Jste zde

Člověk a zvíře III. - Nesežereš bližního svého
Milan M. Horák

    Myšlenka, že člověk a zvíře jsou partneři spolupracující na své cestě k Bohu, je sice velkolepá, ale prázdná, pokud se nepromítne i do všedních vztahů. Jednu z nejzávažnějších námitek představuje skutečnost, že člověk zabíjí zvířata pro potravu; zatímco problémy spjaté se vším ostatním zacházením se zvířaty --- kupříkladu lidská bezcitnost a bezohlednost --- se zdají být jen záležitostí výchovy lidí a vytváření nových konvencí, slyšíme často argumenty, že ať už se člověk bude chovat ke zvířatům sebelépe, bude je na věky věkův stejně muset zabíjet, aby se jimi živil.

    Obzvláště křesťanství, na něž v těchto úvahách zaměřujeme svou pozornost především, se nám na první pohled jeví jako nejmasožravější ze všech náboženství. Zatímco v hinduismu a buddhismu je požívání masa jen výjimkou, zatímco židovství omezuje přijímání masa v potravě mnohými a islám alespoň několika základními předpisy, nezná křesťanství pojem nečisté nebo zakázané potravy. Jedinou výjimkou býval masný půst, kterého však v dnešní době dbá jen málokdo a který reformovaná část křesťanstva beztak už před bezmála pěti stoletími odmítla jako nebiblický --- známý je anekdotický výstup švýcarského reformátora Zwingliho, který začal svou veřejnou kariéru ostentativním jedením klobás v postní době.

    Než se však pustíme hlouběji do otázky masožravosti v současném křesťanství, pohlédněme na světodějnou perspektivu, kterou nám nabízí biblický mýtus. Začít můžeme opět již u popisu stvoření světa --- hned poté, co Bůh vytyčil základní vztah mezi lidmi a zvířaty, upřesnil i stravovací možnosti člověka: ,,Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.`` (Genesis 1,29) Ano, podle Bible byl člověk stvořen jako vegetarián! Ještě překvapivější je, že podobný dietetický předpis obdrží vzápětí i ostatní živí tvorové: ,,Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.`` (Genesis 1,30) Před očima tak máme mýtický obraz doby, v níž nikdo --- ani člověk, ani zvíře --- nemusí zabíjet pro potravu.

    Stačí však zalistovat o několik kapitol dál, k Božímu požehnání po potopě světa, a obraz se změní. Boha, který na počátku předepsal všemu tvorstvu rostlinnou stravu, slyšíme nyní říkat: ,,Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno.`` Doba se změnila, se světem se něco stalo; člověk padl do hříchu a strhl s sebou všechno stvoření.

    Tímto obrazem ústí biblický mýtus do současného stavu světa, kdy lidé jedí nejenom byliny, ale i maso, a kdy existují masožravá zvířata. Člověk se živí i těly těch, kteří čekají na jeho pomocnou ruku na své cestě k Bohu. Tato strava se zdá být pro člověka nezbytná, zejména v kulturách založených na lovu a pastevectví; i tam jí však zůstává punc mimořádnosti --- požívání masa je omezeno podstatně větším množstvím kultických i praktických předpisů než stravování rostlinné. V biblických textech se tato skutečnost odráží už ve zmíněném požehnání Noemovi, kde Bůh vyslovuje zákaz jíst maso, které nebylo zbaveno krve; Mojžíšovým zákonem pak přibývá celá řada dalších přikázání týkajících se živočišné stravy --- především rozlišování ,,čistých`` a ,,nečistých`` zvířat a třikrát opakovaný podivný pokyn, že člověk nemá vařit kůzle v mléce jeho matky (Exodus 23,19 a 34,26, Deuteronomium 14,21); tento zákaz rozpracovala židovská tradice do soustavy dalších předpisů, důsledně oddělujících požívání masné a mléčné stravy.

