Jste zde

Filozofie
>>
Monology

Monology - 27. noční monolog - O Temné noci duše
Jaromír Nemastil

Motto:

" Čajová miska pálí k neudržení,
kromě čar v mé dlani ničeho není "

Michal Engler

Místo babího léta
do kraje přišel podzim.
Náš dům oblékl do rudé záplavy listů psího vína
a stromy nad údolím rozzářil
do neuvěřitelně pestrých barev.
Prší.
Po okně stékají potůčky dešťové vody.
Nesvítí pouliční lucerny,
měsíc ani hvězdy.
Svět i čas zmizely kdesi
v černém sametu noci.
V krbu hoří oheň, voní čaj a vzduchem poletují
jako dešťové kapky tóny klavíru.
To mi hraje Yanni svoje kouzelné „In My Time“.
Sedím opět nad listem papíru,
a chci Ti napsat,
má drahá,
můj další noční monolog.

Dlouho jsem přemýšlel o čem budu psát,
až mě tma za okny přivedla k dnešními tématu.
Je jím „Temná noc duše“.
Říká se tak stavu vědomí,
který jednou zažiješ možná i Ty,
tak jako spousta jiných, hledajících.
Abych Ti to co nejlépe vysvětlil,
musím začít od začátku

Dříve,
než-li se člověk vydá na duchovní cestu,
se musí objevit touha.
Třeba touha po něčem tajemném,
touha po vnitřním klidu a míru,
touha po zodpovězení základních otázek,
které časem napadají každého z nás,
nebo touha po poznání toho,
co nás přesahuje.
Společným jmenovatelem všech těchto přání
je obyčejná lidská touha po šťastném životě bez utrpení.
Člověk se však skutečně vydá na duchovní cestu až tehdy,
když pozná, že trvalé štěstí nemůže najít
v žádné věci světa.

Nejprve začne číst knihy
a vyhledává lidi,
kteří by mu mohli o tom všem něco povědět.
Časem zkusí praktikovat různá duchovní cvičení,
z nichž nejdůležitější je meditace.
Ta mu umožní přímé poznání pravdy o sobě i o světě.
Z pozice nezúčastněného diváka hledající zjišťuje,
že hlavní překážka na jeho duchovní cestě
je mysl.
Poznává, že není schopen se dokonale otevřít
a přijímat věci tak, jak přicházejí.
Naopak, díky svému intelektu si vnímání reálného světa
přetváří svými vzpomínkami, plány do budoucna,
svými názory, představami a předsudky.
Je svědkem svého ulpívání na věcech příjemných
a odmítání věcí nepříjemných.
Přijde-li věc příjemná, je šťastný,
ale v zápětí trpí, že o ni přijde.
Přijde-li věc nepříjemná,
utíká před ní a nehodlá ji prožít.
Vidí svoji zoufalou snahu najít nebo si vytvořit něco trvalého,
protože poznání,
že se vše mění a je pomíjivé,
je pro něj deprimující.

Lidský mozek však nerozlišuje mezi
skutečností a představou.
A tak pokládá svůj deformovaný pohled za reálný.
Jeho život se stává souvislou řadou psychického i fyzického utrpení,
ze kterého není úniku.
A tady právě může pomoci meditace,
prostřednictvím které hledající postupně poznává a rozmotává
klubka svých starých návyků a předsudkům.
Současně s tím, jak poznává svou povahu,
začíná pracovat na její nápravě.
Pokouší se špatné vlastnosti
přeměňovat ve vlastnosti
dobré.

V meditacích,
ale i během dne, se mu stává,
že zažívá záblesky zvláštních stavů vědomí.
Bývá to ve chvílích,
kdy jeho neskuteční „draci – představy“ zmizí.
Jsou to chvíle neuvěřitelně hlubokého vnitřního klidu a míru,
který se objevuje za jeho myšlenkami
a kterým proniká jemná neexstatická blaženost
a pocit hlubokého štěstí bez jakékoliv příčiny.
Z počátku tento stav spojuje
s místem, kde ho zažil,
s lidmi, se kterými se setkal
s hudbou nebo s knihou, kterou četl.
Teprve později poznává,
že všechny tyto „brány“ jsou jen okamžiky,
kdy jeho mysl zanikla.

Někdy se mu přihodí,
že zažívá pocit nekonečného prostoru,
v jehož středu se nachází.
Tento stav je někdy vystřídán daleko hlubším stavem,
kdy se tímto prostorem přímo stává.
Je to neuvěřitelný zážitek,
kdy pro jeho vědomí mizí hranice těla
a on se cítí se bytostně spojem se vším, co existuje.
Je to přímý zážitek Nekonečna, Lásky a Soucitu,
které jsou mimo jakékoliv chápání.
Není to láska lidská,
která je vzájemným naplněním touhy,
ale skutečná Láska,
jako nekonečný zdroj Milosrdenství.

