Jste zde

Konec iluzí o Bohu II.
Milan M. Horák

    Lidské zblouzení od Boha do falešných představ se událo už na samém počátku vývoje lidské kultury --- ve výstižném biblickém obraze byl člověk vyhnán z ráje, kde stál Bohu tváří v tvář. V mnoha ohledech sice ráj ještě dlouhé věky v člověku dozníval, ale rozhodující krok byl již dávno učiněn; jakkoli občas přirovnáváme stav izolovaných přírodních národů v nedostupných pralesích k rajskému stavu lidstva, nacházíme i u nich již pokročilý stupeň zmíněného úpadku.

    Na druhou stranu trvá tento stav z velké části dodnes --- stačí se porozhlédnout po obrazech bohů všech možných náboženství a vyznání a poptat se věřících, nakolik se jejich představy od těchto obrazů liší, abychom zjistili, že nesmírné množství lidí naší osvícené doby setrvává vůči Bohu v představách, které měl už vikingský válečník o svém Odinovi nebo řadový babylónský rolník o králi bohů Mardukovi. Významný rozdíl oproti dřevním dobám lidstva najdeme v poměru množství těch, kdo lpí na starých představách, a těch, kdo se od nich osvobodili nebo alespoň začali osvobozovat, a v možnosti přihlásit se k posledně jmenované skupině bez nebezpečí ukamenování či upálení --- alespoň ve většině zemí světa. Oba tyto výdobytky jsou výsledkem neúnavné výchovné práce Boha s lidstvem.

    Na počátku výchovné cesty stojí Bůh, který je v lidských představách opředen nesčíslnými podmínkami, jež musí splňovat, aby byl uznán za božskou bytost. Na konci cesty má stát Bůh ve své podstatě, skutečný a bezpodmínečný, to znamená takový, jaký opravdu je. Podmínky kladené na Boha musí tedy být krok za krokem zbourány, učiněny neudržitelnými. To ovšem nedokáže Bůh sám --- Bůh může podnítit nový poznávací krok, ale provést tento krok může jen člověk; Bůh se může zjevit způsobem, který odporuje dosavadnímu bohosloví, ale člověk musí toto zjevení správně zhodnotit. Číhá na něj přitom dvojí nebezpečí --- jednak že zůstane vězet ve starých představách a nové zjevení bude prožívat jen jako zevní otřes, jednak že se sice zbaví starých představ, ale nebude schopen vybudovat si nové a odvrátí se od Boha zcela. Ani jedno z obou zblouzení však není definitivní. Šanci zbavit se starých předsudků o Bohu nebo najít nečekaně Boha uprostřed bohaprázdnoty dostáváme znovu a znovu, jak Bůh ve svém sebezjevování pokračuje --- se stále větší důrazností a silou.

    Snad nejlepší příklad takového poznávacího kroku nám nabízí biblický příběh muže jménem Jób. Ten se obrací proti nejzakořeněnějšímu z lidských bohoslovných předsudků, že Boží přízeň se musí projevovat v pozemském štěstí, nebo dokonce že důkazem Boží existence je hmotný blahobyt bohabojných. Tuto představu nacházíme doloženu například v českých slovech ,,bohatý`` a ,,nebohý`` --- bohatec měl přízeň bohů, nebožák nikoli. Z této představy vychází i Jobův příběh: Jób je bohatý v původním smyslu slova, tedy jednak má mnoho pozemských statků, jednak je bezúhonný a ctí Boha. Na popud Pokušitele jej však Bůh nechá všech statků zbavit --- Jób musí během okamžiku vyslechnout proslulé ,,Jobovy zvěsti`` o zkáze dobytka a úrody, o vybití čeledi, o smrti svých dětí. Nakonec je i on sám zasažen těžkou nemocí.

