Není možné žít v našich krajích a
nepovšimnout si vánoc. Od skleněných koulí ve výlohách obchodů
a girland barevných žárovek nad ulicemi přes nákupní horečku,
koledy, vánočku, stromeček a kapra až po případnou půlnoční
návštěvu kostela, staly se vánoce těžko odmyslitelnou součástí
naší dnešní kultury, našeho životního stylu, našich obchodních
strategií.
Drtivá většina lidí vánoce nějakým
způsobem slaví, připravuje na vánoce svůj byt či dům, dělá
před vánoci mimořádné nákupy a jí o vánocích mimořádná jídla.
To se nedá říci o žádném jiném křesťanském svátku, ani o velikonocích,
jež jsou z duchovního hlediska pro křesťanství ještě důležitější,
a už vůbec ne třeba o adventu, epifánii nebo letnicích. Vánoce
jsou s obrovským náskokem nejpopulárnější. Je přitom příznačné,
že většina lidí, kteří vánoce slaví, má jen nepatrné ponětí
o duchovním pozadí těchto svátků, a někteří dokonce vyznávají,
že vánoce mají rádi a spojují je s bohatou oslavou, ale náboženská
stránka vánoc je vůbec nezajímá nebo ji dokonce považují za
škodlivou přítěž, již je nutno zcela odvrhnout.
Proč potkal takový osud zrovna vánoce?
Proč mezi všemi křesťanskými svátky slavíme právě vánoce s
takovou vervou a proč právě ony doznaly takového zesvětštění?
Obojí souvisí s významem události, kterou
vánoce připomínají. V Betlémě se narodil Ježíš, který se měl
stát spasitelem světa. Čekala ho ještě dlouhá cesta, než se
jeho spasitelství plně uskutečnilo. Třicet let žil jako syn
tesaře z Nazaretu, než vystoupil na veřejnost jako ten, koho
nazývali Kristem. Tři roky působil jako učitel a uzdravovatel,
než nastala doba jeho utrpení a smrti, a konečně zmrtvýchvstání,
jímž se spása stala skutečností. Betlémská událost byla počátkem
této těžké a velkolepé cesty. Samozřejmě i narození Ježíšovu
předcházely jiné události, bez kterých by se nebylo událo.
V betlémském chlévě se však pozemská cesta Boží stala neodvratnou
--- Bůh už nemohl couvnout. Oznámil, že hraje vabank, a vsadil
všechno na člověka. A právě to nám připomínají vánoce.
Vánoční narození v Betlémě je jednou z dlouhé
posloupnosti událostí, kterou křesťanství tradičně nazývá
,,dějiny spásy``. To jsou dějiny lidského vztahu k Bohu, jak
je můžeme vypozorovat z příběhů popsaných v biblických knihách
i z vývoje lidského vědomí a náboženství až do dnešní doby.
Dějiny spásy nám vyprávějí o původní jednotě člověka a všehomíra,
o následném vydělení člověka z harmonie světa a pak o dlouhé
Boží přípravě budoucího lidského návratu do duchovní jednoty.
Z těchto dějin se však nedozvíme, nakolik Boží příprava spásy
lidstvu opravdu pomůže. To záleží na lidech samotných, na
tom, zda budou schopni ke každému zevnímu kroku dějin spásy
udělat odpovídající krok vnitřní.
Vztáhneme-li tento poznatek na událost vánoc,
vytane nám na mysli dvojverší mystika Angela Silesia:
Nebo si s přítelkyní vyjdete ven na skleničku
a ona "náhodou" potká svého dobrého známého s kamarádem. Jak
tak sedíte, přítelkyně je plně zabraná do hovoru se svým známým
a vy se snažíte nedávat najevo otrávenou náladu z nepříliš
duchaplného monologu jeho kamaráda. V duchu přemýšlíte nad
záminkou, která by vám umožnila se elegantně "vypařit", aniž
byste urazili přítelkyni - a najednou (a zase je tu to slůvko)
"náhodou" mezi snůškou slaboduchých výmyslů váš společník
vyřkne větu, která vám zapadne do skládačky. To je ono!
Byť Kristus tisíckrát by v Betlémě byl zrozen,
když nezrodil se v tobě --- jak chceš být osvobozen?
Betlémské narození tedy samo o sobě ještě
nikomu pomoci nemůže. Jeho smysl se naplňuje teprve v okamžiku,
kdy se odehraje i v duši současného člověka. Co to však znamená?
