Jste zde

Muž a žena v biblickém mýtu stvoření
Milan M. Horák

     Mluvíme-li o stvoření člověka podle Bible, představujeme si zpravidla, jak Bůh v podobě vousatého starce hněte z hlíny muže jménem Adam. V našich představách se tedy jedná o stvoření muže, k němuž je posléze žena doplněna poněkud obskurním způsobem: Bůh vyjme Adamovi žebro a z žebra utvoří ženu jménem Eva. Adama si přitom představujeme po tomto zákroku stejně jako předtím, až na nepříliš závažnou ztrátu jednoho žebra; žena dostává punc druhotnosti a odvozenosti, muž se naopak stává synonymem pro člověka vůbec.

    Tuto představu stvoření člověka nacházíme rozpracovánu v židovských i křesťanských legendách a na obrazech uplynulých staletí; ba můžeme říci, že právě pod dojmem těchto obrazů a legend se naše dnešní představa o biblickém stvoření člověka utvářela. Otevřeme-li však samu Bibli a přečteme-li si slovo za slovem, co o stvoření člověka píše ona, získá naše tradiční představa podstatné trhliny.

    Stvoření a uhnětení

   Už při letmém pohledu na biblický text si všimneme skutečnosti, že stvoření člověka je v Bibli popsáno dvakrát a že oba popisy se od sebe dost liší. Oba najdeme v knize Genesis, tedy v první z biblických knih; první popis na konci její první kapitoly (s těžištěm ve verši 27), druhý popis na začátku kapitoly druhé (verš 7). Přečteme-li si však obě vyprávění podrobněji, zjistíme, že každé z nich popisuje jiný děj, že činnost, kterou Bůh s člověkem provádí, je odlišná. V Kralické Bibli se v Genesis 1,27 dočteme, že Bůh člověka ,,stvořil``, zatímco v Genesis 2,7 stojí, že Bůh člověka ,,učinil``.

   Ekumenický překlad užívá podobně znějících slov ,,stvořil`` a ,,vytvořil`` a tím rozdílnost trochu zakrývá, ale podíváme-li se do hebrejského originálu, spatříme ji opět v plné naléhavosti. V Genesis 1,27 je totiž užito slovesa ,,bárá``, které sice můžeme přeložit naším slovem ,,stvořit``, ale s výhradou, že v hebrejštině se toto slovo používá jedině tehdy, když mluví se o Bohu. Jeho tvoření je totiž nesrovnatelné s tvořením kohokoli jiného, jako například s tvorbou umělce, který vytváří svá díla z již existujících materiálů; Boží tvoření nepotřebuje nic jsoucího, jeho materiálem je Tvůrce sám.

    Úplně odlišného charakteru je sloveso ,,jácar``, použité v Genesis 2,7. To je slovo veskrze pozemské; v hebrejštině se ho užívá především pro činnost hrnčíře, tedy pro přetváření neforemného kusu hlíny v užitečnou nádobu; česky bychom je mohli přeložit slovesem ,,hníst``.

   Srovnáním slov ,,bárá`` a ,,jácar`` se nám vztah obou popisů stvoření člověka začíná ozřejmovat. V první kapitole se mluví o skutečném stvoření člověka, o přechodu mezi stavem, kdy člověka ještě nebylo, do stavu, kdy člověk jest. Člověk je stvořen ve své nejvznešenější podstatě, tedy ,,coby obraz Boží``; jeho bytí je ještě prosto tíživé pozemskosti. S tou se člověk setkává ve druhé kapitole, když jej Bůh ,,hněte``, když proměňuje jeho tvar, aby ho učinil schopným účasti na pozemském životě. Člověk je uhněten ,,v prach země`` (tradiční překlad ,,z prachu země`` je jazykově nesprávný a zde i zavádějící, protože se nejedná o materiál, nýbrž o charakteristiku nového stavu člověka, o popis toho, v co se člověk hnětením promění); Bůh mu vdechne ,,ducha života``, člověk se stane ,,duší živou``, tvorem pozemského světa.

