Jste zde

Domů

Monology - Setkání
Jaromír Nemastil

Vše utichlo.
City i myšlenky se rozpustily
v prosincovém poledním Slunci.
Všude se rozprostřela sametová Něha,
byla na modré obloze,
v korunách stromů,
ve tvářích kolemjdoucích lidí
i v každém mém kroku.

Každá věc i událost
byla najednou přesně taková,
jaká měla být,
ve své existenci
i ve své neexistenci.
Každý člověk, se kterým jsem se setkal,
byl právě ten, kterého jsem měl potkat.
Každý pohyb, který jsem udělal,
byl ten pravý.
Tvůj pohled a dotek Tvé dlaně
byl pro mě stejně samozřejmý,
jako Slunce,
které nahlíželo oknem do Tvého pokoje.
V jediném okamžiku
zmizely všechny moje bolesti i radosti.
V jediném okamžiku
mi byly odpuštěny všechny moje hříchy.
Najednou jsem byl dobrý.
Spíše jsem byl Dobrem,
nebo ještě lépe,
bylo tady jen nekonečné Dobro
a nekonečná Radost, bez jakékoliv příčiny.
Ne moje nebo Tvoje,
ale Dobro a Radost,
samy o sobě.

Proč se svět stal tak krásným a dokonalým?
Nestal se,
byl takový odjakživa.
To se jen můj kruh uzavřel.
Nezbylo nic,
co by mělo být ještě vykonáno,
nic nechybělo,
ani nepřebývalo.

( Praha, 28.12. 2002 )



Hodnocení článku:

Hodnocení: 
0
Zatím nehodnoceno
user avatar
Více o autorovi

Jaromír Nemastil

Zaměření: Nevyplněno

Kontakt: http://www.volny.cz/monology

Web: Nevyplněno

Telefon: Nevyplněno

Další články autora
více