Jak vypadá narození Krista v lidské duši? Jak rozeznáme člověka,
v jehož duši se Kristus již narodil, od toho, kdo stojí dosud
před tímto narozením? Chceme-li najít odpovědi na tyto otázky,
musíme si nejprve ujasnit, které děje v lidské duši odpovídají
událostem, jež v rámci dějin spásy vánocům předcházely.
Na počátku nacházíme člověka v ráji, ještě
nedotčeného hříchem, tedy bez rozporů mezi myšlenkami a činy,
mezi nitrem a světem. Tomu u dnešního člověka odpovídá stav
duše v raném dětství, kdy ještě nejestvuje polarita mezi vnitřním
a zevním světem. Pak člověk pojí plody ze stromu poznání dobra
a zla, začne rozlišovat mezi tím, co je, a tím, co má být,
a tak i mezi sebou a světem, potažmo mezi sebou a Bohem. Poprvé
se před Bohem ukryje, poprvé zalže. Dnešní člověk prodělává
tuto událost mezi druhým a čtvrtým rokem života, kdy se vnitřně
vyčleňuje z celku světa --- kupříkladu přestává sebe sama
označovat jménem, jímž ho nazývají ostatní, a začíná používat
zájmena ,,já``. Člověk je vyhnán z ráje, následuje první zločin,
zkažení a potopa světa, povolání, egyptské zajetí, osvobození,
cesta pouští, dobývání svaté země, doba soudců, doba králů
a proroků, babylónské zajetí, postupný návrat. Ke každé z
těchto mýtických a dějinných událostí se dá najít odpovídající
událost vnitřní, kterou člověk prodělává v určitém okamžiku
svého života, od krizí dětství přes dospívání až do dospělosti.
Té odpovídá situace postupného návratu z babylónského zajetí
do svaté země, kdy biblickému národu znějí v uších slova proroků,
předpovídající budoucí příchod Spasitele.
Až k tomuto bodu se události dějin spásy
odrážejí v lidském životě samovolně. Bez vlastního přičinění
opouští člověk jako malé dítě svůj rajský prastav, prochází
dalšími zastávkami na spásodějné cestě a vrací se jako dospělý
postupně do svaté země, aby začal budovat druhý chrám. Zákonitosti
duševního vývoje od dětství do dospělosti nás samy vedou těmito
biblickými událostmi, ať chceme, či nechceme. Ve chvíli, kdy
starozákonní příběhy končí, přestává i samovolný vývoj člověka.
Skončilo bezdomoví rané dospělosti --- babylónské zajetí;
člověk nachází své místo v životě, usazuje se, buduje si postavení
--- tomu odpovídá znovuosidlování svaté země a budování druhého
chrámu. Člověk se může domnívat, že je téměř u konce své cesty,
ale v jeho duši je ještě spousta nedořešených problémů; stojí
před ním jasné úkoly na zemi, ale jeho srdce tajně doufá,
že to ještě není všechno, že život nesestává jen z tohoto
všedního snažení, že kdesi čeká ještě něco úplně jiného a
mnohem cennějšího.
Do této nálady vstupují vánoce. Do situace,
která by mohla z hlediska zevních dějin trvat neomezeně dlouho,
ale která je z hlediska ducha neuspokojivá, vstupuje nový,
nečekaný prvek. Iniciativy se chápe Bůh sám jako nejvyšší
smysl člověka. Přichází na zem, a od té chvíle už nemůže zpět.
Před ním je nejistá cesta, ale na jejím konci kyne vzdálený
cíl --- zmrtvýchvstání, úplné vítězství ducha nad hmotou.
Je to riskantní podnik, ale je to jediná možnost, jak pomoci
světu, který se ocitl na mrtvém bodě vývoje. Dnešní člověk,
který prožívá ve své duši vánoce v pravém smyslu, opouští
vyjeté koleje svého dosavadního žití.
Doposud ho vychovával osud, nyní se musí
vychovávat sám. To ovšem znamená vzdát se navyklých schémat,
případně i pohodlného bydla, a pustit se na cestu namáhavou
a nejistou. Vzdáleným cílem je zmrtvýchvstání, úplné osvobození
z pout zevních nutností, okamžik, kdy člověka přestanou určovat
hmotné skutečnosti --- stane se člověkem, jehož myšlení není
dáno konvencemi a předsudky, člověkem, jejž neovládá touha
po zevních statcích a jímž necloumají vlastní pudy, člověkem
nerozhodujícím se podle rutinních návyků, ale podle odpovědného
zvážení konkrétní situace, člověkem neodbývajícím skutečnosti
světa frázemi, ale hledajícím opravdovou pravdu. Prvním krokem
na této cestě je nezvratné rozhodnutí vydat se za tímto vznešeným
cílem. A právě to jsou vánoce duše, narození budoucího Krista
Pána v nás.
