Čeho se na nás dopustí druzí...
Romana Přikrylová

„Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
François de la Rochefoucauld – francouzský spisovatel 17. století.

Všichni to známe, mnozí z nás s tím souhlasí, ale já si dovoluji nesouhlasit. Všechno, čeho jsem se na sobě dopustila sama, si dokážu nějak rozumově zdůvodnit nebo vysvětlit. Vždycky, když jsem udělala něco, co mi ublížilo, věděla jsem naprosto přesně, proč to dělám, co se může stát a že i tak to má nějaký smysl. Dokonce i ve chvílích, kdy je racionální myšlení zahnáno do kouta bouřícími emocemi, ať už pozitivními nebo negativními, vždycky se dokážu vyrovnat s následky svých vlastních činů a rozhodnutí. Většinou se dají vyřešit nebo se dají zastrčit do nejtemnějšího kouta podvědomí, odkud vystrčí růžky jen málokdy. A pokud se to stane, řeknu si, že jsem to zvorala – no a co? Ublížila jsem jen sama sobě – to se stává. Svět se točí dál, zemská osa se nevychýlila, zeměkoule nenarazila, kontinenty nezmizely v oceánech – nikdo z kolemjdoucích o tom neví a ani ho to nezajímá – proč by mělo? Proč bych se tím měla trápit a užírat? Je to MINULOST. Minulost mě nijak zvlášť nezajímá, pokud to nejsou hezké vzpomínky. Ty si hýčkám.

Vážně si myslím, že absolutně nejhorší je to, čeho se na nás dopouštějí ti, které milujeme. Rodiče, manželé, někdy i děti. Od těch prvních čekáme lásku, porozumění a ochranu, od druhých prakticky to samé, ale nikdy ne bolest a zoufalství. Pokud nám ublíží ti, kteří by nás měli milovat a ochraňovat, je to moc zlé. Nečekáme to od nich, je to rána z čistého nebe. Neumíme se tomu bránit, vůči svým milovaným nestavíme obranné zdi. Bolest se zatne hluboko, a pokud se živá rána zhojí, je to jen na povrchu. Jizva je moc křehká a může kdykoli prasknout. Pokud nám ublíží ten, kterého nadevše milujeme, nemáme se kam se svým neštěstím schovat. Nemáme si kde lízat rány, v tu chvíli jsme si zbyli jen my sami a to je najednou žalostně málo. Nedokážeme pochopit, jak to mohli udělat, buď je omlouváme, nebo je nenávidíme, ale nikdy neporozumíme.

Takže si dovolím slavný výrok trochu poupravit:
"Čeho se na nás dopustili ti, které nadevše milujeme, s tím se opravdu nikdy nevyrovnáme. A naopak - nejhlubší rány způsobujeme těm, kteří nás nejvíce milují."