"Byla jedna princezna a již třetím rokem
sloužila v zakletém zámku starému černokněžníkovi, který ji
tam unesl."
"Byl jeden rytíř, který přijel do neznámého
města a zamiloval se tam do obrazu spanilé princezny. Když
zjistil, že byla unesena zlým černokněžníkem, rozhodl se,
že ji zachrání a vezme si jí za ženu."
Tolik úryvek z pohádky, ve které je možné
najít mnoho paralel s naším reálným životem. V našem případě
zde máme princeznu - ženu, která čeká na svoji záchranu a
rytíře - muže, který se vydal zdolat mnoho překážek, aby vysvobodil
krásku, kterou zahlédl na obraze a oženil se s ní. Každý z
nás vidí v pohádkách něco jiného. Mne zajímalo podívat na
chování mužů a žen, na mužské a ženské principy. Moje kamarádka
v pohádkách objevila zase jinou metaforu. Každý z nás je králem
či královnou svého království, to znamená života. Daří se
nám podle toho, jak dobře umíme kralovat a jaké zákony vydáváme
pro své království.
Na začátek bych ráda objasnila, že pro mě
žena i muž jsou jedinečné bytosti a nejlepší cestu vidím v
tom, že začneme postupně nastolovat rovnováhu ženského a mužského
principu. Neboli, že žena a muž se naučí každý dobře vládnout
svému království - životu, který bude obsahovat oba principy.
Ano, mám pocit, že v tuto chvíli zde obecně převládá mužský
princip, ale situace se nevyřeší, budeme-li si my ženy myslet,
že ženský princip to teď zachrání. Vše je pravděpodobně dáno
historickým vývojem a možná jsou za tím vyšší souvislosti,
které teď neznáme. Nevím, zdá se mi však, že všechno, co se
teď děje, nás nabádá k učení se rovnováze. Dále bych ráda
řekla, že vše, co budu psát ve svých článcích, je můj úhel
pohledu, který nevydávám za jedinou pravdu. Ráda se od čtenářů
dozvím tu jejich pravdu - jejich úhel pohledu. Dnes se zaměřím
na část toho, co by se podle mě měla učit žena a příště se
podíváme na muže.
Velmi dobře si pamatuji, jak jsem dlouhé
roky čekala na "svého rytíře". Byla jsem přesvědčená, že až
se konečně potkáme spolu - ti praví dohromady, tak bude můj
život konečně šťastný. Po několika vztazích jsem jednoho dne
začala tvořit krásný partnerský vztah se svým nynějším mužem,
do té doby mým dlouholetým přítelem.
Nebudu vás napínat, s mým štěstím se nic
nezměnilo a všechno bylo skoro jako dřív. Jen jsem se začala
učit, co to znamená s někým velmi blízce žít a vše, co s tím
souvisí. Po období zamilovanosti se jak jinak vyklubaly mé
staré známé problémy, o kterých jsem si tajně myslela, že
by třeba mohly zmizet a že se samy vyřeší, když potkám "toho
pravého".
Abyste neměli zkreslenou představu, rozhodně
jsem nebyla ženská, co vysedává v koutě, pláče, je ošklivá
a vůbec si neví rady se životem. Spíše jsem budila dojem nezávislé
ženy, která vše zvládá, radí ostatním, umí se o sebe postarat,
třeba i v cizině apod. Když se upřímně nyní podívám na sebe
za poslední rok, tak docela žasnu. Nikdy bych si totiž nemyslela,
že mám tolik typických ženských vlastností. Že umím žárlit,
být závislá a hrát různé manipulující hry. Uklidnilo mě, že
jsme na tom velmi podobně všichni a lišíme se jen v míře ochoty
si to přiznat. Rozhodla jsem se, že pro sebe najdu způsob,
jak ve svém království nastolit nové zákony, které se mi budou
víc líbit. Háček byl trochu v tom, že to vyžaduje být upřímní
sami k sobě a měnit se. Co si budeme povídat, rozhodně jsem
se domnívala, že tyto dvě vlastnosti ovládám více…
Vrátíme-li se k pohádce, tak princezna tam
určitě stále ještě sedí a slouží zlému černokněžníkovi. Moje
kamarádka říká, že se vždycky divila, že princezny něco neudělaly
- třeba popadly pánev v kuchyni, praštily starého pána do
hlavy a utekly samy (myslím, že skoro ve všech pohádkách by
se nějaká ta šance našla). Princezny prostě čekají na své
prince a jsou bezmocné. Rozhodně se nedá říci, že mají život
ve svých rukou, spíše jsou dost závislé na rytířích, kteří
za ně div nepoloží život, než je vysvobodí (no, někteří kvůli
tomu i umřou). Taky je důležité si všimnout, že princezna
by měla být krásná, těžko by se rytíř zamiloval do ošklivého
obrázku a pak se vydal neznámo kam. Koneckonců ideál krásy
ženy má a měl ve společnosti vždy své důležité místo.
