Co se potřebuje naučit žena
Ing. Eva Pechancová

"Byla jedna princezna a již třetím rokem sloužila v zakletém zámku starému černokněžníkovi, který ji tam unesl."
    "Byl jeden rytíř, který přijel do neznámého města a zamiloval se tam do obrazu spanilé princezny. Když zjistil, že byla unesena zlým černokněžníkem, rozhodl se, že ji zachrání a vezme si jí za ženu."

   Tolik úryvek z pohádky, ve které je možné najít mnoho paralel s naším reálným životem. V našem případě zde máme princeznu - ženu, která čeká na svoji záchranu a rytíře - muže, který se vydal zdolat mnoho překážek, aby vysvobodil krásku, kterou zahlédl na obraze a oženil se s ní. Každý z nás vidí v pohádkách něco jiného. Mne zajímalo podívat na chování mužů a žen, na mužské a ženské principy. Moje kamarádka v pohádkách objevila zase jinou metaforu. Každý z nás je králem či královnou svého království, to znamená života. Daří se nám podle toho, jak dobře umíme kralovat a jaké zákony vydáváme pro své království.

   Na začátek bych ráda objasnila, že pro mě žena i muž jsou jedinečné bytosti a nejlepší cestu vidím v tom, že začneme postupně nastolovat rovnováhu ženského a mužského principu. Neboli, že žena a muž se naučí každý dobře vládnout svému království - životu, který bude obsahovat oba principy. Ano, mám pocit, že v tuto chvíli zde obecně převládá mužský princip, ale situace se nevyřeší, budeme-li si my ženy myslet, že ženský princip to teď zachrání. Vše je pravděpodobně dáno historickým vývojem a možná jsou za tím vyšší souvislosti, které teď neznáme. Nevím, zdá se mi však, že všechno, co se teď děje, nás nabádá k učení se rovnováze. Dále bych ráda řekla, že vše, co budu psát ve svých článcích, je můj úhel pohledu, který nevydávám za jedinou pravdu. Ráda se od čtenářů dozvím tu jejich pravdu - jejich úhel pohledu. Dnes se zaměřím na část toho, co by se podle mě měla učit žena a příště se podíváme na muže.

   Velmi dobře si pamatuji, jak jsem dlouhé roky čekala na "svého rytíře". Byla jsem přesvědčená, že až se konečně potkáme spolu - ti praví dohromady, tak bude můj život konečně šťastný. Po několika vztazích jsem jednoho dne začala tvořit krásný partnerský vztah se svým nynějším mužem, do té doby mým dlouholetým přítelem.

    Nebudu vás napínat, s mým štěstím se nic nezměnilo a všechno bylo skoro jako dřív. Jen jsem se začala učit, co to znamená s někým velmi blízce žít a vše, co s tím souvisí. Po období zamilovanosti se jak jinak vyklubaly mé staré známé problémy, o kterých jsem si tajně myslela, že by třeba mohly zmizet a že se samy vyřeší, když potkám "toho pravého".

   Abyste neměli zkreslenou představu, rozhodně jsem nebyla ženská, co vysedává v koutě, pláče, je ošklivá a vůbec si neví rady se životem. Spíše jsem budila dojem nezávislé ženy, která vše zvládá, radí ostatním, umí se o sebe postarat, třeba i v cizině apod. Když se upřímně nyní podívám na sebe za poslední rok, tak docela žasnu. Nikdy bych si totiž nemyslela, že mám tolik typických ženských vlastností. Že umím žárlit, být závislá a hrát různé manipulující hry. Uklidnilo mě, že jsme na tom velmi podobně všichni a lišíme se jen v míře ochoty si to přiznat. Rozhodla jsem se, že pro sebe najdu způsob, jak ve svém království nastolit nové zákony, které se mi budou víc líbit. Háček byl trochu v tom, že to vyžaduje být upřímní sami k sobě a měnit se. Co si budeme povídat, rozhodně jsem se domnívala, že tyto dvě vlastnosti ovládám více…