   Rozdělení pohlaví

   V popisech obou stupňů stvoření člověka nenalézáme ani náznak toho, že stvořený člověk by byl muž. Všude se mluví jen o člověku jako takovém, hebrejsky ,,>ádám``, což se dá překládat jako ,,člověk``, ale nikoli jednotlivý člověk, nýbrž člověk všeobecně, lidský druh, bytost člověčenství. Je to slovo, od kterého se v hebrejštině nedá utvořit množné číslo, proto se dá překládat i ,,lidstvo`` nebo ,,lidé``.

   Otázce pohlaví stvořeného člověka se však nelze vyhnout, protože z běžného pozorování víme, že člověk je obyčejně buď mužem, nebo ženou, a třetí možnost si neumíme představit. Bible s touto otázkou počítá a zařazuje proto hned za první zmínku o člověku, že Bůh stvořil lidi ,,mužem i ženou``; v hebrejštině tu stojí ,,záchar-unqévá``, což by se trefně dalo přeložit i jako ,,samec-a-zároveň-samice``. Aby nebylo o pohlaví člověka pochyb, aby si ho některé pohlaví (kupříkladu muži) nezačalo přivlastňovat, zdůrazňuje Bible na tomto místě, že prvotní člověk byl ,,mužem i ženou``, že v sobě nesl mužskou i ženskou stránku člověčenství.

    Na obojetnosti člověka nezmění nic ani ,,uhnětení`` popsané v Genesis 2,7. Teprve na konci druhé kapitoly ve verších 21--24 se vypráví o ději, který tradice nazývá ,,stvoření ženy``. Dosavadní úvahy nás však naučily opatrnosti vůči tradičním představám, a proto si raději tyto verše nejprve pozorně přečtěme.

   Především se dovídáme, že Bůh vyňal člověku ,,žebro`` a z něj utvořil ženu. V originále tu najdeme slovo ,,hacélá<`` (,,ha`` je určitý člen, který se v hebrejštině považuje za součást slova); podíváme-li se, jakých významů toto slovo nabývá v biblických knihách, zjistíme, že význam ,,žebro`` je až druhotný a že slova se používá převážně ve smyslu ,,strana``, ,,bok``, ,,úbočí``, ,,křídlo (budovy nebo dveří)``; teprve v novohebrejštině znamená slovo ,,célá<`` opravdu totéž, co ,,žebro`` v češtině. Měli bychom tedy spíše než o vynětí žebra mluvit o odebrání jedné ze stránek lidské jsoucnosti; Bůh odebírá člověku ženskost a utváří (nebo doslovněji ,,buduje`` či ,,vzdělává``) z ní samostatnou bytost; to, co bylo původně celým člověkem, se nyní stává člověkem zbaveným ženství, tedy mužem. Příznačné je, že Bůh muže ihned doplňuje ,,tělem`` nebo ,,masem``, zatímco žena bude později pojmenována Eva, což je odvozeno ze slova ,,chaj``, ,,životní síla`` --- po ztrátě ženských životních sil dostává muž jako protiváhu více sil fyzických, mohutnější a svalnatější tělo.

   Deklarace vzájemných vztahů

   Od okamžiku rozdělení člověka se dá mluvit o muži a ženě v našem smyslu slova; Bible se hned chápe této možnosti, aby popsala jejich vzájemný vztah. Nejprve se o slovo hlásí ,,člověk`` (a zdá se, jako by se zde jednalo o bytost člověka nerozděleného) a vyhlašuje, že žena je ,,kost z jeho kostí`` a ,,maso z jeho masa``, tedy že žena je postavena z ,,masa a kostí`` stejným způsobem, jako člověk původní. To znamená, že i tato nová, z obojetného člověka vydělená bytost je tělesným pokračováním původního člověka, a ne nějakým novým živočišným druhem; o muži se nic podobného vyhlašovat nemusí --- jeho tělesná kontinuita je jasná, protože muž je zbytkem původního člověka po vydělení ženy.