    Tato ,,apokalyptická`` předehra však tvoří jen nepatrnou část biblické knihy nesoucí Jobovo jméno; naprostá většina textu je věnována rozhovoru trýzněného Jóba se čtyřmi přáteli, jehož námětem jsou právě otázky o vztahu mezi bezúhonností a blahobytem, o možných projevech Boží přízně a nepřízně, o právu či neprávu bohabojného člověka na pozemské štěstí. Teprve v pěti posledních z celkem dvaačtyřiceti kapitol se odehrává opravdová ,,apokalypsa`` --- sám Bůh se chopí slova, postaví Jobovo utrpení do kontextu všehomíra a rozpoutá zjevení, o němž Jób posléze prohlásí: ,,Znával jsem Tě jen z doslechu, ale nyní jsem Tě spatřil vlastníma očima.`` Závěrečný šťastný konec, kdy se Jóbovi vrátí všechno bohatství ve dvojnásobném množství a kdy se mu narodí nové krásné děti, je už jen útěšným dodatkem pro čtenáře, kteří nebyli schopni učinit Jobův krok a zůstali na úrovni jeho rozmlouvajících přátel. Jób sám totiž už předtím pochopil, že bohatství nesouvisí s Bohem; proto také novou hojnost nezakládá Boží zásah, nýbrž sbírka Jobových přátel a příbuzných.

    Méně výpravně, ale se stejnou radikalitou se obrací biblická kniha proroka Jonáše proti předsudku, že Bůh je vázán na svá dřívější rozhodnutí. Lidé vycházeli z čehosi, co by se dalo nazvat obchodní spolehlivostí božstva --- od bohů vyžadovali závazné přísliby, uzavírali s nimi smlouvy a trvali na jejich splnění. Podle této představy byla posuzována i míra spojení s božstvem --- od člověka, který stál vnitřně blíže bohům, se očekávalo, že jejich úradky dokáže sdělit a tím dopodrobna činnost božských bytostí předpovídat. Ve Starém zákoně najdeme tento předpoklad například v pravidle pro posuzování proroků: ,,Promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin.`` (Dt 18,22). Nikdo nepřipouštěl možnost, že by Bůh vyslovené slovo mohl vzít zpět --- a právě to se událo proroku Jonášovi.

    Ten byl Bohem vyslán zvěstovat zkázu městu Ninive za zlé skutky, které páchali jeho obyvatelé. Nejprve se svému poslání zpěčoval, ale nakonec ho Bůh donutil, aby do Ninive skutečně došel a pronesl Boží kletbu. Ninivané se zhrozili, začali se kát ze svých činů a obrátili se na cestu dobra. Bylo však objektivně pozdě --- obyvatelé města přece věděli už dávno, že jejich konání je zlé, a měli už nespočet možností se polepšit --- a v rámci zachování pořádku muselo nyní nastoupit exemplární božské potrestání. Navzdory všemu očekávání však nenastalo --- Bůh se nad Ninivany smiloval a upustil od zkázy města. Jonášovo proroctví zůstalo nesplněno a on stál před světem jako falešný prorok. Jonáš činí Bohu výčitky a přeje si zemřít, ale Bůh se na něj v závěrečném slově obrací: ,,Nemělo by mi snad být líto Ninive, v němž je více než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je tolik dobytka?`` Boží lítost nad světem je pro něj důvodem, aby porušil své vlastní rozhodnutí, znevážil svůj vlastní majestát.

   Právě starozákonní prorocké knihy jsou výborným svědectvím o tom, jak se Bůh sám znovu a znovu chápe iniciativy, aby boural předsudky, které o něm lidé mají. Proti archetypické představě boha jako nekonečně mocného člověka bojuje tím, že jednak popsaným způsobem zpochybňuje svou nekonečnou moc a jednak stále opakuje zákaz, aby jej lidé spojovali s lidskými obrazy. Obé je provázeno otřesy a katastrofami, které --- jak jsme si ukázali --- ke zjevení neoddělitelně patří a které jsou tím mohutnější a otřesnější, čím nevhodněji a čím pomaleji člověk na zjevení reaguje.

