Zpětná vazba a dvojí přístup aneb Jak se také může člověk zbláznit - část II.
ing., DiS Ivan Pešek

Abych se v situaci trochu vyznal, snažil jsem se objevit nějaký jednoduchý model vědomí, který by znázorňoval, jak naše vědomá mysl vlastně funguje a ve kterém by byly zmíněny i naše city. Našel jsem jej u C.G. Junga.

Grafické zobrazení funkcí vědomí člověka (dle Junga):

přirozený svět působí na vědomou:
funkci vnímání
funkci myšlení
funkci cítění
funkci intuice

Naše vědomí se skládá z několika vrstev navzájem se ovlivňujících funkcí naší mysli. Cítění je spolu s myšlením a vnímáním rozhodující složkou lidského vědomí.

Za prvé jsme schopni svět vnímat, toto vnímání je však subjektivní a výběrové. Toho, co chceme vidět, si všimneme mnohem snáze, než něčeho nečekaného.

Vnímanou skutečnost se snažíme svým rozumem nějak racionálně posoudit.

Dále však ke skutečnosti zaujímáme také nějaké své emocionální stanovisko.

Na základě těchto tří procesů se (ne)rozhodujeme k volní reakci a (ne)provádíme nějakou činnost (Často však reagujeme na základě své intuice mimovolně a instinktivně.). Chtěl bych zde zdůraznit, že i nečinnost je velice zodpovědná a o mnohém vypovídající činnost. Domnívám se, že funkci intuice je rovnocenná také funkce vědomé vůle. Obě tyto funkce vedou k nějakému cílenému vědomému chování. Bylo by tedy asi správnější nahradit v Jungově modelu vrstvu "intuice" vrstvou "chování". Grafické zobrazení funkcí vědomí člověka (upravené):

přirozený svět působí na vědomou:
funkci vnímání
funkci myšlení
funkci cítění
funkci chování

Z takto upraveného modelu je zřejmé, že naše chování je mnohem více ovlivněno naším emočním stavem nežli naším racionálním přesvědčením. Funkce cítění je prostě k funkci našeho vědomého chování blíže. Cítění je prostě řečeno naše vývojově starší a tedy praxí ověřenější schopnost na rozdíl od "nového" logického myšlení.

Trocha praxe

Stalo se mi, že jsem v r. 1996 mohl být přítomen skupinové terapii asi 8 klientů s neurotickou diagnózou. Pracoval jsem totiž jeden týden ve stacionáři Horní Palata jako stážista.

Skupinová terapie je postup, který využívá k léčebným účelům skupinovou dynamiku, tj. vztahy a interakce jak mezi členy a terapeutem, tak i mezi členy navzájem. Režim klientů skupinové terapie bych přirovnal (Abych odlehčil dramatické situace, které tam často probíhají.) k mateřské školce. Klienti tam trochu pracují a trochu si tam v menším ustáleném kolektivu hrají, malují, povídají a tak podobně. Většinou psychicky nevyrovnaní lidé, kteří psychoterapii absolvují, tento proces neustálých vzájemných střetů prožívají velice těžce. Právě toto neustálé narážení na odlišné názory svých kolegů je ten nejcennější aspekt, který si členové skupiny mohou odnést do svého života. Pomáhá jim to k poznání, že ta jejich pravda není jediná na světě.

V rámci své práce jsem měl za povinnost přepisovat životopisy asi osmi klientů do jejich chorobopisů. Tím jsem získal vzácnou možnost k srovnávání současného chování klientů s jejich minulým životem. Díky takto nabytým znalostem a pozorování dění v psychoterapeutické skupině jsem si klienty rozdělil do dvou odlišných kategorií:

a) Většinou se ve skupině vyskytovali klienti, kteří se vyjadřovali velice emocionálně a díky tomu měli problémy se zvládáním svého chování. Viděli často okolní lidi černobíle - ten druhý byl buď přítel nebo nepřítel. Tato "emocionální" podskupina držela více pohromadě i mimo sezení skupiny, hráli spolu stolní tenis apod. Je pozoruhodné, že u mnoha těchto lidí v jejich dětství nějakým způsobem chyběla aktivní přítomnost otce.
b) V menšině se ve skupině vyskytovali jedinci, kteří se vyjadřovali velice rozumně a racionálně, ale měli problémy nejen ve vyjadřování, ale i v prožívání svých emocí. Vnímání svých kolegů se u nich pohybovalo v jakési šedi - většinou je nikdo nijak moc nezajímal. Tito "racionální" jedinci se příliš nebavili mezi sebou ani s ostatními a působili velice osaměle. Je zajímavé, že u těchto klientů byl vážně narušen vliv matky na jejich život v dětství.