   Člověk však promlouvá dále. Pro nové formy lidského jsoucna je totiž nutno zavést nové názvy; nám známá slova ,,záchar`` a ,,nqévá`` postačují k označení biologického mužství a ženství, nevystihují však skutečnost muže či ženy jako samostatného a plnohodnotného lidského jedince. Jako první je pojmenována žena: ,,tato nechť nazývá se ženou``, po ní i muž, a s pojmenováním muže se hned připomíná společný původ a nynější oddělení: ,,jakož od muže je vzata``; tradiční překlad mnohovýznamové spojky ,,kí`` jako ,,protože`` a oddělující předložky ,,min`` jako ,,z`` (,,protože je z muže vzata``) je poplatný představě mužského Adama, která --- jak jsme viděli --- vůči původnímu biblickému pojetí neobstojí; navíc se slovo ,,muž``, hebrejsky ,,>íš``, na tomto místě vyskytuje poprvé, právětak jako slovo ,,žena``, ,,>iššá``, a nemůže být tudíž základem odvození. Označení ženy se od označení muže v hebrejštině liší jen ženskou koncovkou ,,á``, která se shoduje se starou směrovou příponou; podobně, jako Hebrej označoval svůj domov slovem ,,habajit`` a ,,habajitá`` znamenalo ,,domů``, dá se hebrejské označení ženy přeložit jako ,,směrem k muži``. Žena je tedy v této větě popsána jako bytost, která byla od muže oddělena, ale směřuje ke znovuspojení s ním.

   Jedním dechem s pojmenováním obou lidských pohlaví tedy Bible popisuje vztah ženy k muži. Nyní chybí již jen popis vztahu opačného; a ten najdeme v následujícím verši: ,,Proto muž opustí svého otce i matku a přilne k ženě své a stanou se (znova) jedním tělem.`` Muž a žena jsou oddělenými stránkami prvotního člověka; každý z nich je plnohodnotným člověkem, ale jednostranným a tím nedokonalým. Jen ve společenství obou se mohou jednostrannosti vzájemně doplnit a spojit v nadsmyslový obraz dokonalého člověka, stvořeného k Božímu obrazu.

   Kdo je víc?

   Muž a žena tíhnou ke vzájemnému společenství. Toto společenství má navíc jedinečný charakter --- zatímco jiná společenství bývají založena na určité shodě, ať už zájmů, původu, zálib nebo vyznání, spočívá společenství muže a ženy na zásadní odlišnosti. Prvotní člověk nebyl na muže a ženu matematicky rozpůlen, ale dvě jeho rozdílné stránky se osamostatnily. Proto se rozrůznily i role muže a ženy uvnitř jejich společenství; každá kultura sice rozlišovala jinak, ale všechny rozlišovaly, a ruku v ruce s rozlišením přicházelo hodnocení mužské a ženské role ve společenství a potažmo i hodnocení mužství a ženství vůbec. Muže a ženu však není možno porovnávat vcelku; vždy musíme vybrat jednu stránku jejich bytosti, jednu měřitelnou veličinu, kterou pak můžeme objektivně porovnat. Výběr této veličiny je ale poplatný názorům určité kultury a společnosti, a stanou-li se výsledky jejího srovnání podkladem společenského ocenění mužů a žen vůbec, zákonitě to vede ke křivdám vůči jednomu či druhému pohlaví.

   Bible předjímá tuto společenskou tendenci a připojuje ke zprávě o stvoření muže a ženy hned i jejich kvantitativní ohodnocení. Jde na to způsobem biblicky osobitým --- metodou písmenných součtů. Už od nejstarších dob mají totiž hebrejská písmena též význam číselný a každému hebrejskému slovu tak odpovídá určitý součet, který nadmíru trefně vyjadřuje jeho vztah k ostatním slovům.