    S poslední knihou Starého zákona je zjeveno vše k tomu, aby pozorný čtenář nemusel už nikdy upadat do dávného bludu, že Bůh je bytost obdobná bytostem pozemským, jen navíc vybavená nadpřirozenou mocí. Hrozí však ještě jedno nebezpečí: Člověk, který sice pochopil Boží abstraktnost vůči světu, ale přesto touží Boha v myšlenkách pevně uchopit, by mohl hledat jistotu poznání Boha v konkrétních pozemských skutečnostech --- v pokynech, které Bůh člověku dal, ve svatých písmech, která zrcadlí Boží působení, v tradici, která vyrostla z vyprávění těch, kdo byli Bohu blíž. Pak by ovšem na místo hledání Boha nastoupil pocit jistoty, že Boha sice najít nemůžeme, ale vše, co může být nalezeno, je obsaženo ve zjevených pokynech, ve svatých písmech, v tradici.

   Aby zabránil tomuto poslednímu nebezpečí, musí Bůh, který svým zjevováním vedl lidi stále blíže k sobě, nyní toto zjevování sám zpochybnit. Dosud znejišťoval lidské představy o své bytosti tím, že boural ty, které lidé měli, a zakazoval ty, které mohli mít. Jediná jistota o Bohu, kterou lidé mohli najít v zevním světě, byla právě tato výchovná metoda. Aby se novým předsudkem nestala ona, porušuje Bůh vlastní přikázání nezobrazitelnosti a sestupuje na zem v Ježíši Kristu.

   Bůh, který žil mezi lidmi na zemi jako člověk se vším všudy, který trpěl a zemřel na kříži opuštěn a zrazen, už nemůže být považován za nadlidskou bytost ve smyslu starých pohanských představ, protože mu chybí vše, co by ho mělo odlišovat od obyčejného člověka; nemůže být ani transcendentním Bohem, který vydává neotřesitelné zákony a přikázání, protože sám meze svých zákonů překračuje z lásky k trpícím; nemůže však být ani nezávazným filosofickým božstvem, protože svým sestupem do pozemského světa porušuje neutralitu nezávaznosti. ,,Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili,`` říká svým následovníkům. Boha v jeho úplnosti si ani nadále nesmíme představovat jako člověka, ale v každém člověku můžeme najít Boha. Bůh se stal lidským zjevovatelem Boha, svým vlastním prorokem --- jediné pozemsky konkrétní zjevení Boha, které odpovídá jeho skutečnosti, je zjevení Boha v člověku, v jeho nitru a v jeho konání.

   Boží prázdnota a Boží plnost

   Bůh odhalil člověku nicotnost jeho iluzí o Bohu; všechny představy oděné do pozemských forem nebo myšlenek jsou zbořeny. Mohlo by se zdát, že tím je Boží zjevení uzavřeno --- leč nikoli, tím právě teprve začíná jeho nejnapínavější část. Bůh sice zjevil všechno, čeho bylo třeba, ale to ještě neznamená, že člověk už všechno zjevené pochopil. Již jsme zmínili, že pozemské představy o Bohu, které byly namístě v dávných pohanských dobách, v myslích mnoha našich současníků přežívají. Z lidí, kteří již staré představy překonali, podlehli mnozí prozměnu druhému zmíněnému nebezpečí --- Boha odsunuli do transcendentní nepoznatelnosti a svou touhu po pevném bodě ve vesmíru promítli do svatých písem, do mravních pravidel, do náboženských dogmat. Boží sebezjevování nemůžeme považovat za ukončené, dokud tyto dva druhy předsudků nevymizí.

