše než život podle vlastních představ jen jakousi roli podle přání našich bližních, je na čase se zamyslet. Čeho všeho jsme se vlastně vzdaly pro dobro a klid v našich vztazích s partnery, rodiči nebo třeba v práci? Máme totiž právo být samy sebou a mít čas na to, co nás těší a baví. A to dokonce (a to se někdy velmi pečlivým ženám nechce si ani představit), i když zbude v kuchyni kupa nádobí po nedělním obědě. Dávat neustále přednost povinnostem před naší vlastní zábavou a potěchou, ať je to cokoliv, nás dostává do koloběhu "musím" a "nemůžu". A tato slova nás tak obrovsky tíží a my si to přitom ani neuvědomujeme. A naše síla zase mizí.

Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché z tohoto zaběhnutého stereotypu vystoupit. Je to o tom uvědomit si, že tahle to ale přece není v pořádku. A i přes neustálé na pozadí naší mysli běžící poznámky "Teď si ale nemáš číst knížku, je tam přece tolik nevyžehleného prádla. A co děti? Těm by ses teď místo toho mohla věnovat. Přece se tak málo užijete...", stojí za to pokoušet se stereotypy našeho myšlení a našich přesvědčení měnit. Je toho moc, co se nás pokouší strhnout zpět k tomu starému, osvědčenému průběhu dne, co nás tak štve a ubíjí. Ale jde to, opravdu! Časem se totiž dostaví nový pocit a hlasy, co nás vedou jen k povinnostem jsou tišší a tišší. A když toto zvládneme, ani náš partner nebude mít tak časté poznámky o tom, jak už nemá skoro žádnou vyžehlenou košili, a Vy si klidně lakujete nehty. Začne Vaše občasné chvilky pro sebe postupně respektovat. Veřte mi, že i naše drahé polovičky nás chtějí vidět šťastné, jen mají chvíli problém si zvyknout na jinak smýšlející a konající bytost po jejich boku. A i když muž občas utrousí nějakou poznámku, nemusí Vám to honem připadat jako problém k řešení. Však on si také vyšetří čas na své kamarády a koníčky. A cítí se snad kvůli tomu provinile? To, že jsme ženy přece neznamená, že bychom měly být jen manažerkami našich domácností bez práva na oddych. Navíc po dni stráveném v zaměstnání se nám jen těžko podaří vykouzlit domácí pohodu s úsměvem na rtech, pokud nevpustíme do svého dne aspoň chvilku jen pro sebe.

Je opravdu jen na nás, zda si dovolíme vystoupit vědomě z každodenního chaosu, stresů a povinností a potěšíme svou duši byť jen na chvíli něčím příjemným. Když jsme v pohodě, máme pak mnohem více sil zvládnout běžné činnosti a všechny situace, které nám den přináší. V mé vlastní realitě jsem si ověřila, že žena je opravdu tou hybnou silou pro změny nejen v ní samé, ale v celé rodině. Jsme totiž takové spojené nádoby, my a další členové naší rodiny. A pokud začneme myslet více na sebe, obohacovat sebe samu krásnými prožitky, pocítíme velmi brzy změny v chování i u našich nejbližších. Partner začne být pozornější a děti nebudou tolik vzdorovat. Oni totiž už nebudou podvědomě reagovat na naše špatné naladění.

Je báječné, že máme v rukou svůj vlastní život. A opravdu důležité je, když si to uvědomíme. Protože potom se nám rozšíří obzor možností, jenž byl dříve zastíněn našimi starými přesvědčeními. Vše je pozvolný proces. Ale na každém kroku na nás čekají úžasná odhalení toho, jak barevný a krásný může náš život být. Že všechno nejde ihned a změna v našem myšlení a chování nějakou dobu trvá? Ono je to totiž, jako bychom loupaly cibuli. Přesně tak se z nás slupku po slupce odlupují vrstvy starého, aby mohlo přijít to nové. Abychom mohly pocítit čerstvý a svěží vítr vanoucí do našich ženských životů...A všechny si ho zasloužíme!