Jste zde

Konec iluzí o Bohu I.
Milan M. Horák

    Řecké slovo ,,apokalypsis`` znamená ,,odhalení`` nebo ,,zjevení``. Mluvíme-li však dnes o ,,apokalypse``, představujeme si zkázu. Tento zajímavý významový posun obyčejně přičítáme Apokalypse s velkým A, tedy Zjevení Janovu, poslední knize Bible, která líčí hrozivé události posledních dnů, postupnou a strastiplnou zkázu světa. Dlouhá staletí lidé četli Zjevení Janovo neboli Apokalypsu a vštěpovali si její obrazy; když pak viděli katastrofy ve světě kolem sebe, nazývali je ,,apokalypsami``, protože jim Apokalypsu připomínaly. Mohli bychom si tedy myslet, že spojení mezi slovem ,,apokalypsa`` a pojmem zkázy, katastrofy, zániku vzniklo víceméně náhodně. Kdyby se poslední kniha Bible jmenovala jinak, nebo kdyby v ní byly popsány věci veskrze veselé, sotva by byl důvod spojovat odhalení s katastrofami. Pečlivější pohled nám však prozradí, že zánik a zkáza jsou takřka nevyhnutelnými průvodními jevy každého zjevení, každého odhalení.

    Katastrofa odhalení

    Nejnázornějším příkladem odhalení je odhalení sochy. Sochař pracoval na svém díle dlouho v soukromí, dokončil je a dopravil na místo, kde bude vystaveno. Socha však zůstává zvědavým pohledům skryta až do chvíle, kdy bude před očima shromážděné veřejnosti slavnostně odhalena.

   V okamžiku odhalení vyjde sochařovo dílo najevo. Viditelnou se stane vůdčí myšlenka, umělecký sloh, dovednost provedení, a to i se všemi svými nedostatky. Teprve po odhalení je možno sochu obdivovat, ale také kritizovat. O soše, na které sochař ještě pracuje, se dají jen spřádat domněnky. Odhalená socha může sochařovi přinést světové uznání, ale také trpký konec vší kariéry. Negativní dopad nemusí mít jen sochařovy nedostatky a chyby --- i bezchybně provedené umělecké dílo se vždy hlásí k určité škole nebo slohu, zatímco jiné školy a slohy popírá. Je-li sochařovo dílo figurální, znelíbí se některým příznivcům abstraktní plastiky; je-li abstraktní, zanevřou na ně někteří vyznavači klasického figurálního sochařství. Odhalením vystupuje sochař z neutrality, staví se na určitou stranu a vyvolává zcela zákonitě odpor části těch, kdo stojí na straně jiné.

   Prvním rysem jakéhokoli odhalení je tedy jistota uskutečnění jedné z mnoha možností a vyloučení možností ostatních. To s sebou přináší úlevu po napjatém očekávání, ale nezřídka také zklamání. Divák přítomný odhalení sochy si může až do poslední chvíle představovat sochu tak, jak by se mu nejlépe líbila; v okamžiku odhalení se však zjevuje skutečná podoba díla, která s jeho představami nesouhlasí. Divák se musí svých starých představ vzdát; kousek jeho vnitřního světa zaniká, a to je samozřejmě bolestivé.

    Vážnějším případem odhalení je narození dítěte. Rodiče, kteří si přejí chlapečka, mohou až do poslední chvíle doufat, že se jim narodí chlapeček; je-li jejich naděje dostatečně pevná, nezviklají je ani opačné výsledky ultrazvukového vyšetření --- naděje se upíná na malé procento případů, kdy se lékař vyšetřující touto metodou zmýlí. O to bolestnější je pak okamžik, kdy na svět přijde holčička. I když rodiče už dříve na základě lékařského nálezu uvěří, že jejich naděje ztroskotala, bolest spojená s odhalením skutečnosti se tím jen posouvá na dřívější dobu. Hlavním důvodem rozvoje předporodní diagnostiky pohlaví byla právě touha této bolesti odhalení se zbavit. Trochu zmírnit je ji možno tím, že doba nejistého napětí se zkrátí; zcela odstranit ji však nemůžeme nikdy, protože bolestný zážitek zániku dosavadních nadějí je s odhalením nerozlučně spjat.