   To však nemůže zařídit Bůh sám --- je odkázán na lidskou spolupráci. Člověka k ní může stále novými zjeveními jen pobízet, ne však donutit. Až jednou lidstvo přemůže naivně pohanské či transcendentálně dogmatické představy o Bohu, dospěje tam, kde se ocitlo Boží zjevení smrtí Ježíše Krista na kříži. Pokud v Ježíši Kristu, jak nám o něm vyprávějí evangelia, žil mezi lidmi opravdu Bůh, který vedl svatý lid Starého zákona, a pokud byl opravdu tento Bůh nakonec potupně popraven těmi, které sám stvořil, pak člověk nemůže od Boha čekat nic z toho, co od něj lidé dříve očekávali. Člověk, který toto zjevení vidí a přitom si Boha i nadále představuje starým způsobem, musí buď význam Ježíše Krista bagatelizovat, nebo --- vědomky či nevědomky --- obelhávat sebe sama. Kdo vezme Ježíše Krista jako zjevení jediného Boha vážně, ten pozbývá všech zevních Božích jistot a na místě, kde se mu dříve otvírala pevná Boží náruč, zří zející propast. Ocitá se sám uprostřed vesmírné prázdnoty, je bez Boha ve starém smyslu, to znamená, že je-li upřímný sám k sobě, stává se vůči dosavadnímu náboženství bez-božníkem, ateistou.

   Tento stav však není cílem, nýbrž jen přechodnou zastávkou na lidské cestě k Bohu. Boží zjevování nekončí smrtí Krista na kříži, ale pokračuje zmrtvýchvstáním. Při tom se ovšem charakter Božího zjevení zcela mění --- zatímco pozemskou existenci Ježíše Krista a jeho smrt na Golgotě můžeme považovat za doloženou historickou událost, zmrtvýchvstání se jednak nedá zevně dokázat ani vyvrátit, jednak jako pouhá historická událost vůbec nedává smysl. Kdyby se totiž zmrtvýchvstání bylo událo stejným způsobem jako Ježíšova smrt, posunulo by nás zpět do stavu, v němž jsme byli před Ježíšovou cestou na Golgotu. Jeho smrt na kříži by byla prostě vynulována, a celá Boží cesta do pozemského světa by byla nesmyslná. Rozhodující složka zmrtvýchvstání tedy nemůže ležet v zevním světě --- i kdybychom měli skálopevné přesvědčení nebo dokonce historické důkazy, že Kristus vstal z mrtvých, nebylo by nám to k ničemu, kdybychom nenašli zmrtvýchvstání mimo zevní svět, to znamená ve vlastním nitru.

   Zmrtvýchvstání je tedy správným pokračováním Božího zjevení poté, co člověk ztratil všechny zevní jistoty o Bohu. V dávných dobách se Bůh zjevoval v burácejících živlech, v nebeských úkazech, v blahobytu bohabojných a v uboženství bezbožníků. Potom sám zjevil nevhodnost takového zjevování, odsunul se do vzdálených nebeských sfér a lidem nechal svatá písma, dogmata a přikázání. Ta však zastarala příchodem Ježíše Krista. Po jeho smrti na kříži už nezůstalo člověku ze starého Boha nic. Zmrtvýchvstání však oplodnilo lidskou duši, aby se z ní zrodil nový Bůh --- Bůh, který už neburácí v živlech, nerozdílí hodným laciné odměny a nehodným exemplární tresty, nevydává přikázání a nelpí na tom, aby byl s pompou uctíván; Bůh, kterého člověk prožívá ve vlastním srdci, když usiluje o poznání pravdy, o nalezení souzvuku s druhými lidmi, o dobro bez nároku na protislužbu; Bůh, kterého uznává jen ten, kdo ho uznává dobrovolně.

   Celé duchovní dějiny lidstva se z tohoto hlediska rozpadají na dvě hlavní období. V prvním z nich se Bůh zjevuje v zevním světě, a člověk toto zjevení prožívá nezřídka jako hrůzy a katastrofy, protože kousek po kousku zaniká jeho dosavadní svět. Přelom nastává v okamžiku, kdy zaniklo všechno, co zaniknout mohlo --- Bůh se nadále může zjevovat už jen v člověku a mezi lidmi, a všechno, co Bůh nebo člověk od této chvíle učiní, je společným dílem Boha i člověka.

