Monology - Ruce
Jaromír Nemastil

Je noc.
Nad hlavou máme nebe plné hvězd.

Držím v dlaních Tvé ruce,
znám je už nazpamět,
Tvé malé ruce s prsty klavíristky.

Kolikrát jsem je v různých dobách takto držel.
Nebyly to však tyto ruce,
ale jen ruce Té,
která mi byla vždy velice blízká.
Někdy byly měkké a sametové,
někdy plné tvrdých mozolů
a jindy staré a vrásčité.

Zavírám oči
a před mým vnitřním zrakem
opět tančí moje malá Gerta s kaštanovými vlasy
svůj bezstarostný tanec.

V zápětí se dívám malým oknem z horské samoty
dolů do zeleného údolí.
Cesta sem k nám je velmi příkrá a kamenitá
a klikatí se svahem jako had.
Tvé ruce něžně spočívají na mých ramenou
a někde docela blízko
slyším smích našich malých dětí.
Obrazy střídají obrazy,
vzpomínka střídá vzpomínku.

Sedíš na pojízdném křesle
a díváš se někam do nitra naší krásné zahrady.
Ruka s knihou
Ti už dávno poklesla do klína.
Skláním se k Tobě
a urovnávám pramínek šedivých vlasů,
který Ti sklouzl do tváře.

Pak všechny obrazy mizí
v bílé milosrdné mlze.
Minulost a přítomnost se potkaly s věčností.
Teď vím,
že nikdy nebylo mezi nimi rozdílu.

Je noc.
Nad hlavou máme nebe plné hvězd.

Držím v dlaních Tvé ruce,
znám je odjakživa,
Tvé malé ruce s prsty klavíristky.