Monology - Čtrnácté zrcadlení
Jaromír Nemastil

Na samém vrcholu
s hlavou blízko mraků
nehybně jsem roky seděl
jako součást hory.
Až jednou,
bez mého přičinění,
zůstala jenom hora
sama.

Pozoruješ-li svět kolem sebe
zjišťuješ, že se protiklady spontánně mění.
Budeš-li zažívat lásku,
musíš počítat s tím,
že se setkáš s i lhostejností.
Nechceš-li, aby na Tebe protiklady působily,
vystup nad ně,
ale nade všechny,
na to nezapomeň,
a to tak,
že se staneš jejich nezúčastněným svědkem,
bez ulpívání.

Strach, obava, lítost nebo úzkost
jsou jevy, které doprovází Tvé ulpívání.

Rozervané hory, domky
a chrám s borovým hájem.
Kamenitá prašná cesta, most
a řeka běžící krajem.
I hlučný volský povoz
a jemný zvuk flétny poutníkovy
jsou nedílnou součástí nekonečné Skutečnosti - Taa.

Vyrovnat se se zlostí,
nebo s jakoukoliv jinou negativní emocí, lze tak,
že se pokusíš uvědomit si energii,
která v této emoci je.
Tato energie je naprosto neutrální.
Není ani dobrá ani špatná.
Pak tuto energii nasměruj do emoce opačné.
Například energii ze zlosti do lásky.
Rozhodně emoci nepotlačuj.
Nezničíš ji.
Jen nahromadíš energii
a ve Tvé psychice vznikne velké napětí.
Lepší je vstupovat do pozice nezúčastněného svědka
a zlost si uvědomovat jako objekt.
Jak?
Tichým vnitřním tázacím postojem
tohoto svědka hledat:
"Kdo je ten, který si nyní zlost uvědomuje?"

Jak žít v Pravdě?
Žij v přítomnosti,
naprosto přirozeně a obyčejně.
Jako pták ve větvích stromu,
jako kámen na dně horské říčky,
jako trs trávy v ohradě huculů na Janově hoře.
Na šedivé obloze,
nad šedivou hladinou,
za soumraku
šedivá volavka v letu.

Modrá obloha s bílými mraky
a kvetoucí stromy.
Můj dech nepozorovaně
plyne s jarním vánkem.
Svěží zelená tráva
s prvními květy kolem mě
a pádící mravenec
na mé nehybné dlani.

Zatímco se řeka koupe v ranní mlze,
kapky rosy zdobí stébla trav
a stromy nad řekou
se mlčky vzpínají k tušenému nebi.
Jak směšné a zbytečné
mi nyní připadají všechny otázky
začínající slovem: "Proč? "

Pokud vnímáš Ticho,
je tu stále ještě ten,
kdo vnímá.
Proto neváhej
a hledej dál posledního pozorovatele.

Byla hledající jako já.
Jemná a vzácná bytost se schopností
rozdávat druhým lásku a soucit.
Jak často jsme spolu diskutovali o smyslu života
o duchovních cestách,
o kterých jsme věděli
nebo je jenom tušili.
U kolika duchovních učitelů jsme spolu seděli,
abychom zachytili něco z jejich zkušeností
z hledání Pravdy.
Jak jsme se potom těšili z drobných úspěchů,
když jsme i my sami
občas zahlédli její záblesky.
Snad jsi měla štěstí
a Tvé já se v okamžiku odchodu
rozplynulo do nekonečného a věčného Ticha,
naplněného boží Láskou
jehož jsi byla vždy nedílnou součástí.
Spíš si ale myslím,
že se vrátíš a budeš opět pomáhat lidem
na jejich cestě za Pravdou,
protože Tvé srdce bylo
srdcem bodhisattvů.

Hledím do krásných a hlubokých očí plných slz.
Bohužel neznám slova,
která by je dokázala osušit.
Ani nevíš,
jak jí toužím říci,
že na dně svého žalu
jednou najde zárodek smíření.
Místo toho jen mlčím a sleduji,
jak se v každé její slze stékající po tváři
zrcadlí celý Vesmír.

Šest kroků k Pravdě

Překroč projevený svět pro neosobní Lásku,
překroč neosobní Lásku pro věčné Ticho,
překroč věčné Ticho pro Prázdnotu,
a nakonec překroč i Prázdnotu samu.
Lásko má, najdi tu, která to vše zažívá
a buď trpělivá,
až zmizíš i Ty.
Neboj se.

Až nebude projevený svět,
ani neosobní Láska,
ani věčné Ticho,
ani Prázdnota,
ani ta, která zažívá,
ani žádná myšlenka, že není nic nikým zažíváno,
pak zůstane jen Pravda sama.