   Zákony omezující a usměrňující požívání masa se dají zčásti vysvětlovat hygienickou nutností --- kupříkladu nenechávat si maso poraženého zvířete do druhého dne bylo v teplém blízkovýchodním podnebí rozumné i bez Božích přikázání --- ale jejich hlavní smysl spočíval v posílení lidského vědomí, že masná strava je něco zvláštního. Člověk se neměl naučit jíst maso ,,jen tak``; měl mít stále na paměti, že tato strava je vyrobena z těla zvířete, které žilo a cítilo a které někdo musel usmrtit; měl si uvědomovat, že zvíře, jehož maso pojídá, bylo zabito kvůli jeho vlastní nedokonalosti, kvůli porušenosti světa zaviněné člověkem. Mezi všemi národy, které nebyly odkázány jen na lov a pastevectví, navíc působily názorové proudy, které požívání masné stravy odmítaly úplně; jejich motivem byla mnohdy prostě snaha neubližovat jiným cítícím tvorům, často ovšem také poznání, že s živočišnou stravou člověk přijímá též síly, které ho někdy až přespříliš spojují s pozemským světem --- kupříkladu při určité meditační praxi nebo dalších duchovních cvičeních mohlo požívání masa působit jako brzda, ba jako překážka.

   Podobnému proudu či škole očividně náležel Daniel a jeho tři druhové, o nichž čteme, že v zajetí na dvoře babylónského krále odmítali pochoutky a víno, které jim byly přiděleny; místo toho ,,jedli zeleninu a pili vodu`` (Daniel 1,12), pročež ,,byli lepšího vzhledu a statnější než ostatní`` (Daniel 1,15); mimořádná učenlivost a ,,nadpřirozené schopnosti`` čtyř jinochů, o nichž se v příběhu mluví, byly nejspíše zcela přirozené důsledky duchovních cvičení, která Daniel a jeho druhové prováděli.

   Výrazný posun ve vztahu k požívání masa přineslo křesťanství; jeho myšlenka osvobození od zevně daného zákona se obrátila samozřejmě i proti stravovacím předpisům, tedy i proti omezením masné stravy. Na úplném počátku se sice mnoho křesťanů alespoň v hrubých obrysech drželo židovských stravovacích zvyklostí, ale ty byly už během několika desetiletí vytlačeny mnohem benevolentnějším řádem občasného půstu. Během staletí přísnost postních přikázání dále slábla; výrazně se proti nim obrátila reformace --- již jsme zde zmiňovali Zwingliho postní klobásy --- s poukazem na Ježíšův výrok, že ,,člověka neznesvěcuje nic, co do něj vchází zvenčí`` (Marek 7,15) a na obšírnější vývody apoštola Pavla o svobodě pokrmu. Ten odmítá všechno absolutní hodnocení a přesunuje stravovací předpisy do mysli jednotlivého křesťana: ,,Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo o sobě; leda pro toho je něco nečisté, kdo to za nečisté pokládá.`` (Římanům 14,14) Všimneme-li si ještě mimoděčné poznámky, že ,,zeleninu`` jí ten, kdo je ve víře ,,slabý`` (Římanům 14,2), můžeme zkonstatovat, že vše je dovoleno, a pustit se směle do krmě, která nám nejlépe chutná, aniž bychom se starali o to, z čeho je vyrobena a odkud pochází. Ovšem už samo užití slov ,,dovoleno`` a ,,chutná`` v této souvislosti nás --- a s námi tisíce dalších současníků --- usvědčí z hlubokého nepochopení Pavlových myšlenek.

    Základním tónem křesťanství, který zaznívá jak v Ježíšově výroku o čistotě všech pokrmů, tak v Pavlově slovech o tom, že odmítání masa je slabost víry, je osvobození od zevních přikázání; lidé už nemají slepě vykonávat, co jim praví posvátné texty a jejich vykladači, nemají bezhlavě následovat duchovní autority, nýbrž sami hledat, co je správné a dobré. ,,Všechno zkoumejte, dobré podržte,`` praví apoštol v prvním dopise Tesalonickým (5,21); to je nejstručnější vyjádření křesťanského životního postoje.