   Vrátíme-li se k pohádce, tak princezna tam určitě stále ještě sedí a slouží zlému černokněžníkovi. Moje kamarádka říká, že se vždycky divila, že princezny něco neudělaly - třeba popadly pánev v kuchyni, praštily starého pána do hlavy a utekly samy (myslím, že skoro ve všech pohádkách by se nějaká ta šance našla). Princezny prostě čekají na své prince a jsou bezmocné. Rozhodně se nedá říci, že mají život ve svých rukou, spíše jsou dost závislé na rytířích, kteří za ně div nepoloží život, než je vysvobodí (no, někteří kvůli tomu i umřou). Taky je důležité si všimnout, že princezna by měla být krásná, těžko by se rytíř zamiloval do ošklivého obrázku a pak se vydal neznámo kam. Koneckonců ideál krásy ženy má a měl ve společnosti vždy své důležité místo.

    No a jak je to v životě. Nevím, jak ve vašich, já zjistila u sebe mnohé paralely s pohádkovou princeznou. Problémy, které jsem nechtěla řešit jsem tak trochu přehazovala na svého partnera - třeba, když se mi nepodařilo vydělat dostatek peněz, partner ochotně zapůjčil a ještě byl smutný, že se mi nedaří. Očekávala jsem, že nebudu muset říkat nahlas, co potřebuji, že přece láska je všemocná a naučí mého muže číst mé myšlenky (ostatně princezny často stůňou a všichni se snaží přijít na to, co jim je). A pak se divila, že věci samy nepřicházejí. Nebo jsem objevila (již podruhé, poprvé coby dítě…), že opravdu dobrou zbraní je pláč. To obměkčí každého a trochu vám to pomůže, abyste za svou životní situaci nemuseli vzít celou zodpovědnost (šíleně smutná princezna to uměla dobře). Nebo jsem jednoduše předpokládala, že důležitá rozhodnutí mohu nechat na druhých, že k tomu nejsem dostatečně kompetentní (ostatně být královnou a přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí je fuška, princezna jen vydává rozkazy).

    Líčím to schválně trochu přiostřeně, je jasné, že většina z nás to dělá nevědomě, ale není to žádná omluva. Zjistila jsem, že když jsem si tohle začala uvědomovat, tak se mi nejdříve nechtělo měnit se. Být závislá je vlastně docela příjemné. Partner to dělá v jiných oblastech také, takže to do sebe celkem kompatibilně zapadá, proč tedy něco měnit?

    Protože každý z nás, žena i muž jsme odpovědní za naplňování svého života. Podle mě má každý z nás své sny, cíle, kterých chce dosáhnout. Není to však jednoduché a tak mnozí z nás nepřekonají situace reálného života, svojí lenost či neochotu růst a měnit se. Raději na své sny zapomenou. Ochudí tím však nejen sebe, ale i ostatní, kteří se od nich mohli mnoho naučit a použít jejich zkušenosti ke zrealizování svých snů. Tak nějak všechno se vším souvisí (kdyby pan Přikryl byl líný a nezaložil webovskou stránku www.dusecz.com, tak bych neměla jedinečnou šanci tady sedět a několikátou hodinu se učit, jak napsat srozumitelně a čtivě to, co chci… a kdybych já nenapsala článek, tak…). Jsme-li tedy závislí na druhých ve smyslu, že nepřebíráme zodpovědnost za svůj život, těžko potom zrealizujeme své sny, malé i ty velké. Potřebujeme být silní a jít krok za krok, cíl za cílem. Jistě můžeme mít slabé chvíle a tulit se navzájem v náručí, ale neměl by to být všelék a stálé řešení.

    My ženy se podle mě nejvíc potřebujeme naučit být zodpovědné za svůj život ve smyslu realizování našich snů a představ o životě, ne jen se realizovat ve vztahu s partnerem, pro partnera či pro děti (promiňte děti zatím nemám, ale přijde mi to tak). Potřebujeme se naučit jak chytře dosahovat svých osobních cílů - jenom skrz emoce a pocity se to nedá, rozumové uvažování je stejně důležité (někdy to i znamená se vyznat v diplomacii a politice). Rozhodně tím však nemyslím hraní manipulativních her a lstí, abychom dostaly své. Důležitá je upřímnost a čistota našeho jednání.