   Nyní se nám bezděky připomíná kniha, která rozpoutala všechny tyto úvahy --- Apokalypsa. Události zkázy, jež poslední kniha Bible popisuje, se stupňují až k zániku všeho, co mohlo zaniknout. Vyvrcholení nalézáme ve 20. kapitole, kdy ,,zmizela země i nebe a již pro ně nebylo místa`` (20,11) a ,,smrt i podsvětí byly uvrženy do ohnivého jezera`` (20,14) a s nimi každý, ,,kdo nebyl zapsán v knize života`` (20,15). Jen to, co je zakotveno v opravdové věčnosti, co se neopírá o zemi ani o nebe a co není spjato se smrtí ani s podsvětím, tedy jen to, co není vázáno na pomíjivé skutečnosti vnějšího a vnitřního světa, přežije tento okamžik.

   V prázdnotě, která povstala tím, že ,,vše, co bylo, pominulo`` (21,4), se objevuje ,,nové nebe a nová země`` (21,1). Apokalypsa zde navazuje na samý počátek Bible, kdy Bůh jako první čin ,,stvořil nebe a zemi`` (Genesis 1,1). Toto staré nebe a stará země nyní zanikly, a na jejich místo nastupuje nové stvoření. ,,Hle, všechno činím nové`` (21,5), vyhlašuje bytost sedící na apokalyptickém trůnu, od níž nové stvoření vychází. Trůnící se nám představuje jako ,,alfa i omega, počátek i konec`` (21,6), což je titul, kterým se na počátku Apokalypsy označuje všemocný Bůh (1,8), na konci ale člověk Ježíš, ,,potomek z rodu Davidova`` (22,13 a 16). Druhé stvoření už není jen dílem kosmického Logu, Božího Slova, které v Ježíši přebývá; pozemská osobnost Ježíšova se na něm podílí právětak, protože mezi oběma už není rozdílu.

   Cestu, již Apokalypsa obrazně popisuje, prodělává celé lidstvo, ale též každý jednotlivý člověk. Jako dítě nejprve žije ve fungujícím a Bohem proniknutém světě, podobném pohanským představám našich dávných předků. Postupem času zažívá Boží odhalení, která mu bolestivě bourají jeho představy, až jednou nastane okamžik, kdy zaniklo všechno, co zaniknout mohlo. Nechce-li člověk zavírat před touto skutečností oči a sám se obelhávat příjemnými iluzemi, má na vybranou buď se zcela vzdát Boha i jakéhokoliv objektivního smyslu bytí, nebo nechat vyrůst nového Boha ve svém vlastním srdci. Zanikl starý svět, jejž bez lidského přičinění stvořil a řídil Bůh; nový vzniká působením člověka, naplněného Bohem.

   Apokalypsa je obrazovým průvodcem, který nám byl na naši cestu dán. Všechna strádání a všechny katastrofy, které nás v životě potkávají, nalezneme obrazně popsány i v Apokalypse, na jejímž konci na nás kývá i obraz budoucího přebývání s Bohem --- nový Jeruzalém. Apokalypsu nám však dal ještě starý Bůh, působící v zevním světě a vyjadřující se prostřednictvím hmatatelných svatých knih. Čím dále postupujeme na cestě, kterou nám Apokalypsa ukazuje, tím více blednou její obrazy. Jako dříve zjevování Boha v zevním světě čím dál tím více znejišťovalo všechny představy o Bohu, tak nyní zjevování Boha v duši znejišťuje obrazy vnitřního vývoje. Apokalypsa nás vede do hájemství, v němž už sama ztrácí smysl.

   Staré předsudky o Bohu musí zmizet, chceme-li si jakožto moderní lidé Boha zachovat. Apokalypsa se musí rozplynout, chceme-li jít cestou, již nám ukazuje. Je tomu podobně jako s mýdlem: Chceme-li se mýt, musíme počítat s tím, že mýdla při mytí ubývá, a že jednou přijde chvíle, kdy se úplně vymydlí. Ano, je možné si mýdlo zachovat v původní kráse --- pak ale musíme zůstat neumytí.

Okruh a střed 2000/3