Monology - Dvacáté sedmé zrcadlení
Jaromír Nemastil

Pomoc druhým,
soucit s nimi,
a lásku k nim jsou věci,
které se musíme učit,
i když to jsou atributy naší podstaty,
ze které se v každém okamžiku rodíme.

*

Skutečně nezištná pomoc a soucit,
Bodhičitta,
nevychází z ega,
i kdyby bylo sebešlechetnější,
ale z Ticha.
Není to přání pomoci bližnímu,
ale daleko, daleko víc.
Je to Pomoc a Soucit
samy o sobě.
Přišly, protože uzrály jejich příčiny.

*

Myšlenky jsou kameny,
ze kterých si stavíme zeď
mezi námi a Skutečností.

*

Hledal
jsem Tě všude má lásko
a přitom stačilo vejít do mého srdce,
abych Ti byl nejblíže
jak je to jen možné.

*

Srdeční čakram,
jako ohnivý mlýn,
rozemílá na slzy
naše nesplněná přání.



O Jednotě

Nebe a Země se opět spojili.
Zvuk zvonu na věži Děkanského kostela,
zvuk houslí a klavíru,
který se nese nad řekou z domu U koulí,
zvuk podskalského jezu,
smích malých dětí
někde dole pod skalou
a tlukot mého srdce,
zní jako jeden jediný akord.
Nezůstal tu nikdo,
kdo by co hodnotil nebo rozděloval.¨
Loď pluje po řece
stejně jako po obloze.

( Na píseckých hradbách, 13:20, 4.7. 2001 )


Zrcadlení

V aleji pod hradem voní rozkvetlé lípy.
Racek chytající rybu v letu
se zrcadlí na hladině řeky.
Mám pocit, že v ní vidím i obraz
již neexistující Svatotrojické ulice na druhém břehu.
Malebné domky s malými okny a
loďkami přivázanými u schůdků vedoucích k řece.
Vidím i rybářské pruty
nahozené přímo z otevřených oken,
malé pokřikující kluky
a velký akát dodnes stojící u kamenného mostu.
Zadul vítr a rozčeřil hladinu řeky,
zmizel obraz racka
i všechny moje vzpomínky.

( V lipové aleji pod píseckým hradem, 10:15, 5.7. 2001)


O hvězdách a kopretinách

Sedím na kopci
vysoko nad městem.
Slunce právě zapadá
v červeném závoji mraků
a tam dole - září zlatonosná řeka.
Zvedá se vítr.
Přichází noc
a bílé kopretiny kolem mě,
stejně jako já,
čekají na první hvězdy.
Jak Ti mám říci,
že mi moc scházíš,
že i krásná rána
jsou bez Tebe tak prázdná ?
lásko, snad jedině mlčením.

( Na kopci u Ameriky, Písek, 20:30, 3.7. 2001 )


Sluneční paleta

Křik ledňáčka.
Zelené listy vrbiček kolem řeky
září v odpoledním Slunci
stejně kouzelně,
jako červené ploutve ryb pod hladinou.
Voda, světlo a stíny.
Vezmi jen skicář
a paletu barev máš všude na dosah ruky.
A kolem
omamná vůně smrkové pryskyřice.

( U Otavy, blízko Caisova mlýna, 14:50, 6.7. 2001 )

*

Buď odvážná,
jen velmi málo lidí
Tě bude moci sledovat
na Tvé cestě do Ticha.


O proměnách mysli

Meditace Ti umožní poznat obsah mysli
všechny její aktivity,
které vytvářejí Tvou povahu.
Najdeš tam sklony a závislosti,
které jsi si vytvořila v tomto i v minulých životech.
Uvidíš je před sebou jako film.
Budou Tě nabádat k určitému jednání,
budou Tě ovlivňovat v rozhodování
a budou stát v pozadí Tvých přání.
Odstup od nich,
který si jako jejich pozorovatel vytvoříš,
Ti dá čas, abys na ně mohla adekvátně reagovat.
Pokud se Ti podaří svou pozornost
zakotvit ve vnitřním tichu,
uvědomovat si prázdnotu jevů a prostoru,
pokud budeš mít zážitky Jednoty,
začnou se u Tebe samovolně projevovat vlastnosti,
které obyčejně nazýváme pozitivní,
jako je láska, soucit, tolerance, ohleduplnost,
schopnost naslouchat druhým.
Ty negativní samy vymizí.
Pokud to však zatím nejsi schopna realizovat,
musíš používat při meditaci
i v běžném životě bdělé rozlišování Tvých vlastností.
Pozitivní vlastnosti, které jsou prospěšné Celku,
podporuj a rozvíjej.
Ty negativní, které Celku škodí nerozvíjej.
Té první cestě se říká krátká cesta
a té druhé dlouhá.
Obě však vedou
ke stejnému cíli - Domů, k nám samým.