    Když jsem v posledních měsících občas plakala, uvědomovala jsem si, že přesto všechno v koutku duše čekám, že přijde můj rytíř a zachrání mě, že to nebudu muset udělat sama. Pláču teď mnohem méně a nacházím v sobě sílu řešit problémy sama a jít přes překážky. Začala jsem sama za sebe realizovat své projekty. Když si nevím rady, tak si vlezu dovnitř do sebe a tam je moudrý hlas, který mi vždy poradí, co dělat. Když se cítím sama, tak si po chvíli musím přiznat, že neumím věnovat pozornost sama sobě. Že potřebuji potvrzení od partnera o mé důležitosti a hodnotě. Ale on tu nemůže být pořád, potřebuje čas a energii sám pro sebe a své cíle (tím neříkám, že v dnešním modelu rodiny nemají muži dost času sami na sebe). Zrovna tento týden jsem sama doma a můj muž odjel na kurs. Nejprve mi bylo smutno, jenže jsem věděla, že mám velkou příležitost. Mít čas sama pro sebe, radovat se z toho, co se mi daří, pracovat na svých projektech a svojí hodnotu zakládat na tom, co dělám a ne kolik pozornosti mi kdo věnuje.

   Pro muže je velmi důležité, aby se naučili být rovnovážně lhostejní. Nejsou zodpovědní za naše nálady, nemusí umět číst naše myšlenky. Potřebují nás nechat být, ať si klidně popláčeme, abychom pak měly šanci si své situace vyřešit samy. Co to však znamená být rovnovážně lhostejní? To v žádném případě neznamená být chladní, ba naopak velmi naladění! Jen tak totiž budou muži schopni skrz pocity rozeznat, kdy opravdu potřebujeme na chvíli obejmout a kdy nás nechat být a neřešit nic za nás. Lhostejnost a naladění musí být v rovnováze.

    S mým partnerem se to učíme zkušenost od zkušenosti, jinak se to ani nedá. Nikde nenajdete recept, jak poznat, kde je ta hranice. Od mužů však tento způsob společného růstu ve vztahu vyžaduje otevřít své srdce a cítit (o tom budu psát příště). Někdy si popláču, začnu hledat řešení a pak poprosím svého muže, aby mi naslouchal, jestli mu sedí to, co jsem si porovnala dohromady. A nebo potřebuji jen obejmout, na chvíli se zastavím, načerpám sílu a vydávám se dál. Jindy ho požádám o pomoc a skrz kladení otázek se lépe dostávám k řešení (každý pár je schopen si najít svůj způsob - my třeba používáme k řešení věcí systém "Mandala života", který má jeden ze svých kořenů v kineziologii a pomáhá k vědomému zpracovávání si svých lekcí a nastolování rovnováhy v životě - opět skrze práci na sobě a konkrétní změnu jednotlivce).

    Samozřejmě v okamžiku, kdy se řeší vztahové věci, tak je to všechno složitější, ale pro mě jako pro ženu je důležité vědět, že jsem zodpovědná za svůj život - nálady, problémy, emoce, situace a pak i vztahové záležitosti se řeší efektivněji.

    Tak. Tolik střípek z království ženy - co je důležité, aby se učila. Příště se podíváme, co se potřebují učit muži; co se může stát ve vztahu, když se my ženy zachráníme ze zakletého zámku samy; jak může vypadat vztah, kde je muž i žena králem svého království a spolupracují aj. A protože nic není černobílé a všechno se vším souvisí, nezbude nám všem, než abychom celý život ve vztahu i mimo něj objevovali sami sebe a svůj úhel pohledu. Přeji nám všem, ať se nám to daří jemně, bezpečně a v rovnováze.