Vánoce jsou první událostí dějin spásy,
která se v duši člověka neodehrává samovolně. Zatímco všechny
předcházející události prožívá lidská duše bez vlastního přičinění,
vánoce vyžadují spolupráci člověka. Celé dosavadní dějiny
spásy probíhaly v člověku bez ohledu na jeho vědomí a vůli;
v případě vánoc však musí člověk vědomě chtít. To platí i
pro všechny další události, které v dějinách spásy následují.
Vánoce jsou počátkem kvalitativně nového postoje k sobě samému
i ke světu. Proto je pro člověka nadmíru těžké, aby je správně
a úplně ve své duši prožil. Zpravidla se to dlouho nedaří
--- člověka zprvu čeká vícero pokusů o rázný první krok, který
se pak ukáže jen nerozhodným přešlápnutím na místě. Často
teprve dlouhá doba usilování a cvičení přinese první malý
pohyb směrem k cíli. Ovšem právě k tomu bylo určeno každoroční
svěcení vánoc, dvanáct dnů od svaté noci do tříkrálového večera,
otevřených přípravným půstem a naplněných duchovním cvičením.
Rok co rok si lidé vyhrazovali tento čas k tomu, aby hotovili
svou duši na vnitřní narození Krista, aby cvičili první kroky
na cestě ke svobodnému duchu.
Na začátku jsme si položili otázku, co
je důvodem obrovské popularity a sekularizace vánoc. Po úvaze
o smyslu vánoc docházíme nyní k odpovědi.
Vánoce se staly nejoblíbenějším z velkých
křesťanských svátků proto, že jejich výzva je pro člověka
nejbližší a nejpředstavitelnější. Vánoce jsou teprve prvním
krokem na cestě ke zmrtvýchvstání, krokem, na který si může
troufnout kdokoli. Velikonoční událost, přemožení smrti, to
byl úkol, který lidé v duchu přenechávali světcům. Pokusit
se o první malé přemoženíčko otroctví pozemskosti však mohl
i ten nejnesvětější nesvětec. Proto se vánoce staly svátkem
vskutku všelidovým.
Příčinu zesvětštění vánoc můžeme hledat
dílem v jejich popularitě, ale na úplné vysvětlení to nestačí,
protože ve světě existují místa, kde se slaví kupříkladu velikonoce
stejně mohutně a obecně jako vánoce, ale vánoce jsou přesto
mnohem světštější, mnohem spoutanější hmotou. Pro pochopení
tohoto jevu musíme ještě jednou pohlédnout do světa, který
vánoce slaví, na obyčejné lidi, kteří je prožívají, a na ty,
kdo považují obyčejné lidi za prostředek k dosažení svých
cílů. Kdo chce lidi ovládat, ten potřebuje, aby na ně působilo
podbízení a zastrašování, emotivní kampaně, reklamní slogany
a politická hesla, zkrátka aby se lidé dali určovat zvenčí.
Lidé, na které nepůsobí hmotná pozlátka a strašáci, jsou pro
každou pozemskou moc podezřelí, ba nebezpeční. Moc se proto
snaží, aby takových lidí bylo co nejméně. To ovšem znamená,
že musí bránit tomu, aby se ovladatelní lidé časem měnili
v neovladatelné; že potřebuje, aby se lidé nechtěli dále vyvíjet,
aby byli spokojeni s tím, jací jsou v současnosti. Proto musí
vést svůj úder i proti vánocům. Vánoce v pravém smyslu podněcují
člověka k tomu, aby se vydal po cestě sebeproměny, aby začal
sebe sama duchovně vychovávat. Zabrání-li se člověku, aby
vykonal tento první krok, znemožní se mu celá cesta.
To je nejhlubším zdrojem zesvětštění vánoc.
To je hlavním důvodem, proč se vánoce oprošťovaly od nepohodlných
náboženských prvků, proč se obklopily nákupní horečkou a zcela
zvláštními druhy zboží, proč se začaly nazývat svátky klidu
a míru či svátky dobré pohody. To všechno ovšem funguje jen
potud, pokud se tomu lidé podřizují. Záleží na každém z nás,
zda se rozhodne vrátit vánocům jejich původní smysl, zda omezí
horečku hmotných příprav, zda z vánoc udělá svátky odhodlání,
svátky započaté cesty, svátky vůle k proměně sebe sama i k
proměně světa.
www.obec-krestanu.cz/sbornik