Všechny tyto stavy
většinou dříve nebo později vymizí,
ale přesto je jimi hledající značně ovlivněn.
Řada věcí se mu osvětluje
a jeho povaha se tentokrát samovolně mění směrem k vlastnostem,
které považujeme za dobré.
Každé ponoření do hlubších stavů vědomí
ho očišťuje.

Tyto zážitky někdy provázejí vize.
Bývají to většinou projekce jeho představ,
které vznikají v prostoru mysli
mnohdy jako personifikace energií určitých kvalit.
Jiné vize bude mít člověk nábožensky založený
a jiné člověk žádné náboženství nevyznávající.
Mohou se objevit i zvláštní schopnosti,
jako je například jasnozřivost.
Hledající zažívá vize svých minulých životů
a může nahlédnou do budoucnosti.
Často se stane, že místo toho,
aby tyto skutečnosti nechal volně přicházet a odcházet,
začne na nich ulpívat,
zvláště pokud ho v tom podporuje jeho okolí.
A tak se z jeho ega,
které se sice již značně obrousilo,
stane ego duchovní.
Zde se může hledající na své cestě dlouho zastavit
a mnohdy na této úrovni již zůstane.
Neumí se totiž těchto věcí vzdát,
protože by to byla pro něj příliš velká ztráta.
Neumí se „vzdát Boha pro Boha“,
jak to říkal středověký mistr Eckhart.

Jednoho dne se to stane.
I když hledající cvičí ze všech sil,
žádné zvláštní stavy vědomí se nedostavují.
Zmizí vize i výjimečné schopnosti.
Ke všemu se mohou ještě objevit sklony a rysy povahy,
o kterých si myslel, že je už dávno překonal.
Kontakt, který měl s duchovnem,
je ten tam.
Na druhé straně hledající cítí,
že ho život běžných lidí už nemůže trvale uspokojit.
Z této situace nevidí východisko.
Dostaví se úplná citová vyprahlost.
Energie, kterou ještě donedávna tak překypoval,
zmizela a on se cítí stále unavený.
Na jedné straně strádá,
ale na druhé straně se mu nechce už o nic usilovat.
Cítí se Bohem opuštěný a vnímá to jako velkou nespravedlnost
s ohledem na jeho dlouholeté snažení.
Začne pochybovat o tom, co dosud dělal.
Může se u něj vyskytnout i názor,
že vše, co prožíval, byla jen autosugesce
a že všechny duchovní cesty
jsou pouhou snahou lidského mozku
se vyrovnat s tím, co je pomíjivé.
Začne pochybovat o tom, že po smrti něco existuje
a začíná věřit,
že smrt je jen děsivě se přibližující
definitivní konec jedince.
Může zanevřít i na svoje lidské učitele
a zbavit se všeho, co mu jeho duchovní snažení připomíná.
Této době totální ztráty duchovních úspěchů
se říká „Temná noc duše“.

Možná, že by ses mě nyní zeptala,
jaký to má vlastně pro hledajícího význam?

Ulpíváním na duchovních zážitcích,
Ti Tvoje ego uzavírá cestu ke Skutečnosti, Pravdě tím nejrafinovanějším způsobem,
protože si myslíš,
že právě tyto zážitky jsou cíl Tvé cesty.
Pokud toto má drahá nepochopíš,
nikdy nepostoupíš dál.
Tehdy přichází temná noc duše,
prostřednictvím které Ti Existence nabízí pomocnou ruku,
aby v žáru Tvého zoufalství
definitivně jednou pro vždy
spálila Tvoje ego.
Temná noc duše,
která je prožívána jako pád někam dolů,
má v Tobě probudit znovu touhu po Pravdě, po Bohu.
ale tentokráte bez jakéhokoliv ulpívání
a jakýchkoliv představ o tom,
co má být dosahováno.

Ale pamatuj si,
že i tato upřímná a intenzivní touha
musí být v závěrečné fázi cesty odložena,
protože by tu stále byl někdo,
kdo by po něčem touží.
Jak už ale víš,
Pravda je stav vědomí
bez ega.

Východiskem z Temné noci duše
je hluboká pokora,
a upřímná touha po Pravdě,
probuzená úpěnlivou modlitbou.
Pokud kontakt s touto kvalitou jsi ještě neměla,
může to být Tvoje upřímná touha
po tom nejlepším,
co v Tobě je.

Zároveň pros o pomoc vnitřního učitele,
který sídlí ve Tvém duchovním srdci.
Není to nikdo jiný než Existence sama,
která řídí Tvé kroky a která Tě nikdy opustí,
protože jsi její nedílnou součástí.
Prosba vyslaná do nitra duchovního srdce
nikdy nezůstane bez odezvy.
Pomoc může přijít různým způsobem.
Třeba jako myšlenka, která Tě napadne sama od sebe,
nebo jako rada od úplně neznámého člověka.
Může se stát, že ji najdeš v knize,
kterou jsi náhodou otevřela na té správné stránce,
nebo ji zaslechneš cestou domů v tramvaji.
Je jedno jakým způsobem se k Tobě dostane,
ale zaručeně přijde.
Většinou je to rada, ponaučení nebo
přímé a hluboké pochopení toho,
co prožíváš.

