Jste zde

Člověk a zvíře II. - Biblická dispozice
Milan M. Horák

    Úvahy o sounáležitosti lidí a zvířat se většinou opírají o příbuznost jejich tělesných schrán. Ta však vypovídá jen o zevních podobnostech, které sice mohou uspokojit rozum, ale pro náš pocit nebývají vždy nejpádnější --- vždyť ani mezi lidmi si partnery a přátele nevybíráme podle toho, nakolik jsou nám podobní svým vzhledem, ale podle toho, jak si rozumějí naše duše.

    Pro životní společenství si v drtivé většině případů volíme člověka opačného pohlaví, přestože stavba jeho těla se od naší liší mnohem více, než těla našich soupohlavníků; mnohem menší předsudky míváme vůči lidem tělesně postiženým než vůči lidem s duševním poruchou, přestože druzí mají často naprosto dokonalé lidské tělo. Ani námitky o různé podobě, ale shodné vnitřní stavbě lidského a zvířecího těla nás nemohou uspokojit --- vždyť tělesným ustrojením se nápadně podobají kupříkladu kartáček na zuby a ruční smetáček, a přesto nás nenapadne přiřazovat jim týž smysl nebo přirozenou možnost součinnosti.

    Podobně neplodné jsou pro naše hledání pokusy doložit shodnou stavbu lidské a zvířecí duše. Jako zvířata mají i lidé své instinkty a pudy, svou počitkovou a emoční stránku; jejich přirozené sociální vztahy a návyky se podobají mnoha jevům známým i z živočišné říše. Člověk však má něco, co bychom u zvířat hledali marně --- právě onu schopnost vědomého sebeutváření, která ho vyzdvihla nad jeho zvířecí bratry. Snahy vysvětlit tuto složku v duši člověka jako pouze kvantitativně vystupňované instinkty a pudy, jako duševní síly, které se od zvířecích liší jen svou mimořádnou složitostí a spletitostí, jsou založeny vždy jen na názoru badatele a nezřídka končívají dogmatizujícím tvrzením, že je tomu zkrátka tak a že odpůrci tohoto názoru jsou tmáři; solidními vědeckými argumenty se však tato hypotéza dokázat nedá. Bezpochyby mají lidé a zvířata v duši mnoho podobností; leč právě to, na čem člověk zakládá své lidství, ve zvířecí duši chybí. Chceme-li ovšem uspokojivě vysvětlit člověku jeho sounáležitost se zvířaty a podnítit ho k plnění jeho úkolů při budoucím vzestupu zvířat, musíme mít alespoň základní pojem jak o té části duše, kterou mají lidé i zvířata, tak o té, která je vlastní jenom člověku.

    První charakteristiku obou duševních složek lidského nitra najdeme už v mýtických obrazech Starého zákona, pod jejichž vlivem se utvářely představy křesťanské, o které nám především jde. Biblický jazyk užívá pro první ze zmíněných článků duše slova ,,nefeš``; to původně označovalo dech nebo vůni a pak se významově rozšířilo i na duši živých tvorů; v českých biblích se většinou překládá prostě ,,duše``. V popisu stvoření světa se dovídáme, že nefeš byla dána zvířatům i člověku; oba druhy tvorů je možno metonymicky nazvat nefeší; když v Genesis 12,5 čteme, že Abram vzal s sebou i ,,všechnu nefeš``, kterou získal v Cháranu, míní se tím hospodářská zvířata i otroci. Židovská tradice nás poučuje, že nefeš označuje celou skupinu životních a duševních sil, zajišťujících vegetativní funkce organismu, smyslové vnímání, reakce na podněty, odrazy počitků, pocity a emoce, zkrátka ,,základní výbavu`` nitra, bez níž se zvíře ani člověk neobejdou.