No a jak je to v životě. Nevím, jak ve
vašich, já zjistila u sebe mnohé paralely s pohádkovou princeznou.
Problémy, které jsem nechtěla řešit jsem tak trochu přehazovala
na svého partnera - třeba, když se mi nepodařilo vydělat dostatek
peněz, partner ochotně zapůjčil a ještě byl smutný, že se
mi nedaří. Očekávala jsem, že nebudu muset říkat nahlas, co
potřebuji, že přece láska je všemocná a naučí mého muže číst
mé myšlenky (ostatně princezny často stůňou a všichni se snaží
přijít na to, co jim je). A pak se divila, že věci samy nepřicházejí.
Nebo jsem objevila (již podruhé, poprvé coby dítě…), že opravdu
dobrou zbraní je pláč. To obměkčí každého a trochu vám to
pomůže, abyste za svou životní situaci nemuseli vzít celou
zodpovědnost (šíleně smutná princezna to uměla dobře). Nebo
jsem jednoduše předpokládala, že důležitá rozhodnutí mohu
nechat na druhých, že k tomu nejsem dostatečně kompetentní
(ostatně být královnou a přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí
je fuška, princezna jen vydává rozkazy).
Líčím to schválně trochu přiostřeně, je
jasné, že většina z nás to dělá nevědomě, ale není to žádná
omluva. Zjistila jsem, že když jsem si tohle začala uvědomovat,
tak se mi nejdříve nechtělo měnit se. Být závislá je vlastně
docela příjemné. Partner to dělá v jiných oblastech také,
takže to do sebe celkem kompatibilně zapadá, proč tedy něco
měnit?
Protože každý z nás, žena i muž jsme odpovědní
za naplňování svého života. Podle mě má každý z nás své sny,
cíle, kterých chce dosáhnout. Není to však jednoduché a tak
mnozí z nás nepřekonají situace reálného života, svojí lenost
či neochotu růst a měnit se. Raději na své sny zapomenou.
Ochudí tím však nejen sebe, ale i ostatní, kteří se od nich
mohli mnoho naučit a použít jejich zkušenosti ke zrealizování
svých snů. Tak nějak všechno se vším souvisí (kdyby pan Přikryl
byl líný a nezaložil webovskou stránku www.dusecz.com, tak
bych neměla jedinečnou šanci tady sedět a několikátou hodinu
se učit, jak napsat srozumitelně a čtivě to, co chci… a kdybych
já nenapsala článek, tak…). Jsme-li tedy závislí na druhých
ve smyslu, že nepřebíráme zodpovědnost za svůj život, těžko
potom zrealizujeme své sny, malé i ty velké. Potřebujeme být
silní a jít krok za krok, cíl za cílem. Jistě můžeme mít slabé
chvíle a tulit se navzájem v náručí, ale neměl by to být všelék
a stálé řešení.
My ženy se podle mě nejvíc potřebujeme
naučit být zodpovědné za svůj život ve smyslu realizování
našich snů a představ o životě, ne jen se realizovat ve vztahu
s partnerem, pro partnera či pro děti (promiňte děti zatím
nemám, ale přijde mi to tak). Potřebujeme se naučit jak chytře
dosahovat svých osobních cílů - jenom skrz emoce a pocity
se to nedá, rozumové uvažování je stejně důležité (někdy to
i znamená se vyznat v diplomacii a politice). Rozhodně tím
však nemyslím hraní manipulativních her a lstí, abychom dostaly
své. Důležitá je upřímnost a čistota našeho jednání.