Musíš se naučit
přijímat, prožívat a odložit vše,
co k Tobě přichází.
To platí, má drahá,
i o těch nejvyšších duchovních zážitcích.
Pokud přijdou vize, ať jsou jakékoliv,
neulpívej na nich.
Pokud Ti bude dáno v určitou dobu,
abys měla léčivé schopnosti,
poděkuj za ně a nezištně je použij pro všechny potřebné.
Jestliže tyto schopnosti odejdou, nech je odejít.
Už pro Tebe nejsou třeba.
Pokud je Tvým prostřednictvím rozdávána Láska,
nepřivlastňuj si ji.
Pusť a nech ji plynout,
i kdyby to byla Láska ta nejhlubší
a nejnádhernější.

Buď celý den
pozorná k tomu, co přichází.
Důvěřuj intuici, která Ti poradí, co máš dělat.
Tvůj intelekt ať řeší pouze otázku "jak"
Žádné zbytečné vnitřní komentáře.
Jedině tak si budeš vědoma
svých podvědomých sklonů, názorů a představ,
které mohou být zdrojem Tvého utrpení.
Pouze jako nezúčastněný divák budeš mít šanci se od nich oddělit.
Pak uvidíš věci takové jaké jsou
a ne pouze jejich jména a hodnocení,
které si jim dala.
Vše budeš vnímat tak,
jako když jsi byla malá,
v jejich kráse
a jedinečnosti prvotního
zážitku.

Z Temné noci vede k Osvícení cesta
přes takzvanou "Mystickou smrt".
Nejedná se však o fyzickou smrt,
ale o další stav vědomí,
kterým je definitivní zánik ega.
Je často vnímán jako konec vlastní existence
a bývá doprovázen strachem ze smrti.
Tento strach je tím větší,
čím větší je zbývající ego.
Naopak, pokud bude Tvoje cesta naplněná hlubokou láskou k Bohu,
tak o tomto přechodu nebudeš ani vědět.

Zánik ega však neznamená,
že v okamžiku Mystické smrti zmizí Tvoje vědomí.
Pouze je nahrazeno vědomím novým, neosobním,
které doprovází tentokrát dlouhotrvající a hluboký prožitek
sounáležitost s veškerou Existencí.
Je to onen tradovaný "Zlatý věk lidstva",
kdy ještě neexistovalo odcizení od Existence, od Boha,
kdy ještě nebyl zapomenut.

Zánik ega neznamená,
že by zmizely všechny Tvoje vzpomínky
a všechny Tvoje role, které jsi kdy hrála a hraješ,
že bys neprožívala emoce,
a že by z Tvého života definitivně zmizela fyzická bolest,
to rozhodně ne.
Vše je ale prožíváno z neosobní pozice,
kde každá událost a věc má stejnou důležitost
a nic není preferováno jako "Tvoje".
Přání tu neexistují,
ale mohou jako každá jiná myšlenka vzniknout,
jestli budeš chtít.
Jsou však shodná s tím,
co právě přichází a tak jako zbytečná časem zmizí.
Svět je zažíván přímo,
bez deformací,
a přesně takový jaký je,
ve své harmonické dokonalosti.

Na konci cesty zjistíš,
že jsi vlastně nic nového nevytvořila,
a to vše tu už dávno bylo.
Svět se kolem projasní do zářivých barev
a Ty pochopíš přímou zkušeností jeho smysl
včetně otázky "Kdo jsi".
Co se stane s Tebou?
Na první pohled nic zvláštního. A přece.
Z Tvého jednání bude vyzařovat
Dobro, Láska, Soucit a zájem o Celek.
Staneš se plně nástrojem Existence
a stejně jako stařec
v příběhu o Milarepovi na jeho dotaz,
"Co přijde po Osvícení",
zvedneš mlčky opět svůj ranec na rameno
a půjdeš dál svým
životem.

Místo babího léta
do kraje přišel podzim.
Náš dům oblékl do rudé záplavy listů psího vína
a stromy nad údolím rozzářil
do neuvěřitelně pestrých barev.
Prší.
Po okně stékají potůčky dešťové vody.
Nesvítí pouliční lucerny,
měsíc ani hvězdy.
Svět i čas zmizely kdesi
v černém sametu noci.

Líbám Tě lásko a přeji Ti dobrou a klidnou noc.

( zapsáno v noci z 21.11 na 22.11. 2002, při desce Vangelis: "Reprise" )

www.volny.cz/monology