Cesta za mužstvím - Motivace
Vladimír Münz

Dobrodružství sebeobjevování nejen pro muže

Rubrika „Cesta za mužstvím“ si klade za cíl zvýšit porozumění mužství a inspirovat nejen muže na cestě k sebepoznání. Vycházím z osobních zkušeností z vedení mužských skupin a individuálního poradenství pro obé pohlaví...

Oblast motivace je vždy dvojsečná. Ne nadarmo se s ní setkáváme tak často ve sportu. Právě tam mohu rychle vidět její odvrácenou tvář: když maratonec přepálí počáteční rychlost běhu, tak skoro nemá šanci na dobrý výsledek. Záměrně zde neuvádím slovo výhra, protože mi to přijde stejně nepatřičné u maratonu jako u života. Dát do toho vše, co mám, a pak pro nespokojenost není místo. Základem je vždy startovací pozice, tj. jak na tom jsem tady a teď. A zde plynule přejdeme k léčení a DIAGNÓZE.

Správná diagnóza není vše

Určit správnou diagnózu je v dnešní době mnohem snadnější než kdykoliv dříve a je celkem jedno, zda se pohybuji v oblasti zdraví, psychiky, osobního rozvoje či financí. Dnešní doba přinesla nebývalý rozvoj a posílení role mysli, která se zde může plně uplatnit. Toto s sebou ovšem přináší i mnohé záludnosti, jelikož mysl má tendenci se vymanit z pozice nástroje a začíná si postupně uzurpovat místo vladaře. Při určení diagnózy versus udržení motivace se pak dostáváme na tenký led PŘIJETÍ. Jelikož v podstatě se zde nejedná o nic menšího než UZDRAVENÍ sebe sama. O opětovné nastolení vnitřního řádu a to nelze, pokud neznám svou „diagnózu“. Tedy pokud nevím, kdo jsem, potažmo, kde se ve svém životě nacházím. Je třeba říci diagnózu tak, aby to byla stále výzva k boji, nicméně aby to nesnížilo možnost uzdravení…

Bez vděčnosti to nejde

Pokud se nám tedy podaří náš aktuální stav a s ním spojený převažující postoj k životu uvidět, pak mám celkem dobrou šanci toto následně i přijmout. Nicméně riziko toho, že budu slepě bojovat, tím nezmizí. Každému stavu-diagnóze předchází rozhodnutí na základě aktuálních a dobových okolností. Tyto okolnosti jsou pevně spjaty s mnohdy těžkými skutečnostmi v podobě emocionální zátěže (strach, bolest jsou ty nejčastější), omezené možnosti volby či dokonce závislosti na někom zvenčí (rodiče, prarodiče, partner či sourozenec). Právě tento pro každého naprosto jedinečný mix je zrodem často jediného možného rozhodnutí, které se v daný moment jeví jako východisko. Nicméně v rámci omezených možností či přímo nesvobody jsou to častěji jen formy úlevy a úniku…

A právě zde vstupuje na scénu vděčnost a sebepřijetí coby opak odporu, jenž vede někdy až k fanatismu v podobě zaslepenosti.

Přijmi se stůj co stůj

Průlomem z často začarovaných kruhů, které se nám zaboha nedaří rozplést, protože je nevidíme, je pak přijetí. Uznání toho, že teď se už nelze vrátit a měnit nic na minulosti, jen čelit následkům minulých rozhodnutí. Rozhodnutí, která mohu změnit a nahradit jinými, pokud si dám tu práci zjistit za jakých okolností (zejména emočních) vznikla. Protože PRAVDA je to, co mě osvobozuje a navíc přináší požehnání. A o něm zase příště.

Nejprve zkus připustit, že to může být i jinak. Protože dokud si to nedokážeš představit, tak to ani v životě nenastane. A život je to jediné, co máme.

Příště bude téma: Požehnání