Když jsem v posledních měsících občas plakala,
uvědomovala jsem si, že přesto všechno v koutku duše čekám,
že přijde můj rytíř a zachrání mě, že to nebudu muset udělat
sama. Pláču teď mnohem méně a nacházím v sobě sílu řešit problémy
sama a jít přes překážky. Začala jsem sama za sebe realizovat
své projekty. Když si nevím rady, tak si vlezu dovnitř do
sebe a tam je moudrý hlas, který mi vždy poradí, co dělat.
Když se cítím sama, tak si po chvíli musím přiznat, že neumím
věnovat pozornost sama sobě. Že potřebuji potvrzení od partnera
o mé důležitosti a hodnotě. Ale on tu nemůže být pořád, potřebuje
čas a energii sám pro sebe a své cíle (tím neříkám, že v dnešním
modelu rodiny nemají muži dost času sami na sebe). Zrovna
tento týden jsem sama doma a můj muž odjel na kurs. Nejprve
mi bylo smutno, jenže jsem věděla, že mám velkou příležitost.
Mít čas sama pro sebe, radovat se z toho, co se mi daří, pracovat
na svých projektech a svojí hodnotu zakládat na tom, co dělám
a ne kolik pozornosti mi kdo věnuje.
Pro muže je velmi důležité, aby se naučili
být rovnovážně lhostejní. Nejsou zodpovědní za naše nálady,
nemusí umět číst naše myšlenky. Potřebují nás nechat být,
ať si klidně popláčeme, abychom pak měly šanci si své situace
vyřešit samy. Co to však znamená být rovnovážně lhostejní?
To v žádném případě neznamená být chladní, ba naopak velmi
naladění! Jen tak totiž budou muži schopni skrz pocity rozeznat,
kdy opravdu potřebujeme na chvíli obejmout a kdy nás nechat
být a neřešit nic za nás. Lhostejnost a naladění musí být
v rovnováze.
S mým partnerem se to učíme zkušenost od
zkušenosti, jinak se to ani nedá. Nikde nenajdete recept,
jak poznat, kde je ta hranice. Od mužů však tento způsob společného
růstu ve vztahu vyžaduje otevřít své srdce a cítit (o tom
budu psát příště). Někdy si popláču, začnu hledat řešení a
pak poprosím svého muže, aby mi naslouchal, jestli mu sedí
to, co jsem si porovnala dohromady. A nebo potřebuji jen obejmout,
na chvíli se zastavím, načerpám sílu a vydávám se dál. Jindy
ho požádám o pomoc a skrz kladení otázek se lépe dostávám
k řešení (každý pár je schopen si najít svůj způsob - my třeba
používáme k řešení věcí systém "Mandala života", který má
jeden ze svých kořenů v kineziologii a pomáhá k vědomému zpracovávání
si svých lekcí a nastolování rovnováhy v životě - opět skrze
práci na sobě a konkrétní změnu jednotlivce).
Samozřejmě v okamžiku, kdy se řeší
vztahové věci, tak je to všechno složitější, ale pro mě jako
pro ženu je důležité vědět, že jsem zodpovědná za svůj život
- nálady, problémy, emoce, situace a pak i vztahové záležitosti
se řeší efektivněji.
Tak. Tolik střípek z království
ženy - co je důležité, aby se učila. Příště se podíváme, co
se potřebují učit muži; co se může stát ve vztahu, když se
my ženy zachráníme ze zakletého zámku samy; jak může vypadat
vztah, kde je muž i žena králem svého království a spolupracují
aj. A protože nic není černobílé a všechno se vším souvisí,
nezbude nám všem, než abychom celý život ve vztahu i mimo
něj objevovali sami sebe a svůj úhel pohledu. Přeji nám všem,
ať se nám to daří jemně, bezpečně a v rovnováze.
Zaměření: Nevyplněno
Kontakt: Nevyplněno
Web: Nevyplněno
Telefon: Nevyplněno