O rackovi

Pozoruji malého bílého racka stojícího nehybně
na kamenu pod jezem bývalého Caisova mlýna.
Těsně kolem něho zurčí divoký proud řeky.
Stojí dobrých deset minut bez jediného pokřiku,
bez jediného pohybu,
bez jediného pootočení hlavy.
Ptáš se mi proč?
Byla tu jen řeka.
Nebyl důvod,
abych tu byl ještě malý bílý racek.

( U Caisova mlýna na Otavě, 16:10, 9.7.2001 )


Tanec s vlky

Už jsi někdy kráčela sama
úzkou cestou v obilném poli za Mšenem,
měla nad hlavou modré nebe,
jen tak se dlaněmi dotýkala klasů
jako šaman Kopající pták
a stromy byly plné
nádherných červených třešní,
až se Ti chtělo tančit ?


(reminiscence na film Tanec s vlky )


Šemanovický důl

Skály.
Šero a chlad jeskyní.
Hra světel a stínů.
Hnědé oči srnky
a mávnutí křídel obrovského káněte.
Samota a ticho.
Nekonečně hluboké a živé Ticho.
Má dlaň - tak marně hledající Tvou.

( V Šemanovickém dole, 14.7. 2001 )


Meditace v Šemanovickém dole

Usedám do trávy ve stínu skal.
Přivírám oči
a obracím svou pozornost do vnitřního ticha.
Jemně se ho dotýkám
a obsah mysli,
mé myšlenky, vzpomínka na Tebe,
pocity a svět kolem,
nepovšimnuty, zanikají.
Vše se rázem zastavilo
a znehybnělo v prvotním stavu Bytí.
Propadám se, ale Jsem.
Nechce se mi myslet, není to třeba,
vždyť vše je takové,
jaké má být.
Proč tedy nějaké komentáře?
Tíha sladké nehybnosti je v rovnováze
s jemnou blažeností,
které jsem plný.
Propadám se,
ale v naprosté bdělosti.
Mizím beze stopy.
Zmizelo Já,
zůstalo jenom zářící Jsem
rozpuštěné v tichu Šemanovického dolu.

( V Šemanovickém dole, 12:15, 14.7. 2001 )


O smíření

Každé ráno se probouzíme s nadějemi,
abychom navečer většinou zklamáni,
ale přeci jen smířeni,
usínali s vědomím,
že se události ubírají jinak,
než jsme chtěli.
Neustále si vytváříme přání
a chceme měnit běh událostí.
Všechno ale dozrává v pravou chvíli,
nikdy ne dříve.
Některá semínka, které zasijeme,
nevzejdou.
I to se v životě stává.
A je na nás
naučit se tyto skutečnosti
s pochopením přijímat.

( Na mšeneckém nádraží, 17:45, 14.7. 2001 )

*

Události, které jsme nezvládli,
před kterými jsme utekli
a které jsme nepochopili,
se k nám neustále vracejí.
Jejich podobnost je někdy až zarážející.

*

Rozdej vše co máš,
a nejvíce sebe,
až z Tebe nezůstane vůbec nic.
Ani jedna jediná myšlenka,
ani jedno jediné přání.

*

I v tom chaotickém pohybu roje mušek,
co tančí ve slunečním světle
nad hladinou Pšovky, je řád.
Zákon příčiny a následku.


Věčně otevřené dveře

Naše iluze, Mája
umírá jen v bezčasem Teď.
Ptáš se mě, jak můžeš do něj vstoupit ?
Třeba zkrze křik poštolky,
co hnízdí vysoko ve věži
Šemanovického kostela.

( U Šemanovického kostela, 15:15, 14.7. 2001 )


Slzy

Slzy nejsou vždy výrazem bolesti a žalu,
ale mohou se objevit
jsi-li plná něčeho,
co už nemůžeš unést.
Může to být krása
a může to být i láska.
Když slzy přijdou,
a rozběhnou se Ti po tváři,
nebraň se jim.

( Cestou vlakem, kousek za Mšenem, 18:20, 14.7.2001 )