   Avšak narozdíl od sochy, kterou sice divák po odhalení může vídat častěji, ale která není přímo spjata s jeho osudem, pohlaví narozeného dítěte nezanedbatelně ovlivňuje budoucí život rodičů. Ti se musí o dítě starat, vychovávat ho, připravovat na život. Mají-li uspokojivě dostát svým rodičovským povinnostem, musí uznat skutečnost, že jejich dítě je jiné, než si přáli, a výchovu přizpůsobit této okolnosti. Nedokáží-li se smířit se zánikem svých starých nadějí, mohou tím dítěti velmi uškodit --- traumata způsobená neustálými výčitkami nebo skrytou nenávistí za skutečnosti, které dítě nemůže změnit, se léčí nadmíru těžce a mnohdy provázejí svého nositele až do smrti. I pro rodiče samotné se však taková situace během času stává čím dál tím bolestnější a nesnesitelnější. Odhalení s sebou tedy přináší krom nutných bolestí i odpovědnost, výzvu k určitému dalšímu jednání. Zjevená skutečnost možná způsobuje bolest; ovšem jen když přemůžeme tuto bolest, budeme schopni se skutečností správně zacházet. Každá skutečnost vyžaduje určité činy, bez ohledu na to, nakolik nás zjevení této skutečnosti překvapilo nebo zaskočilo; nejsme-li schopni reagovat správným způsobem a jednat přiměřeně okolnostem, vymkne se nám skutečnost z rukou, její dynamika nás přeroste a naše bolesti se budou dále stupňovat. Kdo neuzná nutný zánik části svého světa, ten riskuje úplnou zkázu jak toho, s čím zachází, tak své vlastní bytosti.

   Ještě vážnější odhalení než rodiče novorozeného dítěte zažívá žena, která přistihla svého manžela při nevěře. Pokud už delší dobu tušila, že je něco v nepořádku, či dokonce pojala podezření, nacházíme u ní před odhalením podobnou nejistotu, podobné naděje a obavy jako u rodičů, kteří čekají dítě. Jako oni doufají, že jejich dítě bude právě takové, jak si ho přejí, a obávají se, že by tomu mohlo být naopak, tak vnímá tušící manželka náznaky v chování svého muže a obává se, že by její podezření mohlo odpovídat pravdě, ale současně doufá, že se ve svém podezření mýlí. Zde se ovšem projevuje významná odlišnost obou případů: nejistotu čekání na dítě vystřídá po porodu jistota, a navíc je známo, kdy se to přibližně stane. Oproti tomu nejistota manželčina nemá žádné předem známé časové ohraničení, a navíc po ní nenásleduje jistota, nýbrž zase nejistota. Zpočátku byla žena nejistá, co je s jejím mužem a co se děje s jejich vztahem. Po odhalení nevěry se tato vnitřní nejistota přesouvá do vnějšího světa --- stabilní situace manželství je otřesena, vzájemná důvěra ztracena, vztah leží v troskách a nikdo nedokáže říci, zda může být ještě někdy uzdraven.

   Paradoxně se však právě na této katastrofické situaci ukazují i některé pozitivní aspekty odhalení. Zhroucení zevně stabilního stavu totiž bylo způsobeno jeho vnitřní nestabilitou. Zevní stabilita byla vykoupena podmínkou, že manželka nesmí o ničem vědět; byla tedy založena na klamu. Tento klam skončil v okamžiku, kdy žena nevěru odhalila; odhalení tedy zvítězilo nad tímto klamem. Situace vzájemného vztahu byla už dávno zralá na to, aby se jí manželé zabývali, ale protože to neučinili, musel přijít takovýto osudový převrat a dát jim ještě jednu šanci. Odhalení rozetnulo uzel na osudu manželství, umožnilo další vývoj tam, kde vládla stagnace. Zahynulo klamné zdání budoucnosti a před manželi se otevřela budoucnost nejistá, těžká, ale opravdová.