Převážná většina klientů v "mé" skupině by se tedy dala charakterizovat tak, že byli nevyrovnaní ve svých rozumových a citových schopnostech a projevech (Pouze jedna "moje" klientka se chovala celkem vyrovnaně a do psychických potíží se pravděpodobně dostala vlivem série traumatizujících událostí ve svém osobním životě.). Jak u jedněch, tak u druhých "typů" klientů byla patrná vysoká míra nedůvěry ve své schopnosti a s tím byly spojené i pocity nedůvěry ke zdravotnickému personálu i k samotnému psychoterapeutovi. Tato nedůvěra, projevovaná jako odpor, byla pak největším brzdným faktorem v procesu jejich léčby.

Všeobecně totiž u psychoterapie platí, že vzájemná důvěra a určitá minimální míra sebedůvěry klienta jsou podstatné podmínky úspěchu celého procesu. Dá se to vyjádřit i následujícími slovy: "...má-li člověk přijmout pomoc, musí se pokládat za někoho, kdo je jí hoden. Jsou tak člověk v nouzi a jeho protihráč, člověk jako pomocník, spolu situačně spjati v jednotu solidárního účinkujícího celku."

Snahu o pokud možno vyšší sebehodnocení klienta však nejde realizovat u všech lidí stejnými prostředky. Problém je v tom, že některé lidi je třeba v jejich citových projevech spíše brzdit (Mají příliš "horkou krev".) a jiné je třeba zase podporovat k tomu, aby vůbec byli schopni si svoje city uvědomit (Jsou to takoví "studení čumáci".).

Na grafickém znázornění komunikace člověka se světem zdůrazňuji rozdíly v životních stereotypech
a)"emocionálně" nebo b)"racionálně" založených lidí.

Symbolické znázornění vztahování člověka ke světu:



Při "emocionálním" přístupu ke světu zanedbáváme naše rozumové procesy poznávání světa a spoléháme se pouze na náš cit a intuici. Nejsme schopni se na věc podívat rozumně.

Při "racionálním" přístupu ke světu přeceňujeme důležitost našich rozumových procesů poznávání světa a potlačujeme naše city . Naší intuici nepřikládáme význam.

Závěr

Domnívám se, že dosud používaný postup poznání v psychoterapii, kdy si každý průkopník vytváří svou vlastní školu a staví okolo sebe neprostupnou zeď, je nefunkční. Nechci vytvářet další dogma. Přimlouvám se za to, aby se v psychoterapii mluvilo o člověku v nouzi (Zatím se často mluví spíše o názorech různých autorit.).

Člověk v nouzi se cítí špatně, trpí různými negativními emocemi (nenávist, strach, smutek,…). Buďto svůj stav pociťuje palčivě nebo si to zapírá sám v sobě. Obě tyto eventuality však velice nepříznivě ovlivňují jeho život.

Považuji za smysluplné hledat způsoby, jak pomoci lidem v nouzi snášet jejich negativní pocity. Mnoho na tomto poli již učinili různí alternativní terapeuti (např. Iva Hédlová), či aktivisté hnutí New Age (např. Louise L. Hay).

Léčba psychiky nespočívá jen v podávání nějakých pilulek. Jde spíše o hledání příčin vzniku daného nepříznivého psychického stavu. Mnoho lidí však na tyto příčiny, traumatické události v minulosti, vzpomínat nechce. Je to pro ně příliš bolestné a zraňující. Přesto se domnívám, že je užitečné se občas podívat zpátky, i kdyby to nebyl právě hezký pohled. Jde o to, nejen si vzpomenout, ale také se pokusit s minulostí alespoň nějak smysluplně vyrovnat. Až pak můžeme reálně pomýšlet na hledání nějakých pozitivních cest do naší budoucnosti. A ta vede jedině přes přijetí odpovědnosti za naší současnou situaci.

Příčiny našeho současného stavu jsou dvojí. Jsme produktem svého genetického potenciálu a výchovy, které se nám dostalo. Pokud si tyto složky našeho vývoje navzájem odporují či působí příliš jednostranně, mohou se stát věci pro nás neblahé. Cítíme se pak většinou špatně. O tom, jak se máme snažit pozitivně ovlivnit naše emoce, snad až příště.

Literatura

1. Karel Černocký: "Psychologický slovník", vyd. J. Těšík: Hranice , 1947
2. Victor Emil von Gebsattel: "Bolest a naděje" ( Pomoc v nouzi , Poruchy životního dění a časového prožívání ), Praha: Vyšehrad, 1992
3. Daniel Goleman: "Emoční inteligence" , Praha: Columbus , 1997
4. Stanislav Grof: "Dobrodružství sebeobjevování" , Praha: Gemma 89 , 1992
5. Jana Heffernanová : "Tajemství dvou partnerů" , Liberec: Dauphinl , 1995
6. C. G. Jung: "Analytická psychologie-Tavistocké přednášky" , Praha: Academia , 1993