    Naopak specificky lidský článek duše označuje v Bibli slovo ,,nešámá``; překládá se různě, jako dech, duch, duše, mysl. Na rozdíl od nefeše, která patří mezi nejhojnější starozákonní pojmy, se nešámá vyskytuje v Písmech jen zřídka. Nikdy není zmiňována v souvislosti se zvířaty --- většinou se jedná o nešámu lidskou, v několika případech též Boží. V popisu stvoření světa vdechuje Bůh člověku ,,nešámu života``. Podle židovské tradice se jedná o onu sílu v člověku, která je schopna vědomého činu, na konvenci a rutině nezávislého dobrého skutku, nezištné oběti. Mezi nefeší a nešámou žije v člověku ještě ,,rúach``, což se nejčastěji překládá jako duch, ale někdy také jako mysl, rozum, nálada, anebo v původním významu van, dech, vítr. Rúach je plnost lidského duševního života s jeho složitými city, myšlenkovými soustavami, ideami a ideály, nadstavba nefeše a substance, v níž působí nešámá. Pro naše úvahy není rúach důležitá; stačí nám oba póly --- nefeš, na jejíž úrovni jsou člověk a zvíře rovnocennými živými tvory, a nešámá, která pozvedá člověka samotného do božské výše.

   Víme-li, co lidi a zvířata spojuje a co je rozděluje, zbývá nám ještě popsat jejich vzájemný vztah. Podobně jako první vymezení jejich shodnosti a rozdílnosti pomocí pojmů ,,nefeš`` a ,,nešámá``, najdeme i první charakteristiku vztahu mezi člověkem a zvířetem již na samém počátku Bible, v mýtické zvěsti o stvoření světa. Samotnému Bohu jsou vložena do úst slova vymezující postavení lidí vůči ostatním živočichům, která ve většině novodobých překladů mají přibližně tuto podobu: ,,budou panovat nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty, nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi`` (Genesis 1,26). Znamená to snad, že Bible označuje současný stav, kdy má člověk nad zvířaty takřka neomezenou moc, jako od počátku a navěky platný a Bohem daný? Už prvním pohledem do hebrejského originálu zjistíme, že musíme být mnohem opatrnější.

   Problematické ,,budou panovat`` zní v původním textu ,,jireddú``; z nejméně šesti hebrejských sloves, která by se dala použít ve významu ,,panování``, si pisatel zprávy o stvoření vybral právě to nejméně jednoznačné --- ,,r-d-h``, kmen záhadný významem i etymologicky. Podle některých možná ,,r-d-h`` souvisí ,,j-r-d``, ,,sestupovat``; pak by mohlo původně znamenat něco jako ,,být nahoře``. Tomu by odpovídaly i nejstarší překlady do jiných jazyků --- řecká Septuaginta na tomto místě užívá slovesa ,,archein``, které znamená především ,,být na počátku``, ,,být první`` a až druhotně ,,vést`` nebo ,,vládnout``, latinská Vulgáta sahá po slůvku ,,praeesse``, ,,být před něčím``, přeneseně ,,vést`` či ,,řídit``. Jako možné překlady dotyčného místa se proto nabízejí třeba ,,budou první nahoře (vůči zvířatům)`` nebo ,,budou nahoře dříve (než zvířata)``. Tak nám před očima opět vyvstává obraz, který jsme načrtli výše --- dva kluci jdoucí na hrušky, z nichž jeden předešel druhého do koruny stromu.

   Už na prvních stránkách Bible se objevuje vize vztahu člověka a zvířete v celém jeho vývoji. V pátý a šestý den stvoření dává Bůh povstat živočišnému světu; pátého dne jsou na řadě plovatci a létavci (Genesis 1,20--23), šestého dne pozemská zvířata a člověk (Genesis 1,24--31). Lidská bytost je stvořena ve společném rámci se všemi ostatními nositeli nefeše, je však vysloven její budoucí úkol --- bude nahoře dříve než ostatní; teprve v rámci následného ,,utváření`` stvořeného pozemského světa (Genesis 2) získává člověk nástroj ke splnění tohoto úkolu --- božskou nešámu. Jsou rozděleny role světového dramatu, jehož dosavadní průběh i budoucí vyhlídky jsme si popsali v úvodu.

(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2001/2)

www.obec-krestanu.cz/sbornik