Monology - Třicáté zrcadlení
Jaromír Nemastil

O mlčení

Co ještě říct,
když Slunce zapadá nad Petřínem
a zažehuje zlatou září Bruncvlíkův meč
na soše u Karlova mostu
a pozlacuje bílé štíty malostranských domů ?
Co ještě říct,
když malostranský čert na Karlově mostě
prodává s úsměvem zase jeden svůj portrét
a psí víno na zdi Werichovy vily
má kouzelně červenou barvu.
Co ještě říct,
když se milenci objímají
při poslechu houslisty,
který hraje na Karlově mostě nádherné romance.
Ne, není třeba mluvit.
Stačí se jen na sebe podívat a usmát se,
jenom být při tom,
tady a teď.
( 14.10. 2001, 17:45 na Karlově mostě)
*
Na všechno se dívej z Ticha


O štěstí

Chvíle štěstí přichází tehdy,
dojde-li k vnitřnímu naplnění.
Nemusí být podmíněno splněním Tvých přání,
ale stačí jen,
když mlčky vejdeš do Přítomnosti.
Když budeš s lidmi na Karlově mostě,
s racky kroužícími nad hlavou,
s malým pekařem,
který peče fantastické jablkové záviny
nebo s Bocellim,
který Ti z reproduktoru v Karlově ulici
zpívá Tvé milované Sogno.
Zažíváš-li štěstí,
nepotřebuješ k němu
cokoliv přidávat.
(28.10. 2001, 17:15, za deště v ulicích Malé Strany)
*
" Žasli nad krásou cesty, která vedla až na konec života".
(Nápis na hřbitově Pére Lachaise v Paříži)
*
Milovat znamená žít,
žít znamená milovat.
*
Dějí-li se činnosti spontánně,
jsou řízeny Existencí.
Objeví-li se myšlenka "Já jsem ten, kdo koná"
vzniká čas, karma a koloběh životů.
*

O Lásce

Skutečná Láska
nemá nic společného s partnerskou láskou,
protože tady není nikdo,
kdo by koho vlastnil.
Je to pouhé setkání dvou lidských bytostí
na té nejhlubší úrovni vědomí,
jaká je možná.
Je to setkání dvou lidských bytostí v tichu,
v prázdnotě nemyšlení.
Dvě otevřená lidská srdce
se spojila a znějí teď v jednom tónu
s Absolutnem.
V tomto stavu neexistují myšlenky,
nejsou potřeba,
vše vzniká spontánně
bez přemlouvání a bez jakéhokoliv přání.


O Alžbětě Johance Westoniové

Bílá socha poustevníka
s páskou na očích
září ve večerním šeru klášterní zahrady
a skrývá význam
jen pro zasvěcené.
Stará studna s mříží
zarostlá mechem a kapradím
je stejně hluboká
jako malostranské večerní nebe.
Budeš-li tichá
a vstoupíš-li do svého srdce,
možná i Ty uslyšíš
na dlažbě klášterního ambitu
ozvěny dávných kroků
básnířky
Alžběty Johanky Westoniové.
(4.10. 2001, 19:20 sám v ambitu kláštera augustiánů
u kostela sv Tomáše na Malé Straně)


Nalezení pevného bodu

Lásko,
jsi stále se mnou.
Jsi se mnou na vrcholcích hor,
stejně jako v lesích a na březích řek.
Jsi se mnou v mém smutku i v mých radostech,
ve chvílích štěstí i v mých bolestech.
Nosím Tě hluboko ve svém srdci,
jsi můj pevný bod,
z něhož tryská celý Vesmír,
jehož jsem užaslým
svědkem.
( 5.10. 2001, 12:25, Běchovice )


Kámen mudrců

Podzimní Slunce v jediném okamžiku
proměnilo vodu v jezeře
v roztavené zlato.
Stará vrba na břehu, vítr, vlny a oslňující záře.
Ten večer krásou oněmělí rybáři
lovili z jezera jenom
zlaté ryby.
( 2.10. 2001, 15:40, na břehu nádrže Džbán)

*

O nejkrásnějším obrazu

Ten nejkrásnější obraz,
který kdy namaluješ,
nevymyslíš,
přijde do Tvého štětce sám,
přímo z Existence,
která Ti povede ruku.
Tobě nezbývá nic jiného,
než-li mít připravené barvy, plátno a štětec
a čekat.


O Pravdě

Ptáš se mi,
co je Pravda ?
Třeba Tvůj pohled,
ve kterém mizím beze stopy,
teplo Tvých dlaní,
vůně Tvých vlasů,
co opíjí mě do němoty.
Je to Tvá slza,
co rozběhla se po tváři,
je to i Slunce,
co ji jak křišťál rozzáří.
Jsou to Tvá ústa
ta něžná křivka mlčení,
je to i Láska
která se nikdy nemění.
( 6.11. 2001, 11:35, Polední les)


O maličkostech

Pocit štěstí
závisí na maličkostech.
Je to třeba kamínek, který dostaneš,
úsměv toho, koho miluješ,
dopis, o kterém jsi už nedoufala, že přijde
nebo zpráva s jediným slovem: "Zavolej".
Je to ta poslední věc,
díky které se Ti ten obrovský oceán otevře.
Není třeba žádná veliká věc,
ale něco malého,
nepatrného,
úplně bezvýznamného.
(18.11. 2001, Šárecké údolí)

(zapsáno v noci z 19. - 20.12. 2001, při desce Barrakash: "Celtic Voices" )