O bolesti a utrpení
Petr Hemmi

Bolest. Slovo. Nebudu psát o projevech fyzických, které známe všichni a léků je na ně dosti. Píši o bolesti "psychické (duševní) a duchovní".

Jak se projevuje ?
Především utrpením, trápením a žalem. Trápíme se například nad ztrátou bližního i při tom, když nám někdo ubližuje svým jednáním.

Někdo blízký nám zemře. Pocítíme žal, bolest duše, jsme zoufalí a zahořklí na celý svět, ale mnohdy i na Boha. Kde je spravedlnost ? Proč zemřel ? Co budu dělat ? Jak se s tím smířit ? Otázky, jež nám vyvstanou v mysli.

Ztráta bližního je někdy z pohledu člověka nespravedlivá a bolestná, to je přirozené. Jenže lidé potřebují v této situaci oporu, pochopení a především objetí i pohlazení, protože smrt není vždy přirozená. Přijde nemoc, zlo a nehoda. Pro mnohé nespravedlnost. Ztratíme druha, dítě, přítele, rodiče a svět se nám na chvíli zhroutí. Někteří se z toho nevzpamatují celý život.

Bolest duše je v případě ztráty bližního samozřejmá a to díky poutu, které k němu máme a též lásce, kterou jsme schopni jako lidské bytosti cítit. Pouto lásky a sounáležitosti. Jako bychom ztratili kousek sami sebe, ale i část kapitoly života, kterou dotyčný vyplňoval.

Vzpomínky. Ty nejvíce bolí. Vyvstávají v našich myslích a v situacích, které nám stále člověka připomínají. Cítíme stesk, tam někde uvnitř v nás.

Jak pomoci ?
Od bolesti, která zůstane ve vás, vám nikdo nepomůže, ale můžete ji přetransformovat ve vzpomínku sice bolestnou, ale částečně radostnou, neboť to, že na zemřelého myslíte, odhaluje vaší lásku k němu.
Bolest však zůstane a s ní i nejistota.
Nejistota v podobě otázky "uvidím jej ještě někdy ?"

Především lidé věřící v posmrtný život si odpoví "zajisté ano, uvidím".
Je to krásná myšlenka, setkat se znovu s tím, koho jsme ztratili. Jenže si nejsme mnohdy jistí. Kdo nám to poví ? A stačí jen věřit ? Co pro to mohu udělat ?
Neodpoví vám jistě skoro nikdo, protože není to člověk, kdo určuje pravidla posmrtného života, kromě pravidel vlastního chování.

Ale co se týče víry, tak vám pravím, věřte. Věřte, že se ještě setkáte, uvidíte a obejmete. Jen je potřeba věřit a dle toho se i chovat. Byla nám dána pravidla, při jejichž dodržování je možno duší nesmrtelnou se stát. Zkuste to. Protože pokud víra v lidskou nesmrtelnost u vás není, bolest odchází velice pomalu a smysl života nám potom uniká. K čemu by jsme potom měli tolik citu a lásky ? K tomu, aby jsme o tyto city přicházeli odchodem bližních ?

Věřte, protože někdy je lepší věřit, než mít jistotu, která dnes je a zítra být nemusí. Víra je silnější a společně s láskou a nadějí tvoří ten nejpevnější bod lidského bytí.

Pokud jste milovali někoho, kdo již na světě není, tak nenechte prosím lásku odejít s ním. Milujte znovu, více a dejte lásku dalším. Neodcházejte předčasně ze světa, ale žijte dále a lépe. Jen tak můžete utlumit svou bolest a změnit ji v naději a očekávání.

Nemarněte své životy. Uchopte svou šanci být i po smrti těla. Jestliže tato možnost je, vsaďte na ní a nic neztratíte, jen získáte. Protože, jak jsem již pravil, jaký by měl smysl krátký život člověka, provázený láskou a bolestí ? Smrt a nic dále ? V tom případě, k čemu je lidský cit ? Věřte. Zkuste to.
Truchlete, ale nezapomínejte. Žijte pro další lidi, vždy někoho naleznete. A když budete mít pocit, že již není nikdo, kdo vám rozumí a pomůže, tak hledejte znovu. Jistě alespoň jednoho člověka objevíte, jen to nesmíte vzdát.

Též se čiňte a modlete v duchu za lepší svět i to, aby člověk, který má dar takto milovat i trpět, mohl žít po smrti těla dále nebo znovu s těmi, které má rád.