Monology - Jedenácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Lásko,
kdo vlastně jsme?
Spolucestující, přátelé nebo snad ještě něco víc?
Kým jsme už v tomto Vesmíru byli?
Co bylo jenom životů a co bylo našich rolí?
Zapomeň na všechny,
nejsou podstatné.
Podstatný je náš návrat domů.

Naše vzpomínky
jsou součástí paměti Vesmíru.

Jsou chvíle,
kdy nemám chuť mluvit ani přemýšlet.
Spočívám ve vnitřním průzračném Tichu
a jenom jsem.
Vím, že s každým mým slovem
a s každou mou myšlenkou rozbíjím Jednotu,
kterou zažívám.
Tak si utkáváme závoj Máji,
světa našich abstrakcí,
který překrývá nádhernou Skutečnost kolem.

Pokud použiješ rozum,
bude se Ti zdát paradoxní spousta událostí,
která se odehrála a odehrává mezi námi.
Pokud použiješ srdce,
zjistíš, že vše sleduje jen přirozený proud událostí,
který nás svedl dohromady
a teď nás společně někam nese.
Máme se mu bránit?
Myslím si, že ne.
Nechejme se unášet tímto proudem.
Nic víc.

Bezbarvá a průzračná prázdnota
by se nezměnila v nádherné barvy duhy,
které jsem spatřil nedávno nad vaším domem,
kdyby nebylo zářícího Slunce,
deště se sněhem a mých očí, které to sledovaly.
Všechno souvisí se vším.
Nemůže být jedno bez druhého,
protože vše je nedělitelný Celek.
Nic nemůžeš od sebe oddělit - ani mě od Tebe.

Když není spatřováno štěstí,
nezahlédneš ani neštěstí.
Sáhneš-li po radosti,
musíš obdržet i smutek.
To je zákon protikladů.

Paradoxem nazýváme konflikt Skutečnosti
s naším očekáváním založeným na logice.
Pokud odložíš očekávání,
ponoříš se do proudu spontánnosti
a necháš události, aby samy plynuly,
paradoxy zmizí jako jarní sníh.

Radost z radosti druhých
je výsadou moudrých.
Radost z utrpení druhých
je výsadou hlupáků.

Moudrost je stav nesobecké mysli
nezávislý na převzatých vědomostech.

Svou mysl můžeš udržet čistou
uprostřed nejrušnějšího města
i ve společnosti zlých lidí.
Pokud to ještě neumíš,
zkus ji zase pročistit v horách,
třeba na břehu známé horské říčky nad vodopádem,
nebo u huculských koní.

Otevři své srdce.
Nejdříve jsi ho otevřela svým rodičům,
sestře a příbuzným.
Potom svému partnerovi.
Jednou však otevřeš srdce tak,
že v něm najednou bude dost lásky pro všechny.
Bude jí dost i pro ty,
kteří Ti někdy ublížili.
zrovna tak dost bude soucitu,
který tuto lásku doprovází.
Rádi nosíme masky,
ve kterých si hrajeme na někoho
kým nejsme a zapomínáme na to,
kdo ve skutečnosti jsme.

Zárodky myšlenek nenávisti jsou u toho,
který zažívá záblesky Pravdy,
okamžitě utopeny v přívalu lásky a soucitu.

Vzdálenost mezi lidmi se neměří na kilometry,
ale je závislá na jejich vzájemném vztahu
a na otevřenosti jejich srdcí.
Můžeš být od někoho vzdálená stovky kilometrů,
ale přitom budete "jedno tělo".
Můžeš s někým sedět u stolu,
ale přitom být na druhém konci světa,
že ani nemáš důvod,
abys mu pohlédla do očí.

Bojíme se smrti,
protože nevíme,
kam po smrti půjdeme.
Není to strach z bolesti,
tu jsme přeci zažívali během života mnohokrát,
ale je to strach z neexistence.
Smrt není děsivá,
děsivý je jen náš strach z ní.
Ptáš se, co je tedy smrt?
Smrt není konec života,
ale jeho vyvrcholením.
Neboj se, lásko.
Je to jen zdánlivé odcházení.

Kouzelně modrá obloha
je i za těmi nejtemnějšími mraky.
Opuštěnou
zimní
krajinou
pádí jezdec na bílém koni.

Každý kámen
vhozený do jezera
prohlubuje nehybnost jeho hladiny.

Pamatuj, že v přítomném okamžiku
není minulost ani budoucnost.
V přítomném okamžiku nejsi ani Ty,
protože zmizelo veškeré Tvé myšlení.

Krajina monotónně ubíhá za okny vlaku.
Nehybná kapka vody na skle letí večerní krajinou.
Ticho, které se zrcadlí na dně mé mysli,
je stejné jako Ticho v krajině kolem i v malé kapce vody.
Je stejně živé a stejně nehybné.
Tma ukryla svět,
jen světla domů se zrcadlí v neviditelné řece.

První stupeň cesty za Pravdou je uvědomit si,
že existuje "Řeka života".
Druhý stupeň je plynout s touto řekou.
Třetí stupeň je být řekou.
Čtvrtý stupeň je - Řeka života.
Pátý stupeň - beze slov.

Vyčerpání energie ega není prohrou,
protože mizí ten,
kdo prohrává.

Nechci být zlodějem srdcí,
ale kradu každou příležitost být s Tebou.
Řekni, co je horší?

Vše, co vzniklo, je pomíjivé a zaniká.
To platí i pro kytici šípků ve váze na mém stole.

Zavírám oči a na křídlech vzpomínek
oba uleháme do krásné rozkvetlé horské louky.
Jasně cítím vůni čerstvě pokosené trávy,
chladivý dotek větru ve vlasech
a hřejivé sluneční paprsky.
Oči neotevřu, i když mi jeden Tvůj pramínek vlasů
seběhl po tváři až ke rtům.
Slyším jasně zvuk koňských kopyt,
jak se proplétá zvukem horského potoka
a na jazyku mi hořkne vůně koní.
Vytvořil jsem si naprosto věrnou a krásnou iluzi,
ale kdo je ten, kdo ji zažívá?

Chtěl bych se ponořit do řeky Tvých vlasů,
dlaní a prsty vnímat její vlny
a na tváři cítit její nekonečnou hebkost.
Chtěl bych očima pít její barvu
a nechat se hluboko pronikat její jemnou vůní.
Chtěl bych se navždy ztratit v řece Tvých vlasů.

Tyrkysová obloha se sněhovými mraky
a ledově bičující vítr.
Jezdci na překrásných koních
a Tvůj nenapodobitelný usmiřující úsměv.
Věci se řeší samy,
tak jak to má být.
Nemám žádná přání
a žádná očekávání.
Alespoň pro tuto chvíli
jsem vstoupil do "Proudu".
Co bude zítra, nevím.

Díky našemu poutu se budeme lásko
vracet na tento svět tak dlouho,
pokud oba nezjistíme,
že žádné pouto nikdy neexistovalo,
že nikdy nebylo Tebe ani mě,
ani nikoho jiného,
že byla pouze jedna jediná Skutečnost,
nezrozená, nekonečná a věčná.
Řeka života.