   Písmena hebrejské abecedy nejsou řazena náhodně, nýbrž právě podle svých číselných hodnot. První je , písmeno s hodnotou 1. Za ním následuje , vyjadřující číslo 2. Následují , , , , , a , označující ostatní jednotky od 3 do 9. Druhou část abecedy tvoří desítky, počínaje písmenem , které má význam čísla 10, pokračuje písmeny , , , , , , a písmenem o hodnotě 90 konče. Na úrovni stovek už nacházíme jen čtyři písmena, , , a , kterému náleží číslo 400, hodnota světového naplnění, jíž abeceda zákonitě končí.

   Pomocí hodnot jednotlivých písmen můžeme nyní vypočítat hodnotu každého slova. Víme-li kupříkladu, že slovo ,,>áv``, tedy ,,otec``, se píše (hebrejština se čte zprava doleva), známe i jeho číselnou hodnotu 1+2, tedy 3. Slovo ,,matka``, ,,>ém``, se píše prozměnu ( je zvláštní forma písmene , které se užívá na konci slova) a má hodnotu 1+40, tedy 41. Nyní si ovšem můžeme ukázat i první ze souvislostí, jichž je v hebrejštině bezpočet --- sečteme-li hodnoty slov ,,otec`` a ,,matka``, získáme číslo 44, a to není nic jiného, než písmenný součet slova (,,jeled``), ,,dítě``.

   Objemné knihy už byly napsány o tajemstvích, která se člověku při použití metody písmenných součtů v Bibli odhalují, a bylo by jistě nadmíru zajímavé popovídat si o nich více. Tentokrát se však obraťme k otázce, která nás k písmenným součtům dovedla --- k hodnotě muže a ženy po rozdělení prvotního mužsko-ženského člověka.

   Genesis 1,27 uvádí, že člověk byl ,,záchar-unqévá``, tedy ,,samec i samice``, ,,mužského i ženského pohlaví``. Napíšeme-li si tento přívlastek hebrejskými písmeny, můžeme ho sečíst: , to dělá 7+20+200+6+50+100+2+5, tedy 390. To nás ani nepřekvapuje --- člověk byl stvořen, aby se stal obrazem Božím, a tak mu chybí jen 10, posvátné písmeno Boha-člověka , k tomu, aby dosáhl naplnění, o němž již víme, že se vyjadřuje číslem 400.

   Nyní pohleďme na popis rozdělení člověka na muže a ženu. Z původní mužsko-ženské jednoty je odděleno ,,žebro``, ,,hacélá<``, ; jeho hodnota činí 5+90+30+70, to jest 195, tedy přesná polovina ze 390, z původní hodnoty člověka! Muž a žena se diametrálně liší --- vždyť jsou to osamostatnělé odlišné stránky člověka --- ale jejich hodnota je naprosto stejná.

   Mýtickými obrazy popisuje Bible vznik muže a ženy z původní jednoty, vysvětluje jejich odlišnost a poukazuje na důležitost jejich společenství. Ve vědomí nebezpečí, že odlišnost se může zvrtnout v nerovnoprávnost, však jedním dechem předjímá i všechno budoucí hodnocení mužství a ženství a hodnotí je sama; nečiní to ovšem mýtem ani podobenstvím, které se dají vykládat vícero způsoby, nýbrž přesným a nezpochybnitelným číselným vztahem. Muž a žena jsou odlišní a jejich společenství je právě proto tak cenné; je totiž pravzorem všech budoucích lidských společenství, která už nebudou tvořena lidmi podobných názorů, podobných osudů, podobných zájmů, nýbrž lidmi rozdílnými, kteří svou rozdílnost vzájemně respektují v rovnoprávném vztahu. Uskutečnění rovnosti v rozdílnosti je stěžejním úkolem lidstva na jeho cestě do budoucnosti. Dokáží-li muž a žena žít ve vztahu, který zachovává jejich přirozenou odlišnost a přitom je na všech úrovních bytí rovnocenný, stává se jejich vztah tím, čím jej nazývají svátostná slova svatebního obřadu --- činem ,,pro dobro a štěstí celého lidstva``.

(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/2)