    Kde se jiní lidé ptají, co je ,,přikázáno`` nebo ,,zakázáno``, tam se křesťan snaží na základě co nejlepšího poznání dané věci posoudit, zda je dobrá, a pak podle tohoto svého přesvědčení jednat. Kdo si myslí, že požitek masa je zakázán, ten ještě nepochopil křesťanství v jeho plnosti, tedy má ,,slabou víru``. Pavel však takového člověka neodsuzuje, ba dokonce důrazně varuje ostatní, aby neodsuzovali; naopak, kdo má ,,silnou víru``, je povinován k ohleduplnosti o to větší: ,,Raději navěky nebudu jíst maso, než abych pohoršil svého bratra,`` říká apoštol v prvním dopise Korinťanům (8,13). Je nesmysl říkat, že všechno je dovoleno --- vždyť už není autority, která by mohla ,,dovolit``; všechno je možné, a křesťan se musí svobodně a odpovědně rozhodnout, co činit chce a co nechce; při takovém rozhodování se ovšem nemůže nechat vést hlediskem, zda mu něco ,,chutná``, nýbrž poznáním, co je dobré a co je zlé. Křesťan může maso bez okolků jíst i maso tvrdošíjně odmítat; ne však proto, že mu to někdo povolil nebo zakázal, ale proto, že podle jeho osobně vydobytého přesvědčení je to správné.

    Po mýtickém pravěku tvorstva, v němž člověku i celé živočišné říši sloužily za potravu jen rostliny, a po starším dějinném věku, kdy lidé a zvířata buď požívali nebo nepožívali maso podle toho, jak byli zapojeni do celku světa, přichází s postupným rozvojem křesťanství nový věk, kdy se poznenáhlu objevují lidé, kteří nezabíjejí jiné tvory pro potravu proto, protože se tak sami rozhodli. Lidská schopnost svobodně utvářet svou životní cestu, která se zprvu zdála zvířatům nepřátelská, vede nyní k tomu, že přibývá tvorů, kteří nechtějí brát život jiným tvorům. Jako by se v prvních náznacích ozýval další, budoucí věk, o nemž čteme na několika místech v prorockých knihách Bible; jako by se v prvních malých krůčcích začala uskutečňovat vize světa, kde s požíváním masa jiných živých duší přestal nejen člověk, ale i zvířata:

,,Vlk bude pobývat s beránkem,
s kůzletem levhart odpočívat.
Tele a lvíče s dobytkem budou pospolu
a malý hoch jim bude honákem.
Kráva s medvědicí popásat se bude,
vedle sebe mláďata jich spočinou,
lev co dobytče se bude živit slamou.
Kojenec hrát si bude nade zmijí dírou,
v noru baziliška sáhne ručkou odstavené dítě.
Nikdo nebude už páchat zlo a konat nepravost
na celé mé svaté hoře...``
(Izajáš 11,6--9)
    Prorocká slova vyprávějí o budoucím přemožení pádu člověka, o nápravě porušení světa. Onen věk je ještě daleko --- vlk či lev budou nejspíš potřebovat milióny let, než je vývoj promění natolik, aby se pásli spolu s dobytkem. Mezi všemi tvory je však jeden, který --- díky božskému daru svobody --- může učinit tento krok již nyní; člověk je schopen jako první vystoupit zase vzhůru, aby později podal ruku svým dole čekajícím bratřím a přitáhl je k sobě.

    Naplnění smlouvy

    Na počátku naší ,,masožravé éry`` stojí potopa světa. Poté, co opadly její vody a Noe vyvedl zvířata opět na pevnou zem, obdržel Hospodinův příslib, že po dobu trvání pozemského světa ,,nepřestanou setba a žeň, chlad a žár, léto a zima, den a noc`` (Genesis 8,22), tedy ujištění, že na přírodní zákony se od nynějška dá spolehnout; hned potom následuje již zmíněná pasáž, v níž jsou člověku jednak za pokrm dána i zvířata, jednak důrazně zapovězeno zabíjení lidí, tedy ostré oddělení člověka od zvířete. Obé pak ústí do smlouvy, kterou Bůh uzavírá nejen s člověkem, ale --- jak je výslovně zdůrazněno --- ,,s každou duší žijící v těle``, tedy i ,,s ptactvem, dobytkem i veškerou zemskou zvěří`` (Genesis 9,10 a 15); obsahem této smlouvy je Boží ujištění, že již nikdy nepřijde potopa ,,ke zkáze všeho těla``.

