Jste zde

Být vyznavačem Krista
Milan M. Horák

    Označení ,,křesťan`` je odvozeno od Krista. Je to počeštěná podoba latinského ,,christianus``, tedy ,,přívrženec Kristův``, ,,kristovec``. Toto označení nevyšlo od křesťanů samotných --- ti si původně říkali prostě ,,svatí`` --- ale od jejich odpůrců a posměvačů. Podobným způsobem byli o šest století později muslimové poprvé označeni za ,,mohamedány``. Avšak narozdíl od muslimů, kteří označení podle Mohameda rozhodně odmítli, přijali křesťané původně pohrdlivou přezdívku za své hlavní jméno. Slovem ,,křesťan`` je totiž vyjádřena stěžejní skutečnost křesťanství --- přihlášení ke Kristu, vyznání Krista.

    Že křesťané vyznávají Krista, to je poměrně dobře známo. Velmi mlhavé a nezřídka zkreslené představy však vládnou o tom, co vyznání Krista znamená. Už samotné jméno ,,Kristus`` je předmětem mnoha nedorozumění. Často bývá chápáno jen jako obyčejné osobní jméno, jako přízvisko k odlišení ,,našeho`` Ježíše od jiných Ježíšů. ,,Kristus`` je však především titul. V češtině už v něm nepociťujeme žádný konkrétní význam, ale vydáme-li se proti proudu dějin tohoto slova, dospějeme přes latinské ,,Christus`` k řeckému ,,christos``, což je tvar odvozený zcela pravidelně ze slovesa ,,chriein``, ,,pomaz(áv)at``. ,,Kristus`` znamená ,,pomazaný``. Ve významu, o který nám jde, však musíme jít ještě o krok dál. Řekové překládali slovem ,,christos`` hebrejské ,,mášíach``, které mělo týž význam ,,pomazaný``, ovšem určený kulturním kontextem izraelského národa.

    Ve starém Izraeli byli slovem ,,mášíach`` označováni ti, kdo byli obřadným pomazáním posvěceni pro výkon svého úřadu --- kněží a králové. Pomazání je vyjímalo z dosavadního osobního života a činilo je zástupci vyššího, objektivního pořádku, jemuž se ostatní řadoví Izraelité museli podřídit. Úkolem kněze bylo zjišťovat Boží vůli, sloužit při svatyni a vyučovat lid zákonu Božímu. Král měl zase dbát o to, aby Boží zákon byl správně udržován a uskutečňován, měl soudit a rozhodovat, měl vodit lid do boje proti nepříteli. Ve zkratce by se dalo říci, že kněz byl autoritou pro vztahy mezi člověkem a Bohem, zatímco král pro vztahy mezi člověkem a světem.

   Křesťan, který se přiznává ke Kristu, v něm tedy vyznává svého kněze a krále, svou autoritu v otázkách duchovních i světských. Křesťanské vyznání tak přestává být pouhým formálním přesvědčením a stává se životní základnou, která křesťana vymaňuje z dosahu jakékoli pozemské moci. Ten, koho nazývá Kristem, má pro křesťana větší autoritu než králové a kněží. Když se výrok nebo požadavek vládce, úředníka, učitele, soudce, ochránce pozemského zákona či přizvaného znalce dostane do rozporu s Kristem, má Kristus přednost.

   Křesťan je nezávislý na zevní autoritě, jeho myšlenky a činy nejsou vynutitelné zevním tlakem. Nejsou však libovolné --- křesťan si nemyslí a nedělá, co ho právě napadne nebo na co má chuť, ale to, co pociťuje jako myšlenky a činy ve smyslu Krista. Ten je pro křesťana autoritou; není však autoritou zevní, na kterou by se dalo ukázat prstem a jejíž názor a vůle by se daly odněkud zevně vyčíst. Kristus žil v našem světě jako člověk Ježíš; za svobodu a pravdu byl zabit, ale smrt ho nepřekonala; jiní o něm vydali svědectví a tato svědectví byla sepsána a předávána dál. Jsou to však osobní svědectví, podbarvená tím, kdo je vypráví, a bezcenná pro všeobecně platné logické důkazy. Smysl mají až v okamžiku, kdy je současný křesťan svou myslí a srdcem přezkoumá a svobodně přijme to z nich, za co se může sám postavit.

    Kristus je mírou křesťanova života. Tuto míru však nelze popsat zevně, nýbrž každý si ji musí najít sám. Je na jednokaždém křesťanovi, aby našel a zažil Krista a podle toho rozhodl, co bude jeho vyznáním i mravním přesvědčením. Krista ovšem nemůže najít v literách svatých knih, v soustavách dogmat ani ve vyprávěních tradice. Můžeme se s ním však setkávat dnes a denně přímo; on sám za svého pozemského života jmenoval tři oblasti, kde jej navždy budeme nalézat a prožívat --- v osobním úsilí, v lidském společenství a tváří v tvář člověku, kterého před nás postavil osud.

   ,,Vy jste ve mně a já ve vás,`` říká Ježíš Kristus svým následovníkům podle evangelisty Jana (14,20). Krista nacházíme především v sobě. On je naší pravdou v nás; pravdou, za kterou se osobně dokážeme postavit. Přitom je však pravdou absolutní; pravdou, která by mohla být i bez nás, protože není vázána na naše osobní představy a tužby, protože převyšuje naše pozemské malichernosti. Takovou pravdu sice pociťujeme v sobě, ale zároveň cítíme, že nás obklopuje. Ona je v nás a my jsme v ní.

   ,,Kde se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já v jejich středu,`` praví Ježíš Kristus podle Matouše (18,20). Tím je zmíněna druhá oblast, v níž nalézáme a prožíváme Krista --- lidské společenství. Nejedná se ovšem o abstraktní pojem lidské společnosti, nýbrž o přehlednou skupinu lidí spojených společným úsilím. V takovém společenství se nikdo nestává jen pouhým číslem ve statistickém přehledu nebo součástí beztvářného davu. Naopak, každý si ponechává svou vlastní osobnost a dobrovolně snoubí své úsilí s úsilím osobností jiných. Tak se rodí pravda, která překračuje chyby a jednostrannosti jednotlivce.

   ,,Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili,`` slyšíme Ježíše Krista opět u Matouše (25,40). Třetí oblastí, v níž se setkáváme s Kristem, jsou všechna jednotlivá setkání s lidmi na cestě naším životem. Dokud pravdu hledáme sami v sobě nebo spolu s lidmi stejného úsilí, můžeme části pravdy přehlížet a zanedbávat. Lidé, se kterými nás často zcela nečekaně svádí náš osud, i ti pro nás zdánlivě nejnevýznamnější, obohacují naše poznání pravdy a konání pravdy o něco, čeho se nám dosud nedostávalo. V každém člověku, byť by se nám zdál pln lži a zla, je kousek Kristovy pravdy --- možná právě ten kousek, který nám nejvíce chybí. Osvobozen od zevní autority hledá křesťan pravdu. Kristus sám je jeho pomocníkem v tomto hledání, promlouvaje z hlubin křesťanovy vlastní duše, z lidského společenství, v němž se křesťan snaží žít, ze i všech lidí, s nimiž se křesťan setkává. Na konci stojí trojím ohněm zakalená pravda, křesťanův vnitřní pilíř, na němž stojí jeho myšlení i konání a jejž nevyvrátí bouře, zemětřesení, ani nepřátelská zbraň.

(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/4)