   Ještě o stupeň dále než odhalená nevěra nás dovede situace dítěte, které po několika letech rodinného slavení Vánoc zjistilo, že dárky pod stromeček nepřináší Ježíšek, ale rodiče. Rozčarování a zklamání, které dítě zažívá, se v mnohém podobá tomu, co se odehrávalo v duši podvedené ženy, když přistihla svého manžela. Dosavadní dětská představa se hroutí, vztah k Vánocům je otřesen; před dítětem se otvírá prostor nejistoty, v němž si musí nyní hledat svůj nový postoj k vánočnímu dění.

   Dalo by se říci, že dosavadní pohled dítěte na Vánoce, jakkoli byl krásný a jistý, byl založen na klamu. Je však podstatný rozdíl mezi tímto klamem a klamem, který jsme poznali v případě utajené manželské nevěry. U onoho klamu nepočítal jeho původce, tedy nevěrný manžel, příliš s tím, že klam bude odhalen, zatímco u tohoto klamu rodiče velmi dobře vědí, že dítě jednou zjistí, kdo skládá dárky pod stromeček. Rodiče také nepřičítají přinesené dárky Ježíškovi proto, aby před dítětem něco zatajili, nýbrž proto, aby mu přiblížili Vánoce způsobem odpovídajícím dětskému chápání. Pro dítě je zážitek rozdílení dárků mnohem silnější, když se rodiče, kteří jsou pro něj nedílnou součástí jeho vlastní osobnosti, spolu s ním překvapeně radují z každého rozbaleného balíčku. Myšlenka, že Bůh obdarovává všechny lidi, je pro dítě příliš abstraktní, není-li doplněna konkrétním prožitkem společné radosti všech obdarovaných. Vysvětlení, že dárky nosí Ježíšek, tedy jednak je už od počátku míněno jako přechodné řešení, jednak má dobré výchovné opodstatnění.

   Z tohoto základního rozdílu plyne i další odlišnost mezi oběma případy: katastrofa odhalené nevěry měla kladný účinek v tom smyslu, že přemohla klam a že opět rozproudila vývoj, který stál na mrtvém bodě. O zhroucení dětského světa po odhalení ježíškujících rodičů se nedá dost dobře mluvit jako o přemožení klamu, ale spíše jako o jeho prohlédnutí. Dítě je podobno badateli, který rozluštil vědeckou hádanku, který odhalil tajemství, jež před ním příroda dlouho ukrývala, který přišel věci na kloub. Tajemno je to tam a zákonitě se dostavuje určité rozčarování. Badatel je možná velmi zklamán střízlivou a prostou skutečností; jejím odhalením však před ním tanou nová a hlubší tajemství. Lpí-li badatel na pohledu, který se mu odhalením otevřel, zůstane stát na místě a tato tajemství nikdy nespatří. Dokáže-li však i právě objevenou skutečnost jednou pochopit jako zahalenou skutečnost budoucí, otevře se před ním další brána na cestě k nejvyšší Pravdě.

   Dítě, které zjistilo, že dárky pod stromeček naskládali v nestřežené chvilce rodiče, zažívá zprvu rozčarování a zklamání. To u něho může samozřejmě vést i k dogmatizaci odhalené střízlivé skutečnosti a k odmítnutí další cesty --- zejména nedokáží-li rodiče tuto situaci včas reflektovat a dítěti pomoci. Podaří-li se však vnitřně zápasícímu malému člověku překonat tuto krizi, zjistí, že ani tato nová skutečnost ještě není konečnou a úplnou pravdou. Uvědomí si, že Ježíšek nebyl jen krycí název pro dávání dárků, nýbrž něco, čeho byly náhle se tajemně objevivší dárky jen nedokonalým obrazem; že tento nedokonalý obraz měl své oprávnění, protože zprostředkovával skutečnost, již by dříve v její složitosti nebyl pochopil. Zjistí, že Ježíšek opravdu nosí dárky, ale úplně jinak, než si to dosud představoval.