    Smlouva po potopě je první ze tří velkých smluv mezi Bohem a světem, o nichž nám vypráví Starý zákon; je to zároveň jediná z nich, které se účastní všichni živí tvorové. Druhou a třetí smlouvu uzavírá Bůh jen s člověkem --- ,,smlouvu obřízky`` s Abrahámem a jeho potomstvem (Genesis 17) a ,,smlouvu zákona`` s Mojžíšem a vším izraelským lidem (Exodus 19). Tyto smlouvy dokonce nejsou ani všeobecně lidské, nýbrž týkají se zprvu jen izraelského náboženství, které se utváří na jejich základě; teprve v okamžiku, kdy izraelští proroci ve svých vizích začínají poukazovat na ,,novou smlouvu``, která má navazovat na smlouvy předchozí, ale přitom se týkat celého lidstva, dostávají druhá a třetí smlouva nový, rozšířený význam, platný pro každého člověka.

    Křesťané se chopili těchto myšlenek a ztotožnili uzavření nové smlouvy s Kristovým působením na zemi, s jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. Stěžejní body křesťanství skutečně naplňují prorocká očekávání: ,,Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem Izraele po oněch dnech --- tak praví Hospodin --- svůj zákon vložím do jejich nitra, vepíši jim jej do srdce,`` čteme v knize proroka Jeremjáše (31,33), poznávajíce v tomto výroku křesťanskou vůdčí myšlenku o osvobození od zevního zákona a jeho nahrazení zákonem vnitřním. Mnohé výroky se však na pozemské působení Ježíše Krista před dvěma tisíci lety vztáhnout nedají; z těch, které jsou podstatné pro naše úvahy o vztahu mezi člověkem a zvířetem, můžeme připomenout výše uvedenou Izajášovu vizi vlka pasoucího se po boku beránka nebo výrok o nové smlouvě z knihy proroka Ozeáše:

,,Uzavřu za ně smlouvu s polní zvěří,
s nebeským ptactvem i se zeměplazy;
vymýtím ze země luk a meč i válku;
dám jim uléhat v bezpečí.``
(Ozeáš 2,20)
    Křesťanský pojem nové smlouvy tak získává novou dynamiku --- už se nejedná o jednorázový počin, jehož pevně daným obsahem by byl navěky určen vzájemný vztah obou smluvních stran; nová smlouva stojí před člověkem jako výzva --- od Kristova příchodu je všem lidem otevřená, ale každý člověk musí sám za sebe nalézt její pravý obsah a ten pak uznat a naplnit. Nová smlouva nic nezakazuje ani nepřikazuje, ale podněcuje člověka k tomu, aby svobodně a odpovědně hledal svoji cestu; to neznamená libovůli --- každá věc, s níž se člověk setkává, vyžaduje určité správné zacházení, jež musí člověk rozpoznat a jemuž se musí naučit. Prorocká vize budoucího světa nové smlouvy mu při tom může být vodítkem a posilou.

    Na počátku těchto úvah jsme vyslovili pochybnost, zda je křesťanství, které tak zdůrazňuje výjimečnost člověka vůči ostatním tvorům, schopno nabídnout východisko pro budoucí pozvednutí zvířat. Ukázalo se ovšem, že právě křesťanská myšlenka o výjimečnosti člověka nám umožňuje dojít opravdu vědomého vztahu k našim zvířecím bratřím. Řečeno s apoštolem Pavlem (Římanům 8,19), ,,všechno tvorstvo toužebně vyhlíží a očekává zjevení synů Božích,`` tedy čeká na okamžik, kdy člověk naplní novou smlouvu; do ní patří nalezení správného vztahu ke všem skutečnostem světa, to znamená i ke zvířatům.

    Křesťanství nepřikazuje člověku, jak se má na zvířata dívat nebo s nimi zacházet; kdyby to činilo, podněcovalo by vznik nových zevních forem, z nichž by dříve nebo později zůstaly jen prázdné slupky. Křesťanství dává člověku i dostatek podnětů, aby hledal svůj vztah a své úkoly vůči ostatním živým tvorům, avšak nepodněcuje v něm nové city --- ty mohou opadnout právě tak rychle, jako se v duši objevují, a nejsou tudíž dostatečně pevnou základnou pro trvající vztah --- nýbrž probouzí v něm vědomí jeho úlohy ve společném osudu lidí i zvířat, vědomí jeho odpovědnosti za všechny, kdo na tomto světě přebývají. Člověk křesťan předchází bratřím zvířatům na cestě k Bohu; ona mu dala oporu, aby je mohl předejít; on jim musí podat ruku, aby ho mohla následovat.

(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)

www.obec-krestanu.cz/sbornik