Monology - srnka
Jaromír Nemastil

Při své nedávné návštěvě Benecka v Krkonoších
jsem zažil zajímavou příhodu,
o kterou bych se chtěl nyní s Tebou podělit.
Jako každý rok, tak i letos, jsem pravidelně večer vystupoval po kamenité cestě
na návrší nad Horními Štěpanicemi,
abych odtud pozoroval kouzelné západy Slunce.
Na louce, kolem které cesta vede,
jsem potkával pasoucí se srnku se dvěma malými koloušky.
Snad je to ta srnka, kterou jsme my loni vídávali.
První den jsem je zahlédl na kraji louky u lesa, daleko od cesty.
Když mě srnka zahlédla, zvedla hlavu a ihned odcházela.
Chtěl jsem na ni zavolal, ale jak?
Nic lepšího mě nenapadlo, než zamlaskat.
Zastavila se a začala mě zkrze večerní šero pozorovat,
kolouškové s legračně velkými slechy samozřejmě následovali mámu.
Po několika vteřinách všichni společně zmizeli v lese.

Příští večer jsem je potkal znovu.
Jak mě srnka spatřila, chtěla opět odejít,
ale po mém zamlaskání zůstala stát jako minulý den.
Zůstal jsem stát naprosto nehybný a čekal jsem, co udělá.
Doba vzájemného pozorování se viditelně prodloužila.
Po chvíli opět odešli.

V následujících dnech se vše opakovalo.
Někdy jsem srnku potkal blíž u cesty, někdy dále.
Postupně jsme si na sebe zvykli.
Vždy po zamlaskání se zastavila a pak jsme se dlouze pozorovali.
Cítil jsem, jak se mezi námi narůstá vzájemná důvěra.
Věděla, že jí ani kolouškům ode mě
nehrozí žádné nebezpečí.

Přiblížil se poslední večer na Benecku.
Vystupoval jsem na návrší a vzpomínal na zážitky uplynulých dnů.
Na srnku jsem v té chvíli úplně zapomněl.
Najednou jsem ji uviděl přímo na cestě přede mnou.
Přebíhala z jedné louky na druhou směrem k lesu.
Zamlaskal jsem.
Poznala mne.
Zastavila se s koloušky přímo na cestě.
Znovu jsem zamlaskal.
Přemýšlel jsem, zda se vůbec mohu pohnout?
Odvážil jsem se udělat pár drobných pohybů rukou.
Přestože jsem se pohnul,
srnka s koloušky stála nehybně dál.
Opět jsem zamlaskal.
Pak jsem udělat malý krok směrem k nim, druhý a další.
Najednou jsem si uvědomil,
že stojím od nich ne více než deset metrů.
I přes večerní šero jsem jasně viděl její velké důvěřivé oči,
které mě klidně jakoby s úsměvem pozorovaly.
Zůstal jsem stát.

Věděl jsem, že dál už jít nemohu.
Důvěřovala mi.
Kdybych udělal další pohyb,
zrušil bych nenávratně naší dlouho budovanou důvěru.
Cítil jsem, že s nimi zažívám zvláštní pocit jednoty,
kdy nebylo mezi námi nic,
co by nás rozdělovalo.
Čekal jsem a snad jsem ani nedýchal.

Jak dlouho to vše trvalo, nevím.
Minutu, dvě, nebo tři.
Pak srnka naprosto volně ode mne odvrátila hlavu
a pomalu kráčela loukou směrem k lesu a malí koloušci ji následovali.
Stál jsem jestě dlouho plný dojmů a díval se za nimi
dokud mi všichni nezmizeli
v temnotě
večerního lesa.