   Odhalení tedy bortí staré, už překonané obrazy; na jejich místo pak staví obrazy jiné, dokonalejší. Na další cestě za poznáním se však člověku zjevují nedokonalosti těchto nových obrazů; i ony tedy musí být zborceny a nahrazeny opět novými. Každý obraz je o krok bližší pravdě, ale také o krok méně obrazný.

   Sebezjevování Boží

   Jakkoli ohromující a nesmírná mohou být odhalení na poli lidského osudu, ve tkáni společenství nebo v oblasti vědy, nejnesmírnější jsou odhalení Boží. Zatímco všechna ostatní odhalení jsou jen dílčími zjeveními pravdy všehomíra, v odhalení Božím se zjevuje Pravda ve své celistvosti, byť možná ještě zahalená spoustou závojů. V obou případech zjevuje Bůh --- v prvním zjevuje své dílo, ve druhém však zjevuje sám sebe.

   Jako rodiče, kteří nemohou tážícímu se dítěti vysvětlit vždy celou pravdu do podrobností a musí proto odpovídat zjednodušeně a obrazně, nemůže ani Bůh zjevit člověku více, než je člověk schopen přijmout. Nejvýrazněji to platí právě pro Boží sebezjevení --- kdyby se Bůh člověku zjevil nepřiměřeným způsobem, nebyl by člověk schopen identifikovat ho jako Boha. Vývoj Božího zjevení je tedy v nejužší souvislosti s vývojem poznávacích schopností člověka.

   V nejstarších dobách lidského pokolení člověk vnímal božský i pozemský svět jako jeden celek; duchové i hmotné bytosti se rovnocenně hemžily před jeho zraky a nebylo nutno je odlišovat. Tento dávný stav lidského vědomí sahá do dob daleko před počátkem historie. Nemáme o něm žádné přímé doklady, ale že kdysi byl, to nám dokazují nejstarší vrstvy našeho lidského jazyka. Pojmenování, která lidé dávali duchovním bytostem a jevům, jsou totiž tvořena stejným způsobem jako pojmenování bytostí a jevů pozemských. Ve starších jazycích nacházíme jednak slova, která označují rovnocenně jak pozemskou, tak duchovní skutečnost --- příkladem může být označení ducha, které v mnoha jazycích splývalo s označením dechu nebo větru, jako hebrejské ,,rúach``, řecké ,,pneuma`` nebo latinské ,,spiritus``. Kromě toho pozorujeme, že jazyk si pro duchovní bytosti nevyvinul žádné zvláštní mluvnické formy --- rozlišujeme mezi ženským a mužským rodem, rozlišujeme jména činitelská, obyvatelská a další, ale nemáme prostředky k mluvnickému odlišení hmotna od duchovna. Slovo ,,hejkal`` je utvořeno stejně, jako slovo ,,kecal``; pro člověka bylo důležitější říci, že jeden hejká a druhý kecá, zatímco skutečnost, že jeden je lesní duch a druhý hmotný člověk ze sousedství, byla podružná.

   Čím jistěji a přesněji člověk vnímal pozemský svět, tím více slábly jeho přímé vjemy duchovní skutečnosti. Bytosti božského světa už neběhaly mezi lidmi, ale skryly se do pozadí jevů, dějů a událostí. Na místo zřené podoby bohů a duchů nastoupily představy, které sice byly odvozeny z dávných vjemů, ale stále postupujícím zpozemšťováním přestaly odpovídat božské skutečnosti. Zatímco dříve se duchové projevovali jako praobrazy toho, oč se starali, udělalo z nich pozdější lidstvo vládce nebo služebníky pozemských bytostí a věcí; zatímco dávní lidé vnímali podobnost mezi nejvyšším Bohem a člověkem, nahradila tento vjem nyní představa, že Bůh vypadá jako člověk. Představa božstva se tedy vzdálila božstvům samotným. Jen málokteří si uvědomovali, že obrazy bohů jsou toliko prvním ukazatelem na dlouhé cestě k Duchu; většina je považovala za věrné podobizny. Tím se ovšem bohové stali zaměnitelnými s pozemskými postavami, jejichž podobu nesli --- bůh zobrazovaný jako člověk mohl být zaměněn s člověkem, duch v podobě vlka mohl být zaměněn s obyčejným vlkem. Aby k tomu nedocházelo, snažili se lidé nalézt znaky, podle nichž bylo možno bohy rozpoznat. Z této snahy se zrodila slova označující božství v mnoha jazycích --- staří Semité začali nazývat bohy ,,ilu`` nebo ,,ilahu``, protože bohové pro ně byli především velcí a silní, staří Germáni ,,gods``, protože bohové pro ně byli především dobří, a staří Slované ,,bogu``, protože bohové jim dávali především hojnost a blahobyt.

   Na tomto stupni chápání je božství pro člověka pevně svázáno s konkrétní pozemskou představou. Člověk se domnívá, že zná dopodrobna skutečnou podobu bohů; bohové se však od jiných nositelů stejné podoby liší tím, že jsou větší, silnější, chytřejší a vůbec výkonněší. Rozdíl mezi bohy a pozemskými bytostmi tedy není kvalitativní, nýbrž kvantitativní. Ať dělá člověk cokoli, bohové to dělají také, ale lépe. Bohyně Athéna se podobně jako lidské ženy občas věnuje tkaní; v soutěži však překoná i nejdovednější lidskou tkadlenu Arachné. Bůh Apollón podobně jako lidé občas muzicíruje; bědně však dopadne nejlepší lidský hudebník Marsyas, když se chce s Apollónem měřit. Bohové překonávají lidi na všech polích --- nejen v síle a dovednosti, ale i v duševních vlastnostech dobrých i zlých. Bůh dokáže těšit a milovat mnohem silněji než člověk, ale také mnohem silněji trýznit a nenávidět. Tato kvantitativní převaha nad člověkem se stává rozpoznávacím kritériem božství. Pokud nějaká bytost nepřekoná lidské výkony v očekávaném směru, nepovažuje ji člověk za boha. Kde pomáhá člověku člověk, tam se očekává, že pomůže i božstvo, ale o poznání lépe; kde člověk proti člověku bojuje, tam se očekává, že se i božstvo do boje citelně zapojí. Bůh podle této představy musí trestat tam, kde by trestal člověk, a jeho trest musí být hroznější než lidský --- kdyby provinilci odpustil, ztratil by před člověkem punc opravdového boha.

   Propast, která se začala otvírat mezi lidskou představou božstva a skutečným božským jsoucnem, dosahuje v tomto okamžiku největší možné šířky i hloubky. Člověk je Bohu nesmírně vzdálen, není si toho však vědom. Kdo na lidské vzdálení od Boha poukazuje, vypadá jako blázen nebo lhář, ba co víc --- protože bere lidem jistotu Boží blízkosti, je nebezpečný rozvraceč, rozkolník a kacíř. Prolitá krev proroků, mystiků a reformátorů svědčí o tom, že i pro duchovně nejvyspělejší osobnosti je takřka nemožné dovést lidstvo blíže Bohu. Jediný, kdo může pomoci, je Bůh sám --- tím, že se pustí do obtížného dobrodružství postupného sebezjevování.

Okruh a střed 2000/3